Odměny pro insolvenční správce za monitoring osobních úpadků půlmilionu nebožáků s třemi a více exekucemi by mohly za sedm let dosáhnout čtyřiceti dvou miliard korun. Pěkný nápad ministerstva spravedlnosti.
Tomáš Ježek, dej mu pánbůh věčnou slávu, na začátku transformace říkal, že ekonomové musejí utíkat před právníky, a do konce života byl nucen vysvětlovat, jak to vlastně myslel. Snad i tohle by mohlo sloužit jako varování ještě pořád ministru spravedlnosti Pelikánovi, aby nepodléhal právnické pýše a neutíkal svou novelou insolvenčního zákona před ekonomy.
Cesta z dluhové pasti: jak vyhlásit osobní bankrot
Pouze vyvážená kombinace práva a ekonomie může vést k výsledku, který bude po právní stránce elegantní a zároveň ekonomicky efektivní. Systém, který dokázal nastavit pravidla hry tak, že statisíce lidí udržují produktivitu hluboko pod svým potenciálem (viz Mapa exekucí, je neefektivní.
Kvůli současnému zhruba půlmilionu lidí s třemi a více exekucemi, což začíná být ekonomicky i politicky neúnosné, potřebujeme podstatně více zprůchodnit oddlužení, kdy dlužník může svoje vztahy s věřiteli uspořádat pod dohledem třetí osoby a zaplatit část dluhu, přičemž jeho zbytek bude odepsán.
Není dluh jako dluh
Všichni tušíme, že některé pohledávky by měly mít z hlediska pořadí uspokojování přednostní postavení, třeba výživné. Také tušíme rozdíl mezi legitimním závazkem, kdy se někdo při vědomí, byť nerozvážně zadlužil, a dluhem, jenž vznikl vychytralostí „šmejdů“.
Dubiózní pohledávky lze samozřejmě popřít a celý dluh roztřídit do jednotlivých kategorií podle data vzniku nebo podle charakteru. Ostatně insolvenční zákon tyhle principy zná a s rozdílnou mírou i způsobem uspokojování běžně pracuje, přiměřeně je tedy lze použít i u oddlužení fyzických osob.
A nejen v Česku, ale i jinde ve světě je znám takový postup, kdy vše jde k soudu „v mašličkách“, pečlivě předem připravené, dluh roztříděný, návrh na splácení předložen – stačí jen rozhodnout, přičemž o přichystané reorganizaci, byť je nekonečně složitější, je to možné i korespondenčně (§ 346 odst. 2 insolvenčního zákona).
Rozlišujme mezi pracným začátkem zjišťování poměrů dlužníka, pravosti, výše a pořadí pohledávek a návrhem oddlužení jako takového a dohledem nad tím, jak je návrh plněn, což jsou rutinní úkony (sledování pohybu na účtu), s nimiž pomůže jednoduché softwarové řešení.
Exekuce jako obří problém Česka. Čtěte:
Národ v exekuci: v dluhové pasti jsou dva miliony Čechů
Chabrus na vás. Dražební mafie jako postrach dlužníků
Za přípravu kompletního návrhu je nutno zaplatit. Nyní je částka nízká, takže to advokáti a notáři za regulovanou cenu nějakých čtyř tisíc korun nechtějí dělat a autorizované neziskovky, které takovou pomoc nabízejí zadarmo, prostě nestíhají. Tady je úzké hrdlo, které je jedním z vysvětlení, proč máme tak ohromný nepoměr mezi 150 tisíci lidí s deseti a více exekucemi a asi 20 tisíci osobními úpadky ročně. Tato situace by neměla z principu vůbec nastat a svědčí o tom, že proces exekucí je z hlediska ekonomického nastaven chybně. Nepřechází totiž v případě jednoduchého testu do osobního úpadku.
A kdo to zaplatí?
Kdo to zaplatí? No kdo? V první řadě by to měl být u lidí, kteří projdou testem hmotné nouze, stát. Ten to totiž svým lemplovstvím zavinil. Nějaký poplatek za „předbalené oddlužení“ by neměl být bariérou podání dlužnického návrhu u fyzické osoby. V rámci oddlužení jde o přednostní pohledávku, nadřazenou ostatním nezajištěným věřitelům, takže nakonec by to zaplatil dlužník, a to k tíži juniorních věřitelů.
