Kde jsou ty časy, kdy odboráři dokázali ukázat svou sílu a zaplnit desítkami tisíc lidí centrum Prahy? Tak zní nevyhnutelná otázka při pohledu na pět stovek lidí, kteří měli zastupovat při čtvrtečním pochodu hlavním městem masy veřejnosti nespokojené s vládními reformami.
Foto: Jakub Stadler
Jak se tedy dá čtvrteční stávka vyložit? Na první pohled jako prohra odborů. Jenže ve výsledku je její průběh prohrou vlády a vlastně všech. Češi ve volbách poslali do Strakovy akademie trojici stran, které se zaklínaly prováděním potřebných reforem. Místo smysluplné politické diskuze o jejich podobě se ale dokázaly hádat mezi sebou o to, kdo bude policejní prezident a následně kdo z ministrů je větší korupčník.
Když v klidnějších dobách přišla řeč na reformy, naservírovala vláda občanům jen obecné teze. Proti jejich logice se protestovat nedá. Bezpečnější penzijní systém chtějí všichni. Možnost připlatit si za lepší klouby je také přijatelná. A po jednodušších daních touží všichni, kteří někdy museli vyplňovat daňové přiznání. Ďábel tkví v detailech. Ty vláda dosud nesdělila. Nikdo si zatím nemůže propočítat, co mu ta která reforma přinese.
Ekonomická teorie říká, že člověk poměřuje při utrácení peněz míru užitku, který za danou sumu peněz získá. V případě čtvrteční demonstrace proti reformám se tedy dá říct, že naprosté většině lidí nestálo za to vytáhnout paty z domu, aby se jí zúčastnili, protože v tom neviděli žádný užitek. Vysvětlení, že jim vládní reformy nevadí, popírají sociologické průzkumy. Pravděpodobnější bude, že nespokojenci nepřišli proto, že vlastně pořádně nevěděli, proti čemu nebo za co by měli demonstrovat. Po roce od voleb je tohle ta největší porážka „reformní“ vlády. Protože nedokázala lidem vysvětlit, co a proč vlastně zatím v čele státu dělá.
