Ačkoliv v Sýrii panuje křehké příměří, neplatí to rozhodně pro celou zemi. Severní, Kurdy obývané oblasti, jsou stále terčem těžkých bojů s Islámským státem. Spojené síly SDF (Syrian Democratic Forces), vedené kurdskými jednotkami YPG/J, křesťanskými, arabskými milicemi a některými skupinami Free Syrian Army, musí odrážet útoky islamistů po celé délce frontové linie na řece Eufrat.
Po dobytí Shaddadi, jež síly SDF deklarovaly 24. února, přišla ofenzíva Islámského státu na řece Eufrat. Zde leží strategická přehrada Tishrin, která zásobovala elektřinou i město Kobaní, jež bylo na Islámském státu dobytu již před více než rokem…
Přijíždíme k přehradě za mohutného koncertu nejrůznějších těžkých zbraní, kterými tu disponují jak IS, tak jejich protivníci, Kurdy vedené SDF. Člověku by se jinak tajil dech nad nádhernou krajinou, modře se blyštící Eufrat, jež se vine mezi oblými holými kopci. Tady je krajina úplně jiná než ve zbytku syrského Kurdistánu.
Na krajinu ale není čas, přijíždíme k jednomu z pozorovacích míst, odkud vojáci SDF posílají koordináty koaličním jednotkám. Dostanou souřadnice, kam poslat bombardéry, aby účinně zasáhly nepřátelské pozice. Chvíli fotím, ale za chvíli vidím pár mužů, kteří rychle berou do rukou zbraně a nasedají do džípu. „Můžu jet s váma?“ ptám se bez zaváhání. Jo, tak jestli chceš pojeď, jedno místo máme. Nechávám kolegyni Markétu Kutilovou na základničce a rychle si beru fotobrašnu.
Podívejte se na fotografie přímo z fronty:
Jen co auto zastavuje u malého opevněného postu, dostávám se pod palbu. Střílí se pořád. IS ostřeluje SDF, SDF opětuje palbu kulometem, nebo samopaly. Pozice islamistů jsou blízko. Snažím se najít si rychle krytí, zkrotit zrychlený dech, a zkoncentrovat se. Je teplo, snad jediný den mého pobytu v Sýrii, kdy opravdu začalo pálit slunce. Pod palbou jsme už více než hodinu, když „moji muži“ velí k odchodu. Nasedám do auta, pod zrcátkem se houpe portrét vůdce PKK Abdulláha Ocalana.
Jenže za pár minut přesun autem končí. Muži berou do ruky pušku, jež si vyrobili z ostřelovačky a hlavně těžkého kulometu. Vydáváme se za zuřivé palby IS dál pěšky. Kamínky pod mýma nohama nepříjemně kloužou. Byl by to obtížný pochod i bez ostřelování. V jednu chvíli jsem už smířená s tím, že to nejde přežít. Pak pochopím, že se škrábeme na malinký post SDF na kopci přede mnou. To už mi je fuk, jestli na nás střílejí nebo ne, hlavně si chci aspoň na chvíli odpočinout. Malý opevněný kryt by ale rozhodně nevydržel střelu z tanku, který proti nám vyslali islamisté.
Nevím, jak to udělali, ale nakonec (s pomocí rychlé pomoci spojeneckých bombardérů) tank obrací. Pod palbou jsme ale neustále, muži se střídají u kulometu a je na nich vidět výrazné napětí. Nemluvíme, nikdo neumí anglicky a moje kurdština se počítá jen na pár slov. Jen když se ozve rána po úderu koaličního letadla, jeden z Kurdů bránících post zvedne prst a pronese: „Friend Obama!“
Nevím, co by s námi bylo nebýt „přítele na telefonu“. S mou jednotkou jsem se pak pěšky dostala až k břehům Eufratu, kde mne čekal naprostý šok. V opuštěné vesnici se z jednoho hliněného domu vynořila žena s dítětem v náručí. „Čaj?“ ptá se. A tak sedíme s mými kolegy ve zbrani a popíjíme čaj, šťastní, že protentokrát jsme vyvázli.
Přehrada Tishrin leží na severu Sýrie:
Další reportáže z cesty Lenky Klicperové si bude moci brzy přečíst v deníku E15 a týdeníku Euro
Čtěte také:
Reportáž z Iráku a Sýrie: Jezídský žal
