Kulatý smutek, který nepříjemně připomněl minulost
Nevím proč, ale ten dům mne vždy přitahoval. Ani snad ne tolik vyhlášeným hudebním klubem, „neumím“ současnou muziku, spíše jsem byl zvědav na to, kterak si provozovatelé poradili se sedm století starými prostorami, kde z každého kamene dští středověk. A potom ta velká zlatá koule, visící nad vstupní branou. Několikrát jsem již podlehl jejímu omamujícímu třpytu a vzal jsem za kliku dychtiv zvědět, jaká že překvapení čekají na hosty v hlubokých sklepeních. Leč nebylo mi přáno. Jednou nebyl dostatek personálu na pokrytí provozu zahrádky i restaurace, jindy nešel proud nebo právě propustili kuchaře a ještě nepřijali nového. Pomalu jsem se smířil s tím, že Meloun mi není souzen. Až nedávno, jdouce s přítelem Michalskou, něco nám přišlo jiné. Byly to doširoka otevřené dveře a černá díra, zívající do ulice, a sice jen málo přesvědčivě, přesto však zvoucí k návštěvě. Této zřídkavé šance se nedalo nevyužít, po chvíli jsme tedy usedali ke stolu v restauraci Meloun.
Já jsem si tu hospodu trochu vysnil. V mých představách se v ní ve světle svící míhaly šikovné šenkýřky, vonělo maso na rožni nad ohništěm, víno teklo proudem a kdesi v temném koutku si stýskal Matěj Brouček za svou Kuňkou. Realita byla jiná. Kamenné zdi, vysoko zaklenuté a viditelně ony doby pamatující, byly jedinou nefalšovanou připomínkou časů středověkých. Vše ostatní bylo jinak. Stoly s hrubými, z jednotlivých kusů masivu poskládanými deskami byly samy o sobě atraktivním prvkem. Doprovázeny však zahradními židlemi stylu současného ztratily originalitu a výsledkem byl těžko určitelný hybrid. Dlouhý bar s jedinou, byť umně vystavěnou stoličkou, která „hrála“ do stylu třináctého století, neměl jinak čím překvapit. Ohniště bylo vyhaslé, radostný ryk spokojených kumpánů veškerý žádný. Pod rádoby historickými svítidly, visícími na stěnách na drátech vyhřezlých z krabic se míhali Bivojové se sudy piva na plecích – patrně personál vedlejšího klubu – a přestože byly dobré dvě hodiny po otevření, udělali si zde závodku a debatní kroužek. Než se k nám propracovala obsluhující slečna, velmi současná a asi i notně otrávená, dozvěděli jsme se, jak mnoho jeden z hochů zdolal paňáků, kolik dívek „pojednal“ jiný a v čí náruči se probudila slečna z obsluhy. Naši přítomnost nevzali vůbec na vědomí a od baru se prostorem nesl hovor tak nevázaný, že já, ač starý muž, který již ledacos slyšel, jsem cítil ruměnec pod plnovousem.
Přece však se nám dostalo pozornosti a ona slečna, směrem k nám sympatická a v rámci možností i profesionální, nás obdařila lístkem. Některé z uvedených krmí lákaly více než jiné, a tak jsme byli poměrně brzy hotovi s výběrem. V mém případě sestával z česnekové polévky a králíka v hořčično-estragonové omáčce, kolega odstartoval nakládaným hermelínem, pokračoval plněnou svíčkovou bylinkovým sýrem ve slaninové košilce a rozhodoval se, kterým z dezertů uzavře svůj gastronomický program. Objednali jsme a čekali, než bude jídlo připraveno. Mezitím se ona podivná skupina kamsi povytrácela, jen sem tam někdo strčil hlavu do vchodu. Asi hlídali, abychom jim neodnesli něco z vybavení, mimochodem velice střídmého. Prostření bylo stejné jako na nádražíčku v Kostomlatech, jen, pravda, příbory ne již hliníkové. Místnost neutěšená, bez nejmenší stopy po tom, jak ji alespoň minimálně zkultivovat, krom nás prázdná a navíc chladná. Já jsem se nepatrně zahřál polévkou s podílem česneku až brutálním, ale vroucí. Sýr mého kolegy možná opravdu naložen byl, ale maximálně šest minut. Spíše vypadal i chutnal tak, jako by ho rovnou z obalu posadili na talíř a polili předem připraveným nálevem. Mezi hmotou hermelínu a zálivem neexistovala nižádná vazba. Naše nálada opadla, a proto jsme se rozhodli „nejít do dezertu“, s rostoucími obavami očekávajíce hlavní „větu“ tohoto koncertu. Ta