Rozhovor s předním českým architektem
perex místo podtitulku
„V současné době hodně uvažuji o sociálním étosu v architektuře, protože v naší společnosti vidím určitou krizi sociálních vztahů. A pravděpodobně tato krize není jen tady, tedy v postkomunistickém světě,“ zamýšlí se významný český architekt Josef Pleskot, „pravděpodobně je v celé euroatlantické civilizaci, která vychází ze židovsko-křesťanské tradice. Vzhledem k této úvaze vidím architekturu čím dál více jako nástroj pro urovnávání, nechci-li použít přímo slovo harmonizování, sociálních vztahů.“
Dnes se často soudí, že většině velkých společenských, tedy politických změn musí vždy předcházet kulturní změna. Bez encyklopedistů by nebyla Francouzská revoluce a tak dále. Podobně se tvrdí, že i změnám v architektuře na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy se i naše společnost rozloučila s romantismem a iluzivním pojetím staveb a přešla ke geometricky čistším tvarům, předcházely práce básníka J. S. Machara, kritika F. X. Šaldy a sociologa T. G. Masaryka. Bez nich by nikdy nevznikl Manifest moderny, sepsaný v roce 1895.
Má vaše organická, myslící a cítící architektura také nějaké filozofické a básnické kořeny?
Dokážu si představit ten vztažný bod, ke kterému vede linie i přes vámi uvedená jména. Odpovědět na takovou otázku ale vůbec není snadné, protože člověk neustále jen pracuje a myslí na to, jak udělat zakázku, jak se vypořádat se zadáním. Kde se přesně nachází základ, ze kterého vycházím, o tom jsem dlouho systematicky neuvažoval, dlouho jsem se takhle neanalyzoval.
A nemáte chuť se o to pokusit?
Každý architekt by se měl na opravdovou práci dlouho připravovat. Mně osobně minulý režim, který tu vládl do konce roku 1989, v přípravě na opravdovou práci v mém oboru moc nebránil. Nemohli jsme ovšem stavět, nemohli jsme produkovat a proměňovat energii v nějaké dílo, jak by tomu asi bylo, kdyby situace byla jiná. Do určitého věku to moc nevadí. Mým štěstím bylo, že jsem měl dobré kamarády, s nimiž jsem se mohl a chtěl konfrontovat a jimiž jsem se dával ovlivňovat. Často jsme řešili vlastní zadání a zkoumali dost důležitých věcí. Tehdy na to byl čas.
Můžete je jmenovat?
Byli to přátelé a kamarádi, dnes známé osobnosti v oboru Jiří Ševčík, Jan Benda, Alena Šrámková, Ladislav Lábus, Zdeněk Hölzel, Jan Kerel, Vladimír Krátký, Václav Alda… a mnozí další. Všichni se po roce 1989 nějak osamostatnili a jejich práce je poměrně významně vidět. V tomhle okruhu jsem si vytvářel vlastní názor, který nemusel být příliš deformovaný tím, v čem jsme žili. Navíc v projektových ústavech za mě nebyl nikdy teror, šlo tam poměrně svobodně žít.
Ve kterém ateliéru jste pracoval?
Byl jsem v Krajském projektovém ústavu u pana architekta Zdeňka Edela, který byl žákem a později asistentem Jaroslava Fragnera, jenž byl zase žákem Josefa Gočára, takže šlo o jasnou linku. Hovorů, které jsem vedl s panem architektem Edelem, se nedotkla téměř žádná cenzura, necítil jsem mezi námi nikdy bariéru. Z pana Edela byla cítit kontinuita i rodinná, protože byl synem stavebního podnikatele z první republiky.
Jak vás ovlivnili rodiče či rodina?
Velmi, protože moji rodiče byli starší, narodili se mezi lety 1900 a 1910 a první republiku pamatovali velmi dobře. U nás doma se opravdu hodně mluvilo o první republice a o T. G. Masarykovi. Masarykovo myšlení, jak jste sám naznačil v otázce, asi v mé výchově sehrálo důležitou roli. Masaryk v naší rodině byl tradován jako velký idol. Také demokracie první republiky byla u nás vnímaná jako něco vrcholného.
