Čechy odjakživa lákala exotická zvířata, nejen jako fotografické objekty na turistických zájezdech, ale také jako neméně hodnotný gastronomický zážitek na talíři. Vybavuji si první cestu do Keni, kdy se moji spolucestující na safari rozplývali nad krásou a elegancí divokých zvířat. Později se zase většina z nich „rozplývala“ nad talířem se steakem ze žirafy v proslulé keňské restauraci Carnivore v hlavním městě Nairobi.
Stejně jako před lety i dnes tisíce turistů zakončují v Carnivore své cesty po východní Africe. Podnik založený Martinem Dunfordem v roce 1980 má v současnosti 350 zaměstnanců a denně obslouží více než tisícovku zákazníků. V prestižním britském magazínu Restaurant dokonce obsadil nedávno 47. místo v anketě o nejluxusnější restauraci na světě. Mnoho náruživých gurmánů sem zavítává kvůli tomu, že chce ochutnat typické africké jídlo připravené domorodci. Této „poptávce“ vycházejí vstříc číšníci stylově oblečení do masajských krojů, kteří grilované maso podávají nabodnuté na masajských mečích.
Jenže maso nepochází z divokých zvířat skolených lovci uprostřed buše, ale z ranče Hopcraft vzdáleného necelou hodinu jízdy od Nairobi. A není ve většině případů „typickou“ africkou stravou a už vůbec ne pro pastevecké Masaje. Ti ho podobně jako další keňská etnika včetně Samburů, Turkánců či Rendillů považují za nečisté a vůbec je nejedí. O tom nicméně český degustátor nepřemýšlí.
Bez jatek to jde hůř
Model uzavřené výroby od odchovu zvířat přes jejich porážku až po servírování na talířích v luxusních restauracích se už před lety rozšířil i v Česku. Kromě standardních zvířecích reprezentantů našeho venkova můžete při projížďce českou krajinou narazit i na méně typické obyvatele – pštrosy, lamy, klokany nebo americké bizony. Proč? Podle slov „akčních“ zemědělců je to obrana vůči nestálému a nespolehlivému trhu. „Farmáři hledají nové zdroje příjmů. Odbyt masa nebo kůží například pštrosů není na takové úrovni, že by z toho mohl někdo zbohatnout, ale pštrosí farmy nejsou tak postiženy poklesem cen jako třeba chovy prasat,“ řekla v rozhovoru pro Lidové noviny Renata Masopustová z České zemědělské univerzity (ČZU).
Chov největších suchozemských ptáků je stále oblíbenější, což dokládají i údaje české Asociace chovatelů pštrosů – jen loni jich u nás bylo evidováno přes 3,5 tisíce. Pštrosí farmy najdete po celé České republice, v Kamenci u Poličky, v Dobešově u Nového Jíčína nebo v Doubravicích nad Svitavou. První odchovy se uskutečnily již v roce 1993, dosavadního vrcholu „pštrosí byznys“ dosáhl na přelomu tisíciletí, pak začal stagnovat. Aby se vyplatil, bylo třeba odvážnějších investic.
Mnoho podnikatelů od původního záměru proto nakonec ustoupilo, zvláště když první pštrosí jatka v Česku (v Židovicích na Litoměřicku), která jsou nutná k efektivizaci nákladů, byla otevřena teprve v roce 2004. Jejich výstavba stála kvůli přísným předpisům Evropské unie několik milionů korun a na jejím vybudování se částkou 1,6 milionu podílel Ústecký kraj. Většina pštrosů, která jimi prošla, skončila ale jako exportní zboží na zahraničních trzích v Německu a Rakousku. Vyplatí se i dnešním chovatelům skutečně investice do těchto afrických ptáků, nebo je česká kupní síla příliš konzervativní a zdrženlivá?
Do posledního pírka
Chov pštrosů si příznivce získal především vysokou efektivitou v poměru náklady k výnosům. Obecně se vyznačuje velmi malou náročností na provoz – k „ustájení“ je potřeba pouze oplocené plochy s travnatým povrchem. Pověstná je i teplotní odolnost těchto ptáků, protože dospělí jedinci snášejí dobře jak sníh, tak teploty pod minus 20 °C; kromě doby hnízdění tedy upadají i starosti s vytápěním.
