Slavie je mužstvo, které se lehce nechá vyvést z konceptu, tvrdíval slavný Poláčkův „muž v ofsajdu“, obchodník Richard Načeradec. A to v době, kdy byl klub více než často mistrem ligy. Jen na mezinárodní scéně se úspěchů dostavovalo jaksi méně než v případě největšího konkurenta, tedy Sparty. To vše před sedmdesáti lety.
Chtělo by se říci, že historie se opakuje. Pan Načeradec by opět mohl hořekovat, že Slavie se lehce nechá vyvést z konceptu. V současné době se to ovšem netýká jen mužstva, ale celého klubu a jeho vedení především. A také s těmi mistrovskými tituly je to hodně jinak. Shodou okolností právě ten poslední, který Slavie získala téměř po půl století v roce 1996, ji vyvedl z konceptu dokonale. Vedení klubu se sice podařilo výhodně rozprodat nejlepší hráče (ve Slavii se ocitli zejména zásluhou čechoamerického milionáře Korbela) do zahraničí, ale pro to, jak naložilo se získanými prostředky, je nejvhodnějším označením libozvučné české sloveso „prošustrovat“. Peníze navzdory ekonomickým zákonům nezplodily další peníze, protože nebyly dobře investovány. Mistrovský titul (a postup do semifinále Poháru UEFA) Slavii nepřinesl další ligové vítězství a postup do finančně velice lukrativní Ligy mistrů, ale vyústil jen ve výprodej mužstva.
Slavie tím vstoupila do bezvýchodného kruhu: nemajíc Ligy mistrů, nemá peněz, a nemajíc peněz, nemá Ligu mistrů. Pro fanoušky Slavie proto nastaly doby krušné, občas i velekrušné. Nicméně v létě 2002 se zdálo, že peklo nebude a ráj se vrací. Vedení Slavie se tehdy vrátilo k osvědčené „korbelovské“ taktice a zaměřilo se na získávání hráčů reprezentační „jedenadvacítky“. Nakoupilo je i s trenérem Beránkem, který zálohu reprezentace dovedl v její věkové kategorii až k titulu mistrů Evropy. Podle jeho partitury začala Slavie hrát efektní a v některých utkáních i efektivní fotbal a vše vypadalo na to, že by se rok 1996 mohl vrátit. Jenže klub pyšnící se na české poměry nadprůměrným ročním rozpočtem 120 milionů korun neodolal a v létě prodal nejtalentovanějšího z mladých reprezentantů Vachouška. Odchod jednoho hráče přece mužstvo nepohřbí…
Pohřbil. Bez Vachouška se Slavie potřetí během čtyř sezon neprokousala do Ligy mistrů a naděje na zlepšení vratké finanční situace klubu se rozplynuly. A vedení klubu začalo prodávat další výkonné hráče. Situace dospěla tak daleko, že v rozhodujícím utkání o postup do 3. kola Poháru UEFA muselo nastoupit šest hráčů, kteří běžně hrají třetí nejvyšší soutěž. Nebylo divu, že Slavie nepostoupila, Levski Sofia sice není evropská extratřída, ale přece jen je na tom výkonnostně poněkud lépe než Střížkov, Letohrad, Náchod-Deštné či další soupeři slavistické rezervy.
Za této situace lze trenéru Beránkovi k jeho vyhazovu ze Slavie nejspíše blahopřát. Kupodivu veselo bylo při představovací tiskovce jeho nástupci Csaplárovi. Ten si s generálním ředitelem Leškou neodpustil ani „žertovný“ příměr o zdolávání Himálaje, přičemž Leška se tajuplně culil, jako kdyby přemýšlel, kteří další hráči současného kádru Slavie se už Csaplárovy expedice nezúčastní.
Leška pořídil Csaplárovi jednoho Brazilce, jednoho Maďara a jedinou výraznou posilu, Kolouška. A tak představa, že by nový trenér slezl fotbalovou Čumulangmu, je asi tak reálná jako vítězství Unie svobody ve volbách. Novému trenéru Slavie spíše hrozí, že se nevyšplhá ani na Milešovku, tedy na druhé místo v lize, které by zaručovalo možnost dalšího pokusu o proniknutí do Ligy mistrů. Ona se totiž Slavie lehce nechá vyvést z konceptu.
ČLÁNKY DO MAILU