Až tak vrcholné - jak dnes historici ukazují - nebylo, proto máme i dnes s demokracií takové problémy… To nevadí, důležité pro mě bylo, že na tu dobu moji rodiče vzpomínali hezky, protože ji zažili jako mladí, citliví. Díky tomu jsem věděl, že demokracie je dobrá věc. Moc dobře si vzpomínám, jak hlavně moje maminka obdivovala městský funkcionalismus, zřejmě proto u nás doma nikdy nebyla žádná parádivost, zdobnost, spíše převládala strohost. Dodnes částečně jejich nábytek užíváme. Je vlastně zvláštní, že té nové funkcionalistické architektuře se v tom mladém Československu tak dobře dařilo. Čím to bylo, nevím, protože sám Masaryk funkcionalismus nijak neobdivoval.
Ale to, že si vybral pro rekonstrukci Hradu Josipa Plečnika, který je považován za stoupence expresivní vídeňské moderny, zase ukazuje, že úplně uzavřený před novými vlivy nebyl.
Ale takový Jaromír Krejcar byl pro něj naprosto nepřijatelným fenoménem.
To lze do jisté míry pochopit, architekt Krejcar byl velmi radikální.
Chápu to, ale je fakt, že tehdy mladí architekti, například Krejcar, Obrtel, Honzík a tak dále, nikdy neměli možnost na Hradě pracovat. Působil tam pan architekt Plečnik, který pravým funkcionalistou nebyl, nebo vůbec funkcionalistou nebyl…
…ale v mých očích dokázal moderní prvky se starým tvaroslovím vhodně skloubit… To ano, ale na to se přišlo až za padesát let. Plečnika jsme naplno objevili, až když jsem hodně pracoval pro Pražský hrad, hodně jsem se tam pohyboval a nebylo možné nevidět Plečnikův odkaz. Ti, co tam tehdy pracovali ve službách pana prezidenta Havla - pánové Masák, Koukol, Lukeš i paní Eliška Fučíková -, vnímali Plečnikův vliv jako jev, který je dobré rozvíjet. Možná že tehdy intuitivně hledali architekty, kteří jsou takové návaznosti schopní. Nějakou šťastnou shodou náhod jsem mezi těmi architekty byl také já a s Plečnikem jsem se musel nutně poměřovat, zkoumat ho a znova poměřovat jeho vliv. Kdyby se mi toto nepřihodilo, dostal bych se asi někam jinam.
Můžeme tedy říci, že jeden z kořenů vašeho architektonického tvarosloví je možné hledat u Josipa Plečnika?
Asi ano. První má veřejná zakázka po roce 1989 byla radnice v Benešově, a tu jsem již dělal ve svém ateliéru. Tehdejší tamní starosta se jmenoval Mojmír Chromý, vzešel z Občanského fóra a měl rovněž obrovský vztah k první republice, a dokonce i k monarchii. Byl to významný heraldik, který dovedl ocenit i roli šlechty v dějinách. S ním bylo rovněž moc poučné diskutovat, protože všechno uměl zasadit do hlubokých základů. Myslím, že mohu říci: stavba této radnice a setkání s Mojmírem Chromým byly momenty, které mě ohromně ovlivnily. Základní myšlenka pro koncept radnice zněla: musí jít o stavbu pro novou demokracii. Měla v ní velkým obloukem doznívat vzpomínka na Masarykovu éru, ale zároveň být moderní. Zřejmě podobně musel uvažovat i architekt Plečnik.
Stejně uvažovali i jiní architekti za první republiky, když budovali nové dominanty náměstí, například spořitelny, obchodní domy… Určitě ano. Dokonce jsem si na začátku devadesátých let myslel, že takhle to už má být pořád. Bohužel tohle uvažování ale mělo krátkou životnost. Tento étos docela rychle pominul a prosadila se velmi tvrdě dost divná komerce, která si žádné jiné než ekonomické cíle nekladla. V tomhle byl velký rozdíl mezi novou demokracií po roce 1989 a novou demokracií po roce 1918.
To je důležitý moment. Jakmile mravní étos ze společnosti vyprchá, jakmile zmizí vliv kultury, jejíž změna předchází každé tvaroslovné změně, jak jsme o tom hovořili na počátku, nutně to musí vyprázdnit i většinu produktů architektury. Taková situace ale klade větší nárok na architekta, aby si určil nějaké mantinely sám pro sebe. Lze to tak říci?
Asi ano, ale jak je to okolo nás ve staré Evropě, vlastně přesně nevím…
Určitě si můžeme dovolit říci, že po konci druhé světové války někde podobný étos existoval.