Další výhodou je celková využitelnost zvířete, použít se dá prakticky vše od masa, vajec až po peří a skořápky. Pštrosí vejce dosahuje hmotnosti až 1500 gramů, takže vydá za 24 slepičích vajec. Zároveň se mnohem déle připravuje – uvařit jej natvrdo zabere až 90 minut. Celistvá skořápka se mnohdy prodává jako netypická okrasná kraslice, zatímco její úlomky se využívají při výrobě šperků či netypických lamp. Jedna samice může ročně snést 30 až 80 vajec.
Z pštrosa se využívá také peří, které se díky zvláštní struktuře výborně barví a našlo uplatnění v řadě luxusních módních doplňků. Paradoxem je, že podle keňské judikatury domorodci kvůli peří lovit pštrosy nesmějí. A kupovat produkt z farem je pro ně příliš nákladné. Pštrosí kůže je podle všeho jedna z nejkvalitnějších vůbec díky pevnosti, v neprostupnosti vodou předčí dokonce kůži krokodýlí. Používá se na výrobu luxusní obuvi, kabelek a peněženek.
Nejžádanější devizou tohoto zvířete však zůstává stále jeho maso. Jateční hmotnosti kolem metráku dosahuje pštros ve stáří čtrnácti až šestnácti měsíců. Maso má vysokou nutriční hodnotu, málo tuku a hlavně nízký obsah cholesterolu.
Farmy v ČR nabízejí ale i takové křiklavé „rarity“, jakou je např. přírodní pštrosí kosmetika – hojně aplikovaná již v době starověkého Egypta. Údajně má působit proti stárnutí pleti, vráskám, kožním ekzémům a spáleninám. Nechybí ani zážitky, v nichž se návštěva pštrosí farmy s komentovanou prohlídkou spojuje s ochutnávkou steaků či salámů v místním občerstvení. Vzhledem k četnosti pštrosů ve volné přírodě jejich chov nepobuřuje tolik veřejnost ani ochránce přírody. Mnohem kontroverznější je to u zvířat, jejichž počty v přírodě kolísají, například američtí bizoni nebo krokodýlové nilští.
Volání krokodýlů
Krokodýl nilský je kontroverzní, neboť ho většina lidí zná jako chráněný a ohrožený druh z přírodovědných dokumentárních filmů. Navzdory těmto „pocitům“ se u nás tito veleplazi chovají již několik let. Vyhláška ministra zemědělství dokonce letos umožnila krokodýly porážet. Česko se tak stalo první zemí v Evropě, která u tohoto zvířete povolila kompletní model uzavřené výroby a chovu zvířat od narození přes porážku až po distribuci do restaurací.
Největší tuzemská farma s 250 krokodýly se nachází ve vesnici Velké Karlovice na Znojemsku, patří Agrodružstvu Jevišovice a byla založena již v roce 2007. Letos agrodružstvo v insolvenci koupil miliardář Andrej Babiš, což se stalo impulzem k legislativním úpravám. Proč? Už v době založení farmy měl tento podnik nejasně definovaný záměr: přestože investoři do budoucna počítali s chovem krokodýlů na maso, české zákony to neumožňovaly. Nebylo tak možné dovést uvažovaný řetězec výroby do konce tak, aby se investice mohly začít navracet.
Krokodýli zpočátku ostatně zdaleka nedosahovali rozměrů jatečních zvířat, a tak se marketing provozovatele soustředil zejména na atraktivní agroturistiku – farmu navštěvovaly školní zájezdy a stala se oblíbeným výletním místem na Znojemsku. Živí krokodýlové se čas od času prodávali jednotlivým chovatelům po celé ČR – jen pro představu, v Evropě se za dospělého jedince platí zhruba 1500 eur (tedy asi 38 tisíc korun). Jenže počet krokodýlů se postupem času začal navyšovat a s ním rostly vážné ekonomické problémy. Velké finanční ztráty způsobovalo například drahé vytápění, které je k úspěšnému chovu bezpodmínečně nutné. V zimě se náklady na teplo vyšplhaly až k 80 tisícům měsíčně.
Farma proto loni vykázala 800tisícovou ztrátu, až nakonec ji letos na jaře koupil Agrofert zmíněného Andreje Babiše, jemuž Agrodružstvo dlužilo údajně desítky milionů korun za dodávky osiv a hnojiv. Když v letošním roce navíc velká část krokodýlí populace dosáhla jateční velikosti (zhruba 2,7 metru délky a váhy přes 250 kilogramů), rozhodl se nový majitel (tentokráte důrazněji než jeho předchůdce) zažádat o zákonnou výjimku, která by umožnila krokodýly využít dříve, než jako hospodářský produkt zcela ztratí svoji hodnotu. A ministerstvo vyhovělo.
