Premiér měl už několik příležitostí být vůči korupci nekompromisní
Muž po padesátce obvykle své životní postoje nemění, hodnotový žebříček nepřevrací. Mirek Topolánek je v tomto směru tvárný jak modelína. Stačil rok a čtvrt, aby své základní politické cíle přepsal. Můžeme to brát za výraz určité nevyzrálosti či za doklad toho, že je skutečně oním „falešným a prázdným Topolem“, jak to kdysi do esemesky napsal bývalý šéf ODS Klaus. Když loni před volbami teatrálně nabízel nám občanům, „smlouvu pro Českou republiku“, do preambule vepsal pět hlavních priorit, které by chtěl jako předseda vlády prosazovat: práce, právo, podpora rodiny, protibyrokratický boj, prestiž v zahraničí. V minulých dnech ale prezentoval pět úplně jiných premiérských priorit: Zdravé veřejné finance, moderní a efektivní stát, bezpečný občan v bezpečném státě, odstranění bariér, podpora vědy a vzdělanosti. Nejde o to, že by nová hesla byla méně sympatická než ta první, problém je spíše v tom, že některá témata jsou nyní nápadně méně akcentována než v době, kdy „Topol“ o moc teprve usiloval. Má to samozřejmě své objektivní důvody. Z Topolánkových úst už těžko uslyšíme slova o podpoře rodiny a o tom, že je nutné vrátit jí důstojné místo ve společnosti. Všichni už přece víme, že už v době, kdy tento slogan vykřikoval, aktivně pracoval na rozbití své vlastní rodiny. Jak pitoreskní by asi bylo, kdyby zopakoval, co řekl na předvolební konferenci ODS 2. května 2006: „Chci zákony, které budou preferovat rodinné soužití a výchovu dětí v úplné rodině.“ Takže toto téma raději vyškrtl. Stejně tak už premiér nijak nevyzdvihuje potřebu nastolit v Česku skutečný právní stát a nepovažuje za zásadní společenský problém korupci. Loni ve smlouvě s občany doslova uvedl: „Zabráníme současné snaze vedoucí ČSSD zametat všechny vlastní kriminální kauzy pod koberec a brzdit jejich vyšetřování. Zasadíme se o co nejrychlejší došetření těchto afér do konce. Vůči korupci ve vlastních řadách povedeme nulovou toleranci a budeme ji řešit nekompromisně.“ Premiér měl už několik příležitostí, aby prokázal, jak nekompromisní v této oblasti dokáže být, nikdy ji ale za pačesy nechytil. Naposledy se „předvedl“ v rámci kauzy Čunek. Jaká byla jeho první reakce na informaci, že lidovecký vicepremiér v době, kdy pobíral od státu sociální dávky, ukládal na propadlou občanku do banky miliony? Vyzval novináře, ať raději zjistí, kdo za tím stojí, kdo to platí a proč to dělá. Ale záhy asi pochopil, že se snaží obhájit neobhajitelné, a proto otočil. Není přece nejdůležitější, kterou cestou se informace o Čunkových podezřelých příjmech dostaly z trestního spisu ven, ale jak je vůbec možné, že i přes tyto alarmující skutečnosti bylo trestní stíhání státním zástupcem zastaveno. Stejné je to s mlčením premiéra ke kauze Gross, k příběhu o tom, kterak někdejší předseda vlády dosáhl pozoruhodné rychlosti zbohatnutí, z nuly na sto za půl roku. Protože Gross neuvedl jediný akceptovatelný argument na svou obhajobu, zůstává pro většinu české veřejnosti vážně podezřelým z praní špinavých peněz. Celý případ zásadním způsobem nabourává důvěru lidí v politiku, a přesto to nikomu z ústavních činitelů nevadí. Připomeňme Topolánkovi jeho vlastní výrok ze zmíněné předvolební konference: „Kdybych měl říci jediný důvod, proč naše země, každý z nás, potřebuje změnu vlády, bylo by to slovo korupce. Socialisté ji povýšili na normu, k dokonalosti dovedli mafiánské propojení vládní politiky s klientelismem a organizovaným zločinem. Nedopusťme, aby o našich životech nadále rozhodovali lidé, kteří se pro vlastní prospěch a udržení moci neštítí ničeho. Za agresivitou jejich útoků, lživostí jejich argumentů a nekonečnou hysterií se skrývá jediné: Strach. Strach ze spravedlivého trestu. A ten jim, milí kolegové, bezpochyby dopřejeme…“ Buďme si jisti, že Stanislav Gross strachem ze spravedlivého procesu netrpí. On ví, že tenhle Mirek není Dušín a i na něj by se leccos našlo. Mohlo by se třeba nakonec ukázat, že ti samí lidé, kteří pomohli k penězům Grossovi, pomohli kdysi vyřešit svízelnou životní situaci i současnému premiérovi. Proto se žádný hon na korupčníky nikdy konat nebude. Topolánek uzavřel s občany smlouvu, kterou zásadním způsobem porušuje. Druhá smluvní strana se právem může cítit podvedena a vypovědět ji.