Ano, a dost dlouho tam držel, myslím, že tak do konce šedesátých let.
Asi ano, teprve pak se začala náměstí ničit odpornými stavbami obchodních domů. Někteří historici dokonce tvrdí, že v té době byla v Německu více devastována městská jádra než za druhé světové války.
Dopodrobna tu situaci neznám, takže se do toho raději nebudu pouštět. Ohlédnu-li se ale zpátky a podívám-li se na to, co jsem udělal sám v devadesátých letech, tak nemám pocit frustrace z obsahové nenaplněnosti, i když pro řadu architektů tato doba znamenala spíše než vzestup pád do hlubin jakýchkoli ideálů zbavené komerce.
Proč tomu tak bylo?
Protože řada architektů se dokázala velmi rychle přechýlit na stranu pragmatického plnění pragmatických zadání. Mně se to naštěstí, možná díky panu Chromému a možná i vlivu architekta Plečnika, asi nestalo. Dnes se píše rok 2007 a domnívám se, že jsem neztratil určité chvění, když se o étosu mluví, takže to v sobě asi stále mám. Stále mně ta etická stránka, ten její étos, nepřipadá jako marnost. Jsem pevně přesvědčen, že architektura má mít hluboké konotace politicko-společensko-historické.
Vnímáme-li architekturu jako organizaci prostoru a v tom prostoru my trávíme většinu dne, tak nás to jistě hodně ovlivňuje. Potlačovala-li totalita individualismus, musela nutně všechny lidi nacpat jako králíky do paneláků.
Nepochybně. Přece se dá hovořit o architektuře, že je arogantní, a dá se také říci, že je architektura přátelská, vstřícná.
Jaká architektura je pro vás arogantní?
Není sporu o tom, že komunismus produkoval hodně arogantní architekturu, ale hodně arogantní architekturu může produkovat i vyspělá západní kultura a zdá se mi, že čím více je architektura produkovaná ideologií politickou nebo ideologií byznysu, tím víc je arogantní. Postkomunistická společnost je v tomto smyslu naprosto speciální kapitolou.
Můžete být konkrétnější?
V postkomunistických zemích hodně působí nizozemský architekt Erick van Egeraat, v Bratislavě navrhl obchodní a administrativní centrum - snad se jmenuje Dunaj. Egerrat má kanceláře v Moskvě, v Budapešti…
V Česku něco postavil?
Podílel se na projektu Villa Bianca, což byl dosti tradičně pojatý projekt pro bydlení v Praze 6. Ale to, co postavil v Budapešti, jsem viděl a připadalo mi, že tato architektura je ještě víc arogantní než samolibá, hloupá a rádoby solidní architektura třeba pražského hotelu Don Giovani. Tahle intelektuálně promyšlená, rafinovaná, designově jakoby sofistikovaná architektura, která poutá pozornost lidí, kteří jsou ve společnosti jakoby vepředu, jakoby in, tak ta je určitě nebezpečnější. Je nakažlivá.
Protože jde vstříc nejlevnější poptávce a posouvá vkus směrem dolů, nenutí lidi přemýšlet, není prostorem pro komunikaci, ale spíše pro samotu, pro narcisy. Lze to tak říci?
Ale pozor, taková architektura není vůbec laciná, využívá designy poměrně drahé, poměrně náročné. V takovém prostoru jste jako v bludišti v Praze na Petříně, protože to je samé sklo, samé zrcadlo, samá falešná transparence, reflexe, v níž se člověk stává úplným hlupákem. Fascinování a ohlupování architekturou mě uráží.
To znamená, že v takové architektuře už člověk není důležitý, je tam navíc. Není-li to ale architektura pro člověka, pro koho to je?
