I Krejčíř, Pitr a Kožený usilují o svobodu, ale pouze o svou vlastní
Z českých zemí se za svobodou utíkalo z různých pohnutek, ve středověku hlavně kvůli náboženství. Nejznámější je asi pobělohorský exil, kdy do Saska, Uher i vzdálenějších zemí z obav před perzekucí prchaly tisíce nekatolíků. Velkou uprchlickou vlnu s sebou přinesl i rok 1948 a nástup komunistického teroru. Nejslavnější je příběh bratrů Mašínů a Milana Paumera, kteří se prostříleli do Západního Berlína. Kupodivu i dnes odtud lidé utíkají a na druhém konci světa se snaží prezentovat jako psanci, kteří jsou doma pronásledováni vládní garniturou. V této souvislosti jsou skloňována hlavně jména Krejčíř, Pitr a Kožený. Nejde o žádnou svatou trojici a srovnávat je s Mašíny a Paumrem by bylo odvážné. Jde o lidi, kteří čelí obvinění z velmi závažných zločinů. Nebojují za politickou, náboženskou a ekonomickou pluralitu, a když usilují o svobodu, tak pouze o svou vlastní. Přesto lze souhlasit s tím, že jejich případy jsou zpolitizované a trestní řízení neprobíhají ve standardním režimu. Jestli představitelům českého státu skutečně záleží na tom, aby se jmenovaní ze svých činů zodpovídali na domácí půdě, měli by se zdržet jakýchkoli komentářů, které zavánějí nezákonným vměšováním do teritoria vyhrazeného moci soudní.
Oč méně budou mluvit, o to více by se měli zasadit, aby orgány činné v trestním řízení konečně začaly řádně fungovat. A rozhodně nejen v rámci těchto případů. Není asi troufalé tvrdit, že resort spravedlnosti vykazuje od pádu komunismu nejmenší pokrok ze všech sfér veřejného života. Domoci se práva je pouze o málo snazší, než bylo před patnácti lety, kdy kvůli restitučním, rehabilitačním a dalším procesům byly soudy zcela paralyzované. A tak se třeba těžko oponuje Jiřímu Teryngelovi, bývalému prokurátorovi, dnes advokátovi Tomáše Pitra, který říká: „Když to srovnám s dobou těsně před rokem 1989, tak tehdy se nedovolaly práva dva či tři tisíce disidentů, kteří se ale na tu činnost dali dobrovolně a mnozí z nich za ni byli i velmi dobře placeni. Dnes se nedovolá práva skoro nikdo, protože jeho výkon je zcela nahodilý…“ Jako jeden z příkladů uvádí agenta StB Pavla Minaříka, svého klienta, u něhož trestní stíhání kvůli přípravě atentátu v rádiu Svobodná Evropa trvalo sedmnáct let.
Ano, mohli bychom nad estébákem Minaříkem opovržlivě mávnout rukou, ale i on má v právním státě nárok na to, aby o jeho vině či nevině bylo rozhodnuto co nejdříve. Žít pět deset či patnáct let s cejchem člověka obviněného či obžalovaného z trestného činu není nic příjemného. Ničí to rodinu, přátelství, lidé jsou postiženi i ekonomicky. A i když je člověk po letech očištěn, nic si za to „nekoupí“.
O současném ministru spravedlnosti Jiřím Pospíšilovi nelze říci, že by se nesnažil. Zrovna minulý týden představil věcný záměr novely trestního řádu, který si klade za cíl právě zjednodušení a podstatné urychlení trestního řízení. Cílem je nastolit takový stav, aby banální případy vůbec před soud nešly, jestliže pachatel svou vinu uzná a přijme trest. Tyto delikty by se měly řešit na úrovni státních žalobců. Návrh jde správným směrem, ovšem zavedení do praxe bude trvat ještě řadu let.
Nejde jen o průběh trestního řízení, ale i o to, co všechno je do sféry trestního práva zahrnuto. Je tu silná tendence definovat stále nové skutkové podstaty trestných činů. Přibyly trestné činy sprejerství, domácího násilí, nejnověji se hovoří o tom, že trestné budou i nelegální zaměstnávání či doping u profesionálních sportovců. Vše je vedeno bohulibými úmysly, ale jaký je výsledek? Ještě zahlcenější policie, státní zastupitelství i trestní senáty a nezákonné jednání přetrvává. Je to jako s bodovým systémem na silnicích - přísný zákon, který není řádně vymáhán, nebo je, ale se značným zpožděním.
Řada věcí by se dala řešit i v rámci civilního práva. Zvlášť jde-li namnoze o ryze obchodní záležitosti. Je k tomu však třeba nalézt účinné mechanismy, aby se poškození mohli co nejrychleji domoci náhrady škody. Mnoho složitých případů končí na tom, že je dostane do rukou policista, který nemá ani ponětí o ekonomice a účetnictví. Není totiž pravda, že elitní útvary mají i totéž personální obsazení. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že kdysi vznikaly tak, že krajští ředitelé na výzvu, aby na „republiku“ dodali nejkvalitnější vyšetřovatele a operativce, reagovali úplně opačně. Nahoru vyslali ty nejhorší, aby neohrozili činnost svých vlastních útvarů.
Dnes a denně jsme svědky kauz, kdy po počátečním humbuku je trestní stíhání zastaveno, vše podivně vyšumí. Posledním případem je korupční kauza „biolíh“. Nyní se dozvídáme, že peníze, které mezi aktéry putovaly, nebyly úplatky, nýbrž půjčky. To už není trestní, ale tristní řízení.
Viděno čistě ekonomicky, nefunkčnost právního systému poškozuje i řádné fungování trhu. Jak by se asi hráčům a fotbalovým fanouškům asi líbilo, kdyby se fauly trestaly až po ukončení zápasu? Tak to u nás vypadá. Nedodržování pravidel se vyplácí… Á propos, jestliže to pro Radovana Krejčíře dobře dopadne, může se v jihoafrickém exilu těšit na světový fotbalový šampionát v roce 2010.