Ti by ovšem neměli být kráceni v míře uspokojení svých pohledávek ekonomicky nesmyslně nastavenou odměnou pro insolvenční správce, tím mám na mysli měsíční tisícikorunový paušálek po dobu až sedmi let.
| Jak zjistíte, zda jste dlužník |
|---|
| V Centrální evidenci exekucí vedené Exekutorskou komorou ČR Každý „rozklik“ stojí 60 korun – tady zjistíte, jestli je proti vám vedena exekuce, u ní je uvedeno ale pouze číslo jednací, nikoli údaje o věřiteli, kontaktovat pak musíte „svého“ exekutora. |
| V registru organizace SOLUS, která sdružuje nebankovní finanční instituce, banky, telekomunikační operátory, distributory energií atd. Tam se objevíte, jen když jste s nějakou platbou v prodlení, výpis stojí 200 korun. |
| U České správy sociálního zabezpečení, finančního úřadu a na radnici Dluhy u veřejné správy a samosprávy nejsou nikde centrálně vedeny, je třeba úřady kontaktovat samostatně. |
| U místně příslušného soudu Ten poskytne výpis, zda proti vám není vedeno řízení, věřiteli. |
Počítejte se mnou: Máme půl milionu kandidátů na osobní úpadek (tři a více exekucí), násobme tisícovkou měsíčně (poplatek správci), to je půl miliardy korun. Znásobte lhůtami, z nichž největší zájem bude o sedm let, dostaneme 84 měsíců v případě nejdelší sedmileté lhůty, to máme kumulovaně 42 miliard korun českých. Národ by byl oddlužen, věřitelé by dostali v nejhorším případě nula korun a insolvenční správci by byli jistě velmi spokojení.
Do budoucna by velmi pomohla existence registru, umožňující přehled o dluzích vůči bankovním i nebankovním subjektům, jehož data by byla použitelná pro účely uplatnění insolvenčního zákona včetně oddlužení fyzických osob, a dobré by bylo i snížení administrativy při přípravě návrhů.
Tři možné částky oddlužení, které novela navrhuje, jsou vzhledem k výše uvedenému ale úplně nesmyslné. Smyslem oddlužení je skutečně nový začátek, aby se dlužník nemusel skrývat, vydělával v řádném podnikání či zaměstnání, kolik může, žil skrovně, ale důstojně a oprávněným věřitelům zaplatil tolik, kolik je možné. Jinak řečeno, několikaletou lhůtu má smysl mít v zákoně proto, aby v čase míra uspokojení (zmrazeného dluhu) rostla, nikoli klesala.
Je pozoruhodné, že odměna insolvenčních správců lineárně sedm let roste, ale pro minimální splacení dluhu je to jinak: tady nárok strmě a nesmyslně klesá z padesáti procent za tři roky do nuly za sedm let. Motivuje tak samozřejmě k zatajování skutečných poměrů, snižování základů, aby po sedmi letech nastalo nulové oddlužení.
Komentář: Dluhy se maj platit. A elektronické registry tomu hodně nahrávají
Nemusíte být ekonom, aby vám bylo jasné, že jsou dlužníci, kteří při nejlepší vůli nezaplatí nic, protože nemohou dosahovat příjmů, ač by chtěli; takový dluh má být samozřejmě odepsán. Jsou však také věřitelé, kteří by si zasloužili dostat leda tak dvacet ran bambusovou holí přes paty. Ale všichni také víme, že existují dluhy, které by u práceschopných dlužníků měly být spláceny a uhrazeny v plné výši (například dlužné výživné).
Zasáhnout musí stát
Nynější dluhově-exekuční krize, v jejímž víru se ocitly statisíce lidí, hodně souvisí s tolerováním oněch „samožerných cyklů“ (nesmyslně nastavená struktura odměn a poplatků) a touhou pást ty, kteří se nechají, často ty intelektuálně slabší, až bezbranné. Je to důsledek různých nedomyšleností legislativy, plodící často protichůdné a ekonomicky velmi pokřivené incentivy, a jistěže také obecné liknavosti úřadů řešit problémy, dokud jsou malé.
Stát by měl přiznat svůj díl odpovědnosti, situaci odblokovat a spolupodílet se na jejím řešení – například umožnit daňový odpis pohledávek, konstruovat celý proces, ale i poplatky, odměny a splátkové kalendáře tak, aby dávaly ekonomický smysl, reflektovaly náklady a podněcovaly žádoucí chování všech účastníků insolvenčního řízení. Správce by měl být závislý na tom, kolik mezi věřitele distribuuje, paušál by měl pokrýt holé minimum. Například. Jaký smysl má nulové plnění legitimně vzniklých dluhů v případě zdravého a práceschopného člověka v ekonomicky aktivním věku?
Tady vidíte, že utíkání právníků před ekonomy se někomu hodně vyplácí, ale ze společenského hlediska je to velmi neefektivní.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