Stačí se podívat na vizualizace projektů, jaké lidské figurky architekti těchto budov do výkresů vkládají. Jsou to samé vychrtlé modelky, barbíny – sekretářky a úředníci mající postavy hokejistů a fotbalistů. Lidská individua, která potkáváme na ulici, se do takovýchto interiérů nehodí, běžní lidé jsou trochu nahrbení, nesymetričtí, obyčejní nebo prostě normální. Stylizované lidské postavy z módních časopisů, reklam a některých architektonických a designových prospektů na ulici prostě sotva potkáte. Je ale zajímavé, že velká část populace by se jim ráda podobala. Nebo lépe - ráda se tak vidí, a samozřejmě že pak působí směšně. Tato architektura je ničícím nástrojem naší úžasné civilizace a znovu opakuju, úžasné, protože ji nepřestávám obdivovat ani jeden den a strašně moc si přeji, aby vydržela, a strašně moc si přeji, aby si uchovala své hodnotové systémy. Zároveň je ale množství architektů, kteří jdou s tímto ničivým proudem. Erick van Egeraat je hodně obdivovaný, a dokonce napodobovaný, ale ten třpyt, který tato jeho architektura vyzařuje, mu umožnily realizovat až peníze chudých zemí. Doma se tímto způsobem neprosazuje a pravděpodobně ani prosadit nemůže. Jeho nizozemské projekty vidím v poněkud jiném světle. To je zajímavé a dost varovné.
Jak si tento fenomén vysvětlujete? Je to přerušeným kulturním vývojem, ke kterému došlo vinou komunistů, že jsme snáze naletěli rafinovanému pozlátku?
Jak si vysvětlit, že se v Číně staví velmi drahé a rozverné projekty?
Tím, že je tam autoritativní režim, který potřebuje lesklou vizitku, za kterou se ta autoritativnost a feudální vztahy na vesnici schovají, a takový stát na to také může dát nenormálně moc peněz.
Ano, ale zároveň je přece v Číně velká bída… Nesmíme si ale myslet, že nás se toto netýká. Možná ne až tolik, ale tento typ architektury je u nás také některými investory žádán. Věřím však, že toto období hodnotových nejistot dokážeme právě my překonat dost rychle.
Díky čemu? Nefandíte nám?
I díky naší poloze. A přece jenom díky jistější kulturní setrvačnosti nebo kulturní paměti.
Myslíte, že to stačí? Není taková pozitivní změna více svázána právě s etikou, s hodnotovým rastrem, tedy s kulturní změnou?
Hodnotový rastr se musí bezpochyby nějakým způsobem revitalizovat, a ta revitalizace bude asi trochu obtížnější, ale docela zajímavé je, že máme poměrně silně citlivé sociální podvědomí. My si nepěstujeme kulty arogantních boháčů, a to možná není špatná zpráva. I když já osobně jsem dost rád, když je v zemi dostatek bohatých kultivovaných lidí.
Jak může architektura pomoci v orientaci v této komplikované postmoderní, postdemokratické éře, kterou žijeme?
Spíše než na politický rozměr, k němuž vaše otázka směřuje, myslím na sociální rozměr, kterým architektura disponuje bez ohledu na to, jaká je politická situace. Skutečně jsem přesvědčen, že architektura má nástroje, kterými může lidi dostávat k sobě, může je přibližovat. Ale samozřejmě má taky nástroje působící opačně, může je oddalovat. Mě zajímá na architektuře spíše moment přiblížení či přibližování. Vskutku jsem šťastný z toho, že mohu pracovat s architekturou na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, která více než kdykoliv předtím může ovládat sociální moment, protože není vůbec svázaná kánonem, nemá žádný předepsaný řád, není svázaná zákonitostmi, kterými v minulosti vždycky byla svazovaná. Je sice kritizovaná za to, že nemá formální styl, ale to je jiná otázka, zda naše architektura má, nebo nemá styl. To je problém pro teoretiky. To je mně skoro jedno. Ale díky tomu, že to je takto nastavené, má architektura mnohem více prostředků k tomu, aby dokázala člověku nabízet širší a citlivější a jemnější platformu k existování lidí. To je krásné. To je skutečně krásné.
Co se ve vás odehrálo, když vás oslovila ČSOB, že máte postavit dům, v němž bude jen pár místností, kde bude sedět 2500 lidí?
Nakonec jsem byl nadšený, protože se ukázalo, že to byla právě výzva tohoto druhu. Ale ještě dříve, než jsem věděl, že tato banka chce učinit své pracoviště přátelské, civilní a otevřené, komunikativní, sociálně poměrně horizontální, jsem tu zakázku dvakrát odmítl. Nechtěl jsem dělat pro banky. V devadesátých letech co banka, to dost velký průšvih. Investiční oddělení bank žádala po architektech něco, s čím jsem se nemohl nikdy ztotožnit. Nosila se reprezentace, okázalost, tedy úplně obrácená kritéria ,a navíc sama obchodní banka mně z minulosti moc sympatická nebyla. Taková Česká spořitelna mně byla sympatičtější, stejně i Komerční banka. To se ale změnilo, když jsem si přečetl program, záměr a pokus o artikulaci jejich ideálu. A ještě víc se to změnilo, když jsem se setkal s jejím managementem. Jsou to výborní chlapíci. Šlo jim o proměnu vnímání jejich banky. Jedním z nástrojů proměny vnímání této banky měla být také právě nová budova, která měla vyjadřovat, že se majitelé snaží být dobrými sousedy, že ctí přírodu, životní prostředí. A že hodlají deklarovat bankovnictví jako službu lidem.
