EXEKUTORSKÝ MONOPOL

Zákon naděje nejen zklamal, ale také totálně eliminoval

Poslanecká sněmovna schválila koncem května jaksi v tichosti a bohužel překvapivě hladce zákon o soudních exekutorech. Na první pohled jde o další z několika málo pokusů o nápravu jednoho z nejbolavějších míst české ekonomiky, kterým je faktická nevymahatelnost dluhů. Logicky by se dalo očekávat, že se zákon o soudních exekutorech připojí k zákonu o veřejných dražbách, který nabyl účinnosti letos 1. května (!) a zavedl institut takzvaných nedobrovolných dražeb (EURO 23/2000). Jejich význam spočíval především v tom, že se zástavní věřitelé, jakými jsou například banky, mohou rychleji a efektivněji domáhat svých dosud téměř nedobytných pohledávek, jejichž objem v průběhu let narostl na neuvěřitelných několik set miliard korun. Tyto naděje však zákon o soudních exekutorech nejenom zklamal, ale prakticky totálně eliminoval. Zrušil totiž kompletně tu část dražebního zákona, která hovoří o nedobrovolných dražbách. Pouhých pětadvacet dní. Jinými slovy: zákon o veřejných dražbách, který platil v době hlasování Poslanecké sněmovny o zákonu o soudních exekutorech pouze 25 dní, vlastně není potřeba a vše lze řešit prostřednictvím dalšího nového zákona, tentokrát o soudních exekutorech. Jeho předkladatelé soudí, že exekuční zákon umožní v nové podobě dostatečně zpeněžit zástavy. Otázkou je, zda bude opravdu důsledkem tohoto zákona řešení problematiky zpeněžení zástav a kritické situace věřitelů v České republice vůbec. Spíše se zdá, že sleduje zájmy jiné, v zásadě protichůdné. Návrh zákona o soudních exekutorech totiž posouvá proces vymáhání pohledávek výrazně zpět, do stavu, který vyhovuje zejména neplatičům a který se právě zákon o veřejných dražbách snažil odstranit. Exekuce by se ještě protáhly. Provedení exekuce je opět vázáno na rozhodnutí soudu, tudíž lze oprávněně očekávat, že půjde o proces složitý a především velice zdlouhavý. K průtahům při vymáhání dlužných částek povede i řada dalších ustanovení exekučního zákona. Na rozdíl od zákona o veřejných dražbách se například vůbec nezmiňuje o lhůtách, do kterých má být exekuce vykonána (podle dražebního zákona se věřitel a dražebník ve smlouvě o provedení dražby dohodnou na termínu, do kterého má být celý dražební proces realizován), a neomezuje výši odměny exekutora. Navíc k ní připočítává další položky včetně „náhrady za ztrátu času čili čím déle exekuce potrvá, tím více na ní exekutor vydělá. Na rozdíl od veřejných dražeb, kde je maximální výše odměny dražebníka striktně vymezena dražebním zákonem. K průtahům povede i povinnost exekutora opakovaně doručovat neplatiči například usnesení o nařízení exekuce, o výkonu dražebního jednání, o příklepu, předvolání k rozvrhovému jednání. Opět tedy záleží na dlužníkovi, zda zásilku přijme, či zda se bude převzetí vyhýbat. Naproti tomu u nedobrovolných dražeb se doručuje neplatiči pouze jednou, a to písemné, upozornění, že jeho zastavená nemovitost půjde do dražby. Vše ostatní se neplatiči pouze zasílá pro informaci (ví, že dojde k dražbě a je v jeho zájmu dozvědět se o ní co nejvíce). Nekontrolovatelný exekutor. V mnoha směrech se neobejde exekutor při provádění exekuce bez pomoci soudu. Tak dochází nejen k dalšímu zatěžování přetížených soudů, neplatič navíc může zdržovat exekuci řadou odvolání. Pro vyřízení odvolání však soudci žádnou lhůtu stanovenou nemají. Podle exekučního zákona může neplatič dokonce žádat soud o odklad exekuce. Něco podobného není podle zákona o veřejných dražbách možné. Zarážející v exekučním zákonu je umělé vytvoření administrativního monopolu tím, že je pevně stanoven počet exekutorů. O jeho rozšíření rozhoduje sice ministr spravedlnosti, ovšem až po vyjádření exekutorské komory. Exekutor je navíc témeř neodvolatelný a prakticky nekontrolovatelný. Naopak obecně prospěšnou konkurenci mezi dražebníky podporuje mimo jiné i fakt, že jejich počet je z principu neomezený. Poslanci v roli soudců. Dovršením i tak téměř dokonale monopolního postavení exekutorů je odstranění oboru „Provádění veřejných dražeb , tedy oboru dražebník, z živnostenského zákona a umožnění exekutorům provádět i dobrovolné dražby na návrh vlastníka. Věřiteli se prakticky odebírá možnost svobodně si zvolit mezi exekučním zákonem a zákonem o veřejných dražbách výhodnější způsob zpeněžení svých pohledávek. Jeho výběr je předem určen, a to i přestože (nebo snad bohužel právě proto?) je pro něj méně výhodný. Předkladatel návrhu zákona o soudních exekutorech poslanec Pavel Svoboda zdůvodnil v týdeníku EURO 23/2000 zrušení nedobrovolných dražeb tím, že je označuje za „zřejmě protiústavní. Jedním dechem však dodává, že si ústavněprávní výbor ani nenechal udělat v této věci právní rozbor. Zdá se navíc minimálně podivné, že tuto tak zásadní připomínku dotyční poslanci nevznesli v době, kdy byl zákon o veřejných dražbách ve sněmovně projednáván. Nezpochybňuji jejich právo vyslovit určitý názor, jediným, kdo je ale v České republice oprávněn relevantně posuzovat ústavnost, je Ústavní soud. Poslanci zpochybňující ústavnost nedobrovolných dražeb se však v této souvislosti na Ústavní soud neobrátili, sami se postavili do role soudců. Záleží na Senátu. Nelze zpochybňovat potřebnost nového zákona o soudních exekutorech. Vždyť situaci věřitelů je třeba řešit komplexně. Navrhovaný zákon však bohužel nejen nehájí veřitelské zájmy, ale dokonce nahrává dlužníkům. Ve formě, v jaké byl schválen Poslaneckou sněmovnou, je jeho obecný prospěch snadno zpochybnitelný. A zdá se, že uspokojuje požadavky mnohem užší skupiny lidí. Při jeho čtení se neodbytně vnucuje podezření, že se do pracně vytvářeného tržního prostředí v České republice znovu zavádí monopol, tentokrát exekutorský. Oč by bylo příjemnější číst: Věřiteli, vyber si, kdo lépe uspokojí tvé pohledávky: dražebník, exekutor nebo soud. Naštěstí není zatím vše ztraceno, návrh zákona bude ještě projednávat Senát.