Zatímco si Česko připomínalo třicet let od pádu komunismu, povstalo několik novodobých disidentů. Starosta Řeporyjí Pavel Novotný vytáhl záchodovou štětku na ruskou oficiální propagandu, pražský primátor Zdeněk Hřib místo s Pekingem začal randit s Tchaj-pejí, starosta Prahy 6 Ondřej Kolář chtěl pohnout Koněvem a předseda Senátu Jaroslav Kubera si naplánoval cestu na Tchaj-wan. Všichni udělali v podstatě správnou věc, přesto jde o události, u nichž by bylo lepší, kdyby se nestaly.
Každá sebevědomá a fungující země by aktivitu, která přišla v posledních dnech z tak malé země, jako je Česko, přešla mávnutím ruky. Vyjma předsedy Senátu se jí ani nechopili nijak politicky významní lidé.
Jenže Čína zrušila Česko-čínské obchodní fórum a skrečovala vystoupení filharmoniků, Rusko zkrátilo ministru zemědělství Miroslavu Tomanovi pětidenní cestu s podnikatelskou misí v Rusku a také třeba zařadilo českou humanitární organizaci Člověk v tísni na seznam nežádoucích organizací.
V Česku se vám smějeme, řekl starosta Novotný v ruské státní televizi
Takovéhle malé pomsty přesně ukazují znaky autoritativních režimů. Jejich základním rysem je strach z vlastního definitivního zhroucení. Musí proto potlačovat nejen u sebe doma, ale i v zahraničí jakékoliv názory mimo svou oficiální propagandu.
Na jednu stranu je dobře, pokud se u nás najde pár lidí, kteří nezapomínají, že žijí ve svobodné a sebevědomé zemi, jejíž povinností není držet stranické linie pochybných režimů cizích států. Na druhou je to smutné, protože jejich práci by měl dělat někdo úplně jiný.
Prezident Miloš Zeman místo toho předsedovi senátu Kuberovi vzkázal, že svou cestou jedná proti ekonomickým zájmům Česka a že přijde o jeho přátelství. Na fakt, že Tchaj-wan v zemi investuje čtrnáctkrát více než Čína, prezident zapomněl. V kauze Koněvova pomníku pak znělo z úst premiéra Babiše, stejně jako teď, jen dlouhé mlčení. Přesně v takovém tichu se zlu plíží nejlépe.
Čtěte další komentáře Petra Weikerta