To jsou požadavky dost odlišné od těch, se kterými se tu prezentují ostatní banky. To vypadá, že to psal nějaký váš kamarád, který věděl, že na tahle slova uslyšíte… Psal to Ivo Koukol, který byl manažerem projektu.
Toho jste znal z Hradu a on vás také… …to ano, ale nic to neznamenalo. Profesionální postup byl nade vším. On měl pověření k takovému zadání od managementu banky, přesto dopracovat se k němu jistě nebyla lehká práce. Taky to nějakou dobu trvalo, než se rozhodli pro Radlické údolí, pro Skansku a pro architekta.
Kolik stojí takový projekt?
Je zajímavé, že nebyl až tak moc drahý. V investičních penězích okolo dvou miliard. A celá transakce včetně koupě pozemků a dalších potřebných nákladů nepřekročila tři miliardy. Navíc banka prodala všechny nemovitosti, které měla v Praze. Dnes je celá banka v této jedné budově.
Jste schopný rekonstruovat své myšlenkové pochody po tom, co jste tuto zakázku na banku přijal? Jak jste začal uvažovat a jak jste přišel na výsledný tvar?
To se dá dopodrobna opravdu velmi těžko rekonstruovat, ale byla taková tři čtyři počáteční rozhodnutí, ze kterých projekt vyrostl. Víc jich stejně nikdy nemám. Určitě si pamatuji na první rozhodnutí, že budova nesmí být vysoká, protože stojí v údolí. Možná kdyby byla ještě o něco nižší, než je, bylo by to lepší. Ale přesto se horizonty nepokazily, průhledy na Vyšehrad se zachovaly a přírodní ráz Radlického údolí se udržel. A až vzroste zeleň a budova obroste, možná si nikdo nevšimne, že tam je tak rozlehlý dům. Ale horizontální budova o čtyřech patrech pro 2500 lidí znamená 600 lidí na patře, což je strašně moc. Taková budova nikde jinde neexistuje, nebo o tom nevíme. Jsou samozřejmě větší budovy a s větším počtem zaměstnanců, ale vyšší. Jenže jde-li o co nejlepší sociální vztahy, ty lze nejlépe realizovat na vodorovné ploše, kde je hodně míst, v nichž se lidé mohou potkávat. Uprostřed toho domu je na úrovni přízemí ulice, která je 24 metrů široká. Okolo ní jsou soustředěny gastronomické provozy, zasedací místnosti, konferenční sál, neformální potkávací místa a různé další služby. Tou ulicí musejí všichni lidé procházet. A ještě něco je důležité. Pro všechny zaměstnance je dosažitelnost této ulice díky malému počtu podlaží velmi snadná a rychlá. Druhý moment, který si pamatuji, se týkal rozhodnutí o zelené střeše, jež je volně přístupná všem zaměstnancům. Funguje jako korzo a lidé se tam mohou potkávat stejně jako v přízemí, ale za jiných okolností. A snad právě tato horizontalita, která je schopna založit koncept dobré komunikace, kvalitního sociálního povědomí obyvatel budovy, byla třetím důležitým momentem. Hodně si všímám lidí, kteří tam pracují, a mám zatím dojem, že v jejich tvářích čtu pozitivní naladěnost. Čtvrtým rozhodovacím momentem určitě byla touha po dosažení kvalitní přirozené prosvětlenosti spolu s použitím přírodních střídmých materiálů.
Kdybyste byl hlavním architektem třeba Prahy, jaké cíle byste si určil?
