Ani impotentní evropská politika nyní nemůže zůstat jen u kvót, protože každý vidí, že ten proud lidí je nutné zastavit tam, kde vzniká
Slavné Murphyho pravidlo, podle nějž „pokud se něco může pokazit, pak se to pokazí“, je obdobou českého chleba s máslem, který vždy padá na namazanou stranu. Platí univerzálně a mělo by zdobit v první řadě vlajku Evropské unie, která při svém rozhodování neomylně vybírá nejhorší řešení ze špatných, a v případě řešení uprchlické krize to již překračuje míru tolerance hodně velké části evropské veřejnosti a bude to mít trvalé a nevratné následky.
V případě imigrantských kvót přitom nejde ani tak o to, že stojí na velmi chatrných právních základech a systém rozdělování nebude fungovat. Jednoznačně vadné a špatné je to, že odpovědnost za azylovou politiku vedenou státy, jako jsou Německo či Švédsko, je přenášena násilně na státy, jejichž politika imigranty zdaleka tolik neláká. V demokratické společnosti se politik za své kroky zodpovídá ve volbách, kde ho voliči mohou vytrestat za jeho chyby. Maďaři ani Belgičané však nemohou volat k odpovědnosti kancléřku Merkelovou, přestože její rozhodnutí rozvrátit fungování Dublinské dohody a zahájit politiku otevřených dveří vůči muslimským migrantům nesou na svých bedrech. A zejména v případě Maďarů to břemeno není vůbec, ale vůbec lehké ani bez těch kvót. A je naprosto skandální a nepřijatelné, že někdo označuje neochotu nést následky cizích chyb za absenci solidarity a za egoismus.
Samozřejmě že by se uprchlíci z válečných zón tlačili do Evropy i bez chybné německé politiky, ale ten tlak by byl výrazně menší a zvladatelnější standardními azylovými procedurami. Zvláště pokud by především německé úřady byly schopny promptně odmítat žádosti o azyl Albánců a Kosovanů, ale i dalších ekonomických migrantů z oblastí, kde se prokazatelně neválčí, a lidé z oblastí, kde se válčit přestalo, byli zase vraceni na rodnou hroudu, což se chronicky neděje. A že i to je v rozporu s evropským humanismem a západními hodnotami? Australané teď drží utečence mimo své území a jejich hodnoty nejsou o nic méně hodnotné a západní než ty německé a o morálce a solidaritě jim nikdo nekáže. Nehledě na to, že hodnoty těch přicházejících lidí jsou s těmi nyní vzývanými hodně málo kompatibilní.
Ani impotentní evropská politika nyní nemůže zůstat jen u kvót, protože každý vidí, že ten proud lidí je nutné zastavit tam, kde vzniká, tedy v nepokojných regionech. Blízký východ je z hlediska bezpečnosti klíčovou seismickou oblastí světa už mnoho let. A fatálně chybná západní podpora arabských revolucí, která vynesla k moci fundamentalistická islámská hnutí, všechno jenom zhoršila. Teď abychom snad drželi palce Asadovi, že se s ruskou pomocí udrží u moci a islamisty zpacifikuje. Je to hnus a morální kocovina, ale moc lepších variant není. Američané už to pochopili a už zase vesele podporují vojenskou juntu v Egyptě.
V této situaci je jediným urgentním řešením utěsnění hranic EU a přenesení pomoci do uprchlických táborů. To se neobejde bez vracení lodí migrantů tam, odkud vypluli.
To se neobejde bez spolupráce s Tureckem a s libyjskými vládci, kteří ovládají přístavy na pobřeží. Ale dokáže se exkomunistická ministryně zahraničních věcí EU dohodnout s novodobým tureckým sultánem Erdoganem? A jak si porozumí s kmenovými náčelníky na severu Afriky? Přitom je to úplně jednoduché. Toto má totiž jen ekonomické řešení. Prostě bohatá Evropa musí zaplatit za svou bezpečnost. A pořádně. Moudří státníci EU tak uvolnili úžasnou jednu miliardu eur na potravinovou pomoc do postižených oblastí. Komické. To je tři sta eur na jednoho Syřana žijícího v táboře v Turecku, Jordánsku či Libanonu. Náklady na téhož Syřana v Německu činí oficiálně 680 eur měsíčně, což bude trochu podhodnocené. A sama Velká Británie dala o polovinu více, tedy miliardu liber. Pros tě se zdá zjevné, že politické rozhodování EU opět selhalo. A to v situaci, kdy jde o více než jen o samotnou Unii, bez níž se fakt svět nezhroutí.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
