Miroslav Šlouf dokázal nevídané. Čeští novináři jej nenávidí ještě více než premiéra Zemana. A to je úctyhodný výkon! Dráždí je Šloufova komunistická minulost a především jeho polistopadová kariéra. Krok za krokem stoupal tento svazácký a později komunistický kádr do vysokých kruhů i v demokratických poměrech. Získal si přízeň zavrhovaného a často i vysmívaného lídra sociálních demokratů a provázel ho k úspěšným volbám v roce 1998. Když se stal Miloš Zeman premiérem, obsadil Miroslav Šlouf zcela logicky místo po jeho boku: stal se šéfem premiérových poradců.
Je přitom zcela zjevné, že Miroslav Šlouf má u Zemana na starosti styk se světem byznysu. Zeman sám nechce o tlaku lobbistických skupin nic vědět, nechává vše na svém pobočníkovi. Na oplátku očekává, že bude mít klid. A lidé z byznysu to vědí. O žádnou jinou akci prý v Praze není větší zájem než o narozeninovou oslavu Miroslava Šloufa.
Zemanovu pravou ruku přitom provází pověst zkušeného manipulátora, který protežuje hlavně podnikatelské struktury, do nichž jsou zapojeni jeho někdejší svazáčtí a komunističtí přátelé. Jenže důkazů je málo. Miroslav Šlouf se určitě podílel na snahách zachránit dnes už zkrachovalý Chemapol pro skupinu českých podnikatelů, z nichž jeden (Radim Masný) se nedávno svěřil, že za jeho vzestupem je smlouva „uzavřená s ďáblem . Měl–li na mysli úvěr, kterým před lety pomohl Miroslavu Šloufovi získat peníze na financování ČSSD, není známo. To je ovšem zhruba vše, co se dá Šloufovi dokázat. Vedle toho existuje podezření, že premiérův poradce zasahoval do tendru na třetí licenci mobilních sítí GSM a po–dle tvrzení někdejšího šéfa Škody Plzeň Lubomíra Soudka možná převzal peníze na uplácení poslanců. Státní zastupitelství však (kupodivu) o tato podezření nejeví zájem, a tak musíme na Šloufa pohlížet jako na nevinného.
Novináři přitom cítí, že by měli transakce Miroslava Šloufa zblízka monitorovat. Někdy ovšem nedostatek důkazů nahrazují bujnou fantazií a touha dokázat jeho selhání je občas vede k zapomenutí elementárních zásad novinářské práce. To se také stalo před týdnem reportérům časopisu Respekt, který vyrukoval s obviněním, že se Šlouf kamarádí s americkým drogovým baronem českého původu. Na první pohled za vlasy přitaženou zprávu týdeník zveřejnil, aniž by s inkriminovaným mužem vůbec hovořil. V článku přitom nebyl citován jediný zdroj, byť třeba nejmenovaný. Informaci ještě v neděli převzala redakce zpravodajství České televize. Ani její reportérka si nevšimla, že zpráva nesplňuje základní kritérium a toto nesplnění vylučuje zveřejnění zmíněné informace. Aféra byla na světě.
Dotyčný Čechoameričan, kterým je podnikatel Milan Jedlička, vše popřel a z New Yorku vzkázal, že se bude bránit právní cestou. To je zatím vše.
Případ je však dalším selháním novinářského stavu. Podobně hloupě si novináři počínali například při Bamberské aféře. Od počátku bylo jasné, že dokumenty vyslané do světa česko–švýcarským podnikatelem Vízkem jsou falešné, novináři z České televize však přesto dlouho tvrdili, že Zeman ve Švýcarsku výměnou za půjčku „prodal posty ve své budoucí vládě. Ačkoli BIS dávno konstatovala, že „Bamberk připravili bývalí pracovníci komunistické státní bezpečnosti jako kompromitující akci proti Miloši Zemanovi, někteří novináři dodnes píšou o Zemanově selhání. Není divu, že Zeman nemá novináře rád.
Pod prsty je přitom třeba hledět jak Zemanovi, tak jeho poradcům. Ani politikům však není možné zasazovat údery pod pás.