Myslím, že by byly podobné jako v té bance. Vlastně nejde ani o množství lidí. Věřím, že takhle se dá myslet při každém rozměru, když jde o 2500 lidí, nebo o jeden milion. Dopady myšlení architekta lze registrovat i u rodinného domu. Ten může rodinu rozkládat nebo naopak rodinu scelovat. Krásné a fungující město asi vůbec nelze vymyslet, naplánovat, lze ho pouze dobře či špatně založit. Praha je skvěle založená a určitě má před sebou ještě dlouhý a krásný vývoj. Krásu měst ale stvrzují spokojení obyvatelé, kteří v nich rádi a s hrdostí bydlí. O to hodně jde.
Rozdíl je snad v tom, že vy jste stavěl na zelené louce a Praha se stavěla přes tisíc let a má mnoho krásných daností.
Jistě. Stavba měst je speciální disciplína… Trochu jsem se zarazil, protože se musím přiznat, že je mi po tolika letech práce bližší slovo urbanbismus než architektura. Právě do toho slova urbanismus se promítají přirozeněji široko rozvětvené společenské vztahy než do pojmu architektura. Architektura je projevem mnohem individuálnějším a umělečtějším. Urbanismus tohle nemá na prvním místě. Problémem ale je, že urbanismus jako disciplína se u nás rozsypal nebo možná ani nikdy pořádně neexistoval.
Kdybychom k takovému urbanistickému pohledu na město měli přistoupit zodpovědně, čím by se mělo začít. Přece již diskuse kolem knihovny pana Kaplického odhalila pro laiky, že neexistuje ani urbanistický plán Letné.
Muselo by se začít takovými analýzami, které by dokonale rozlišily a pojmenovaly části města, z nichž se celé město ve skutečnosti skládá a které mají svoji jedinečnou charakteristiku, a dokonce literárně popsatelnou esenci. My jsme teď v ateliéru dělali průzkum okolí Palmovky a s překvapením jsme zjistili, co je tam za množství individuálních lokalit, které potřebují individuální přístup, aby se udržely pohromadě a aby se nepaušalizovaly do homogenní zástavby například typu bloky. Jen tak je možné zachovat historické vlivy staré Libně, jejího židovského ghetta, pobřežní nivy a různých dalších přechodových území. Tyto periferní části měst jsou velmi důležité, protože právě hranice nebo naopak centra skýtají prostor pro nejpestřejší život. Kdybych tedy takový úkol dostal, určitě bych se nejprve pokusil nalézt a definovat centra a hranice a z toho by vznikla neskutečně zajímavá mapa Prahy, která by vysvětlila, jak s městem dál zacházet a třeba jak a kde stavět banky.
Nic takového se zatím nedělá?
Alespoň o tom nevím. A když se to dělá, tak evidentně špatně, protože vzniká mnoho staveb, které nevědomě válcují existující hodnoty a nevyužívají potenciálu, který je v územích uložen. To mě opravdu hodně mrzí.
Přešel jste k ČSOB, když jste ji postavil? Máte tam své peníze?
Ano. Moje žena tam založila účet.
velký box:
Architekt ze zahrad
„Architektura je vzduch mezi zdmi, ne ty zdi.“ Vysoký štíhlý pětapadesátník Josef Pleskot velice bedlivě hledá slova, při rozhovoru myslí. Nevytahuje z mozku předem připravené věty, ale snaží se i sám sebe překvapit novou formulací, ke které je vyprovokován. To je dnes vzácnost. Vlastně by se dalo říci, že ovládá umění dialogu, a to i v architektuře.
„Moje dětství se odehrávalo uprostřed zahrady. Děda z maminčiny strany se v půlce třicátých let rozhodl, že odejde z města. Zakoupil pole v obcích Čížová a Bošovice u Písku, postavil dům, a když v pětapadesáti odešel do penze, věnoval se zahradničení. Rozsáhlá pole, která koupil, si umínil proměnit v zahradu,“ vzpomíná Josef Pleskot.
Toto prostředí, do kterého se budoucí architekt narodil, ho značně poznamenalo. Každý zahradník je vlastně přirozeným stavitelem a Pleskot v této práci již ve třetí generaci pokračuje. Když byl malý, původně chudé pole už bylo proměněno v rozkvetlou zahradu, v níž se od jara do podzimu žilo. „V posledních letech si říkám, že kdybych nebyl architektem, byl bych asi zahradníkem.“ Dnes se to v něm tak trochu spojuje a je přesvědčen, že stavba, která nemá tykadla do přírody, která s ní není spojena, nekomunikuje s ní a nereaguje na ni, není dost dobrá. (Možná i odsud pochází Pleskotovo pojetí termínu organická architektura. Mimochodem i designéři v poslední době hovoří o organickém designu. K hlavním přestavitelům tohoto směru patří Angličan žijící na Islandu Michael Young, který rád používá jemné vlnité linie, jaké použil Pleskot v návrhu centrály Elektromontážních závodů, která připomíná tvar ledviny.)