S kůží na trh
Brzy přišly ale námitky. Podle občanského sdružení Oživení, které se snaží odhalovat střety zájmů, argumentace ministerstva i zástupců Agrofertu pokulhává. „Nelze tvrdit, že je potřeba měnit vyhlášku, aby farmáři nevznikla škoda. V době, kdy firma krokodýly pořizovala, věděla, že jejich porážka není povolena,“ řekl MF Dnes Tomáš Kramár z Oživení. Kritikové ministerstvo zemědělství obviňují, že úpravou legislativy zvýhodňuje jednu konkrétní firmu. Podle vyjádření tiskové mluvčí MZČR Terezy Dvořáčkové to tak ale není, neboť chystaná vyhláška má prý pomoci těm českým zemědělcům, kteří by se svůj chov rozhodli rozšířit o tyto netypické exotické tvory, a to i s přesahem na trh evropský.
Nadace na ochranu zvířat je zásadně proti porážení jakýchkoli chráněných nebo jinak ohrožených druhů zvířat a také proti tomu, aby krokodýli byli vůbec označováni za hospodářská zvířata. Argumentaci „chov pro maso“ nepřidává ani skutečnost, že ke konzumaci lze obvykle použít pouze první třetinu ocasu krokodýla – zbytek se jíst nedá. Z tohoto důvodu zůstává nadále hlavním produktem chovu vzácná kůže, byť při obratném argumentování lze tvrdit, že je až sekundárním produktem chovu pro maso.
V Africe dnes běží řada projektů, kde jsou ohrožení tvorové chováni na loveckých farmách, kam je jezdí „střílet“ lidé ze západu. Má to však jednu podmínku – povolení takto podnikat dostanou až tehdy, když rozmnožováním zajistí nárůst ohrožených tvorů, eventuálně návrat do divočiny. Zastánci chovu naopak argumentují, že ještě před několika lety většina z 2,5 milionu zpracovaných krokodýlích kůží pocházela z ilegálně zabitých plazů. V současnosti jsou to údajně pouhá čtyři procenta, zbytek pochází z farem.
Svíčková za třináct set
Zatímco u chovu krokodýlů z Velkého Karlova je hlavním cílem maximalizace zisku a minimalizace ztrát, existují v ČR další exotická zvířata, jejichž chov měl kromě finanční efektivnosti i „poslání“. Obora v Lánech u Prahy se již před lety proměnila v africkou savanu a domov pro početné stádo antilop losích (Taurotragus oryx). Tyto kopytníci patří mezi největší antilopy světa – samci s půlmetrovými zakroucenými rohy mohou dosahovat hmotnosti 900 kilogramů, samice zhruba čtyř metráků. V Lánech je chová Pražská zemědělská univerzita od roku 2000. Stádo má svůj původ v africké Ugandě a Tanzanii, odkud jejich předky v letech 1969 až 1971 importoval Josef Vágner, tehdejší ředitel ZOO Dvůr Králové.
Proč se nyní chovají v souvislosti s hospodářskými zvířaty? Světová organizace pro výživu a zemědělství (FAO) tento druh vybrala jako potenciálně domestikovatelný a schopný ve velkých stádech vyprodukovat relativně hodně masa. Existuje tedy naděje, že by mohl pomoci v zemích, kde hrozí hladomor. To byl také důvod, proč se do chovatelského experimentu zapojili vědci i studenti z univerzity v Suchdole. Jenže z projektu později sešlo a nyní se prodej masa antilop losích soustředí zejména na tuzemský trh. Podle prodejců má příznivé účinky na lidský organizmus, údajně je dokonce nutričně hodnotnější než velmi kvalitní hovězí. V Česku je však stále relativně drahou záležitostí – za jeden kilogram svíčkové zaplatíte 1300 korun.
Navzdory chvále se stále objevují hlasy, že maso „exotů“ je především trikem, jehož hlavní devizou je tržní exkluzivita a tomu odpovídající cena. Podle některých jsou totiž nutriční výzkumy nadhodnocené a maso antilop či jiných tvorů žádným zázrakem není.
