ČSSD se při dobývání peněz ze sektorů ekonomiky inspiruje Viktorem Orbánem, ale špatně
I velmi nezaujatý pozorovatel si musel povšimnout, že Slovensko Roberta Fica stejně jako naše ČSSD podléhají jistému druhu nepřiznané fascinace maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Je to svého druhu fenomén. Jestliže se však Česko přiklání například k sektorovým daním a někteří sociální demokraté se na Orbána přímo odvolávají, měli bychom „velké uherské daňové revoluci“ alespoň trochu rozumět.
Orbánovo Maďarsko prosazuje myšlenkově ucelený koncept daňové reformy, z něhož se ČSSD v podstatě líbí jen jeden prvek: zdanit firmy, které v důsledku privatizací předchozích vlád do rukou zahraničních investorů „zdědily“ buď monopolní, nebo oligopolní postavení. Maďaři jsou v tom skutečně vynalézaví, daní nejen banky zvláštní přirážkou k příjmové dani podle velikosti bilance, ale i bankovní transakce včetně zvláštního poplatku za každý výběr z bankomatu. Sektorové daně v Maďarsku zahrnují i neživotní pojistky, natažené fyzické sítě utilit (podle délky), cokoli, co bylo kdysi prodáno cizincům a vydělává.
Tímto přístupem rezignujete na intelektuálně a právně náročnou práci jakýchkoli regulatorních orgánů, neboť stát nechce nic jiného než „vyšší podíl“. V případě finančnictví tedy nemáte ambici omezit spekulaci nebo rizika, jež jsou ve finančním sektoru vnitřně obsažena, čím se momentálně intelektuálně trápí západ Evropy. Maďarská, slovenská a nyní zřejmě i česká logika je jednodušší – zdanit to, co „nese“. Že to bude mít nezamýšlené důsledky v podobě obtížněji dostupných úvěrů, je věc jiná.
Maďarský systém DPH je čistý populismus s nejvyšší evropskou základní sazbou a sníženou sazbou na vybrané „sociální“ potravinové položky (která je 18 procent, tedy vyšší než snížená sazba 15 procent v Česku). Léky, zdravotní pomůcky, knihy a tisk jsou zdaněny pěti procenty. Inspirace Česka v Maďarsku je zřejmá.
Zároveň bychom však neměli pominout obrovský programový rozdíl mezi Orbánem a chystanou českou vládní koalicí. Maďarsko se sice ne zrovna šťastně, ale vehementně snaží podpořit ekonomickou aktivitu „národního kapitálu“ a podnikání „malého člověka“.
Sazba korporátní daně pro malé firmy je opravdu nízká, tyto společnosti si navíc mohou vybrat, jak chtějí být daněny. ČSSD od takového přístupu naprosto programově abstrahuje: pro inkorporované subjekty chtěla (a v hloubi duše nadále chce) mít vyšší sazbu, pro živnostníky minimální paušální daň (nevolitelnou) a zároveň daňovou progresi pro příjmy fyzických osob.
Orbán nabízí rovněž velmi „čistou“ rovnou daňovou sazbu u fyzických osob, ze širokého daňového základu, s velkorysou odpočitatelnou položkou pro mnohodětné rodiny, které si na ni vydělají. Cílevědomě odměňuje ty, kteří mají hodně dětí, ale jsou ekonomicky aktivní.
Maďarsko má vysoký „parafiskál“, tedy sociální daně bez jakýchkoli stropů, jenže vysoké náklady práce zároveň některé skupiny vytěsňují z trhu. Takže je snižuje v případě skupin, které mají na trhu práce potíže. A nejen je málo daní, ale zároveň nutí k práci. Tři měsíce podpory, pak pracovní povinnost zajištěná přes veřejné práce. Linka od dávek k práci je nezpochybnitelná, byť budí nedobré reminiscence. Vybrat si z Orbána jenom to, co se hodí, znamená vyhodit z jeho konceptu právě ty složky, které ho činí vnitřně uceleným. Nemusí se vám líbit, ale má nějakou logiku. Najděte ji však v tom českém myšlenkovém zmatku. l
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