Jeden z prastrýčků, bratr zakladatele továrny na armatury a vodoměry Adolfa Pleskota (v té továrně si architekt po roce 1989 otevřel ateliér), Bukhart Pleskot byl malíř a nejspíše po něm podědil Josef Pleskot zájem o umění. Vyrostl mezi jeho obrazy a také s knihami ilustrovanými Josefem Ladou. Ještě v útlém dětství ho zaujaly ilustrace Stanislava Kolíbala, a to byl první moderní malíř, který se dostal do jeho nitra. Záhady a vzrušení z jeho ilustrací si Josef Pleskot dokáže vybavit ještě dnes.
V době, kdy chodil na písecké gymnázium, žil ve městě malíř František Roman Dragoun a Pleskot k němu stejně jako řada dalších žáků chodil na kreslení. Malíř znal dokonale dílo Jaroslava Vrchlického, uměl z něj celé pasáže nazpaměť a vyprávěl dětem pohádky, které dílem sám psal. „Díky tomuto člověku, který mě fascinoval, jsem získal pozitivní vztah ke všemu lidskému konání,“ konstatuje Pleskot. S malířem Dragounem jezdil do Drážďan do Zwingeru, kde obkreslovali staré obrazy. Tam také poprvé viděl originál Rembrandtova díla Saskia mit den roten Blumen. „Před tímto obrazem jsem se propadl a od té doby je fascinace před podobnými lidskými výkony ve mně přítomná.“
Rodiče moc nesouhlasili s tím, aby byl syn malířem, ale protože ho kumšt přitahoval, rozhodl se, že by mohl jít studovat kunsthistorii. Na doporučení navštívil profesora Univerzity Karlovy Jaroslava Pešinu, který mu natvrdo řekl: Hochu, jestli umíš trochu kreslit, na historii umění zapomeň a jdi studovat architekturu. Tento impulz spolu s tím, že na architekturu stejně ve všech knihách o umění stále narážel, byl pro maturanta Pleskota rozhodující. Na první pokus se na architekturu nedostal, začal studovat pozemní stavitelství, ale o rok později, v roce 1973, byl už bez problémů přijat.
Na škole ještě potkal pár posledních autentických postav: profesora Čermáka, funkcionalistu, profesora Kriseho, urbanistu, a lidsky zajímavého profesora Neumanna, který podle Pleskota asi nebyl moc zajímavým architektem, ale výborným pedagogem.
„Architektura se zpravidla vysvětluje jako činnost, jejímž výsledkem je přístřeší poskytující pocity bezpečí a krásy, které se dají zažít jen mezi určitými stěnami. Dnes je ale pro mě architektura víc než hmotnou substancí či zážitkem ze hmotné substance. Je to zážitek daleko komplexnější. Architektura ve mně se pohybuje v mnoha a mnoha přesazích hlavně směrem k přírodě, jak jsem to zažíval už jako dítě v domě mého dětství u prarodičů. Důležité je, jak se člověk v prostoru dokáže zařídit a usadit, a díky tomu začne vysílat nějaké energie. Když se toto povede a energie jsou pozitivní, vše se završí a lze hovořit o dobré architektuře. Pakliže ze stavby nejde žádná energie, nebo negativní, je to zlé,“ vyznává se architekt Pleskot.
Nejšťastnějším setkáním na fakultě ale pro něj byla známost s Jiřím Ševčíkem, který se tehdy zabýval teorií architektury, nesměl učit a na fakultě byl trpěn jako vědecký pracovník. Pleskota zaujal teoretickými vývody a v duchu si mladý student říkal: Když nebudu moci dělat dobrou architekturu, budu se moci zabývat teorií, a tím se obloukem vrátím ke kunsthistorii. V době, kdy Pleskot navštěvoval architekturu na ČVUT, existovaly na škole dva vitální ostrůvky, jeden kolem Jiřího Ševčíka, který seznamoval lidi s moderní architekturou, a druhý kolem paní docentky Milady Radové, jež vychovávala citlivé památkáře. Velmi důležité bylo pro Pleskota také setkání s výtvarnou umělkyní Adrienou Šimotovou. Zvnějšku měla na tuto generaci vliv takzvaná Liberecká školka architektů Hubáčka a Masáka a paní architektka Šrámková, která nakonec Josefu Pleskotovi našla v roce 1983 práci u architekta Zdeňka Edela.
