„Daří se nám hůř než v minulém roce a lépe než v budoucím. Lidé jsou na peníze opatrní v důsledku nárůstu cen energií, který je zasáhl už na konci loňského roku, ale projevilo se to až letos,“ říká s povzdechem spoluzakladatel VP Trendu Richard Obyt. Do stavebnictví krize pokaždé dorazí se zpožděním.
Než se někomu podaří získat stavební povolení a vybudovat dům do podoby, kdy se montují dveře a okna, chvíli to trvá, a tak je těžké najít konzervativnější obor než právě oknařinu, v níž pan Obyt podniká. Na začátku devadesátých let budoval v Kladně podnik zabývající se výrobou sanitárního zařízení, dnes, po mnoha peripetiích, vede spolu se dvěma syny rodinnou firmu VP Trend, která prodává dveřní výplně. Nikoli celé dveře – pouze střední část, která může za to, že z místnosti neuniká teplo nebo zvuky.
Úzká specializace jim umožňuje svoji práci dělat opravdu poctivě. Většinu strojů v provozovně si museli buď postavit, nebo minimálně upravit sami. Pracují pro ně tři desítky stálých zaměstnanců a během let překonali všechny možné typy krizí i díky tomu, že se jim podařilo se prosadit na západním trhu.
Německá kvalita za české ceny
Necelou třetinu obratu firmy tvoří export, a to zejména dodávky pro německé výrobce dveří. „Osobním kouzlem jsme je nepřesvědčili. Na západních trzích jsme se museli etablovat kvalitou a cenou,“ zdůrazňuje Obyt. „Německá kvalita a česká cena je dobrá kombinace. Drtivou většinu materiálů bereme z Německa nebo z Rakouska, nepoužíváme levné náhražky. Člověk může mít k Němcům tisíc a jednu výhradu, ale jejich přístup je velmi pragmatický, protože jako první se neptají ‚Kolik to stojí?‘, ale ‚Jaká je kvalita?‘ O ceně jsme se začali bavit, až když si ověřili, že to funguje,“ doplňuje ho jeho syn a obchodní ředitel fabriky Stanislav.
„Upřímně, povedlo se to kvůli tomu, že v té době jsme v Česku měli nižší mzdovou hladinu. Také jsme získali levnější sklo, takže jsme ušetřili na ozdobných prvcích. V současné době se v části položek už nelišíme od cen v Německu, ale většinou jsme ještě pořád výhodnější, což je opět dáno, a nebudeme si to zastírat, tím, že tu máme nižší úroveň platů. Můžeme si tu vykládat, že jsme inovativnější a flexibilnější než Němci, což je sice pravda, protože je to dáno náturou, ale ne vždy to vede k dobru, protože když se to přežene, skončíme u bastlení,“ dodává otec.
Ti, co se nám smáli, přišli o práci
Než si začínající oknař získá důvěru zákazníků, trvá to od tří měsíců do pěti let. Se stejným zpožděním na ně doléhají i potíže, takže pokud se svět utápěl v krizi v roce 2008, tržby VP Trendu zčistajasna klesly o polovinu na přelomu let 2012 a 2013, tedy bezprostředně poté, co v průběhu celé recese rodina Obytových chodila s nosem nahoru a s obřími investicemi stavěla novou továrnu v Kladně.
Zachránila je tehdy skutečnost, že zisky podniku nezávisely na velkých zakázkách, protože rozlehlé haly mívají sice spoustu oken, ale jen jedny nebo dvoje dveře, podobně jako byty. A těch měla společnost ,v zásobě‘ dostatek, takže přežila, i když její obchodní partneři to považovali za nemožné.
Nebylo to však poprvé, kdy VP Trend překvapil. Když se na začátku milénia oddělil od firmy Wagner Plast, již původní společníci prodali koncernu Villeroy & Boch, jeho zaměstnancům se bývalí kolegové smáli a dávali jim maximálně pár let, než zkrachují a vrátí se. „Dopadlo to malinko obráceně a velká část z těch, co se smáli, přišla o práci,“ vypráví Stanislav. Jeho rodině totiž sázka na technologii a představu o specifickém výrobku vyšla.
Dařilo se jim i během pandemie – tehdy totiž lidé nemohli utrácet za kina nebo hospody, a tak seděli doma, často celé dny na home office, chodila jim výplata a všímali si ve svých obydlích nejrůznějších šrámů. A tak se rekonstruovalo ve velkém. Ačkoliv ale VP Trend prodal víc kusů než v letech předtím, zisky mu nestouply. Začal totiž závod mezi rostoucími vstupními náklady a konečnými cenami.
Hliník není a nebude
Pandemie umocnila problém s dodávkami hliníku, který existoval už před ní, protože v afrických zemích, kde se těží bauxit, zuří občanské války. „Hliník je největší problém, protože výroba se přesunula mimo Evropu do Číny, kde ji narušila korona,“ vysvětluje Stanislav.
„Některými položkami se musíme dopředu předzásobit na půl roku, abychom si zajistili lepší ceny, ale i proto, že některé komponenty se prostě nevyrábějí a vyrábět nebudou, dokud se na ně zase neseženou vstupní suroviny. My bychom třeba potřebovali něco objednat za tři měsíce, ale nikdo nám nezaručí, že tou dobou seženeme materiál,“ bere si slovo jeho otec.
Nouze o jednotlivé položky samozřejmě umožňuje jejich prodejcům šponovat ceny. Kdyby to nedělali, škodili by sami sobě. Proto musejí firmy, VP Trendu nevyjímaje, využívat osobních kontaktů a známostí. Aby zase přežily a mohly předat podnik další generaci.
Obytovi totiž chtějí podnik udržet v rodině, ačkoli Richardova vnoučata zatím chodí na základní školu. „Nejde o to, jestli člověka baví oknařina jako obor, ale že si dělá sám na sebe, může věci sám ovlivnit a nepracuje pro někoho cizího. Všechny úspěchy firmy jsou i moje úspěchy. Blbé je, že pro neúspěchy to platí taky. Míra pocitu zodpovědnosti je bohužel trochu nepříjemná, ale výhry člověk vnímá o něco víc,“ souhlasí s ním ohledně budoucnosti firmy Stanislav.