byla – bohužel – stejně málo vydařená jako předkrmy. Již při založení bylo vidět jen prostřední snahu, s jakou se kuchař jídlům věnoval. Typicky předrevoluční byla garnitura s listem salátu zvíci cirkusového šapitó, nezbytnými měsíčky rajčat a pár nudličkami ovadlé papriky. Jídlo potom, a věřte mi, že to říkám nerad, bylo pod vší kritiku. Především, a to tvrdím s vahou více než třicetiletých zkušeností s gastronomií všeho druhu a mnoha zemí, nadto můj dnešní host je povoláním kuchař, jeho maso nebylo ze svíčkové! Do špalíčku stočený plátek roštěnce, snad dokonce pečlivě vybraného zadního, opásaný a pevně stažený plátky slaniny, po nakrojení jasně prozradil svůj původ. Ta úprava je známa: v dobách, kdy měsíční plat kuchařů činil pár set korun, si ti šikovní takto pomáhali vylepšit rodinný rozpočet. Tenkrát se to dalo tolerovat, jakkoliv nemorální takové počínání bylo, málokdo totiž věděl, jak opravdová svíčková vypadá. Nikdy bych se nenadál, že tato praxe přežije „samet“. Můj králík byl sice králíkem, pamatoval však patrně první stavebníky domu. Vzhled omáčky okamžitě prozradil, jaká bude její chuť. Měla vzezření a tuhost dobře vychlazeného pudinku a hlodavec v ní byl napůl utopen. Škoda, teplá mohla být chutná. Maso tím, jak dobře vzdorovalo noži, připomínalo břidlicovou desku. Lámalo se po vlákně a vytrvale odolávalo snaze čelistí je rozžvýkat. Jako Kopčem v ledové jeskyni jsem je ohlodával, brumlal si „zima, zima“ a stejně jako on se těšil, že až bude oheň, bude teplé jídlo. Po chvíli jsem se přestal snažit. Přestože jednou z dominant místnosti byly velké akumulačky, příliš jsme se neohřáli. Pokud teplota vzduchu mohla být někde na sedmnácti stupních, měl králík v okamžiku transportu asi stejně tolik. Vína potom - můj údajný veltlín, který mohl být stejně dobře milerkou nebo moprem, a kolegovo vavřinecké – vykazovala temperaturu jen lehce vychladlého svařáku.
Ukázalo se být velice moudrým rozhodnutí počkat s objednávkou dezertu. Tu jsme totiž neučinili, urychleně vyrovnali účet a vrátili se z tristní historie zpět do současnosti.
Sedm set dvacet čtyři korun bylo vzhledem k předvedenému jednoznačně přehnanou cenou. Nevím, proč se provozovatel pokouší o restauraci „poddivizní“ kategorie, pouhý bar by při návštěvnosti celonočních hudebních produkcí vynesl více s daleko menším nasazením! Nemohu nakonec nezmínit hodnocení svého „spolutrpitele“: „V zahradní hospodě na Holosmetkách ti za ty prachy vystrojí svatbu s neskonale kvalitnější menáží a ještě máš předplaceného Silvestra!“
Hudební klub & restaurace Meloun
Michalská 12, 110 00 Praha 1
Tel. / fax: +420 / 224 23 01 26
e-mail: meloun@meloun.cz
http://www.meloun.cz
Otevírací doba: restaurace denně 11.00–24.00, Hudební klub denně 18.00–03.00, v létě zahrádka denně 11.00–23.00
Počet míst: restaurace 30, salonek 20
Druh kuchyně: nespecifikován
Přijímané platební karty: ne
Jídelní lístek: slovenština, angličtina, němčina
Jazyková vybavenost personálu: angličtina, němčina
Země původu nabízených vín: Česká republika, Slovensko
Hodnocení restaurace:
Atmosféra, pohodlí, estetika 4 body z 10
Prostírání 5 bodů z 10
Úroveň jídelního a nápojového lístku 6 bodů z 10
Chování personálu 6 bodů z 10
Kvalita jídla a nápojů 5 bodů z 20
Celkem: 26 bodů ze 60
Všechny údaje uvedené v následující pasáži jsou přesným opisem jídelního a nápojového lístku. Případné chyby dokládají péči, jaká je věnována jejich úpravě.
Výběr z jídelního lístku:
Sýrové prkénko (pivní sýr, romadůr, eidam, cibule, hořčice) 70,-
Kukuřičný klas na grilu s trojím máslem 40,-
Marinovaná kuřecí křidélka se zeleným pepřem na medu 130,-
Králík na myslivecký způsob 160,-
Pstruh s ořechovou kůrkou 80,-
Zapečené brambory se zeleninou 105,-
Horké maliny se zmrzlinou 70,-
Výběr z vinného lístku:
Ryzlink rýnský 0,2 l 30,-
Dle denní nabídky 170,-
Rulandské modré 170,-