Jako první samostatný projekt dostal začínající architekt učňovské středisko v Benešově, kde už je možné najít některé prvky postmoderny. Archetypálně vycházel Pleskot pro internátní učiliště z půdorysu kláštera, tedy z duchovního místa pro vzdělání. Další realizace Josefa Pleskota už vznikly v jeho vlastním ateliéru, který si založil 1. ledna 1991, tedy v osmatřiceti letech, pod názvem AP. Jde o zkratku jména zakladatele rodinné firmy Adolfa Pleskota. Přeneseně může znamenat název kanceláře – Ateliér Pleskot. V Pleskotově ateliéru pracuje okolo deseti lidí, což je množství, které považuje za optimální, aby mohl ještě práci prožívat, tedy podílet se na ní. „Moje krédo není být manažerem, chci zůstat architektem.“
Mezi nejznámější projekty Pleskotova ateliéru patří vila ve Vraném nad Vltavou, která nastartovala jiné myšlení o bydlení. „Po dlouhých letech byl vysloven požadavek, který několikanásobně přesahoval sto metrů užitkové plochy pro bydlení. Znamenalo to úplně jiný vztah k prostoru a zároveň jsme řešili důležitý vztah domu k zahradě. Tento problém jsme do té doby v takovém rozsahu nikde nepromýšleli, přestože tato vila měla omezený pozemek. Navíc jsme při realizaci domu našli přímý vztah k elementárním materiálům, jako jsou surový beton, surová ocel a dřevo. Toho si cením dodnes,“ hodnotí architekt.
Stejně důležitý je i nerealizovaný projekt obchodního domu v Litomyšli, u nějž nastal otevřený konflikt architekta s památkářem. „Chtěli jsme zbourat něco, co se podle památkářů bourat nemělo, ale substance, která tam měla zůstat, požadované funkci nesvědčila. Po důkladném zvážení jsme se rozhodli bourat a ve stopách gotické parcelace postavit novostavbu. Chtěli jsme vstoupit do původních stop historického města.“ Na všech těchto projektech včetně významné radnice v Benešově pracoval Pleskot s Radkem Lampou, který u něj působil sedm let, než si založil vlastní ateliér.
Po těchto dnes již klasických stavbách se zrodily projekty, které opouštějí pravoúhlé půdorysné schéma a připomínají spíše amébu. Prvním z nich, který nebyl realizován, ale přesto je velice známý mezi odborníky, je projekt centrály Elektromontážních závodů v Praze-Strašnicích na Skalce. Z této představy vyrostl návrh budovy pro Metrostav, který se již realizoval. „Tvar fazole ve Strašnicích byl reakcí na více méně neutrální místo. Na jedné straně byla hrana města, stará zástavba, na druhé straně pražská periferie s dopravními tahy a různými banalitami, a na tyto dva póly nešlo odpovědět jinak. Asi mě také inspiroval Karel Malich svým výtvarným dílem, v němž řešil vztah objektu a prostoru,“ vysvětluje Pleskot.
Nejsilnější zážitek z doby, kdy pracoval na Pražském hradě, má z průchodu valem Prašného mostu, na němž pracoval společně se svým ateliérem a statickou kanceláří Křístek, Trčka a spol. Myšlenka prezidenta Václava Havla spojit dva světy horního a dolního Jeleního příkopu tunelem, tedy něčím, do čeho lidé neradi vstupují, byla zajímavá, ale úkol to byl velmi těžký. „Museli jsme vytěsnit strach a naopak lidi lákat ke vstupu.“ Za své projekty byl Josef Pleskot mnohokrát oceněn v domácích i zahraničních přehlídkách architektů.
Popisky:
- Pleskotova první veřejná zakázka: přestavba radnice v Benešově
- Nová budova ČSOB v Praze-Radlicích
- Pleskotem navržená vila ve Vraném nad Vltavou nastartovala nové myšlení o bydlení v Česku
- Průchod valem Prašného mostu v Jelením příkopu vynesl Pleskotovi mnohá zahraniční ocenění
