Komentář
Peníze pro antické lidi – to byly mince, zatímco peníze v nové době – to je především úvěr, tudíž nehmotný vztah
Stalo se obecným zvykem vidět příčinu všech současných hospodářských potíží v asociální činnosti finančních institucí, zejména v nebetyčné chamtivosti bankéřů. Jako každé zjednodušení i tato představa možná vrací klid do mysli jednotlivců tím, že je z civilizační krize vyviňuje. Jasno však do problému nevnáší. Ztělesněním takové nadlidské neukojitelné lačnosti se stal bývalý finančník a nyní trestanec Bernard Madoff. A právě jeho osud vymykající se veškeré představivosti by měl naznačit, že máme co dělat s jevem o mnoho fundamentálnějším, než je banální lidská chtivost.
Nemám na mysli naprostý rodinný rozvrat, ke kterému došlo po odhalení zločinu: sebevraždu syna Marca, rozchod s manželkou Ruth, odcizení s druhým synem Andrewem. V celém příběhu nejsou důležité všední podružnosti a hrdinovy povahové vady, nýbrž především skutečné měřítko zločinu a trestu. Je jasné, že Bernard Madoff, který připravil důvěřivce o desítky miliard dolarů a nyní si odpykává nadživotní trest 150 let vězení, není obyčejným podvodníkem. Stalin kdysi řekl, že vražda jednoho člověka je zločin, zatímco vražda milionů je pouhá statistika. Platí to svým způsobem i pro Madoffův případ: podvod takového rozsahu není obyčejným zločinem, ale projevem grandiózního kulturního selhání. Věc zavání opravdovou tragédií. Jako by nepáchal své činy zcela z vlastní vůle, jako by byl vtažen do bezedného víru ďábelskou silou, podlehl ontologickému, bytostnému pokušení. Pokouší, jak víme, Mefisto. Bernard Madoff vystupuje v tomto kuse coby Faust.
Doktor Faust totiž není jen postavou z Goetheho básní, v širším významu je symbolem celé kulturní epochy Západu. Oswald Spengler ve své knize Zánik Západu charakterizuje evropskou kulturu nové doby jako faustovskou. Podle Spenglera evropská kulturní tradice nevyrůstá bezprostředně z antických kořenů, nýbrž je naprosto odlišným světonázorovým modelem. Antický svět, staré Řecko, vše, čemu Spengler říká apollonská kultura, jsou vystavěny kolem ideje uzavřeného prostoru poměřitelného racionálním číslem. Je to kultura zásadně omezeného obzoru, uzavřené sféry, i kdyby její poloměr byl sebedelší. Zatímco v řečtině neexistovalo ani samotné slovo „prostranství“, faustovská kultura se vyznačuje intuitivním smyslem pro nekonečno a působí na vzdálenost. Její hlavní myšlenkou není číslo, ale vztah, proto i matematika v obou kulturách je různá. Zatímco Řekové mají Eukleidovu geometrii, nová doba vyznává Descartesovu analytickou geometrii a Leibnitze s jeho analýzou nekonečně malých veličin. Naprosto odlišný byl také vztah obou kultur k penězům: peníze pro antické lidi – to byly mince, zatímco peníze v nové době – to je především úvěr, tudíž nehmotný vztah.
To už se nám vybavuje idea banky a burzy, idea finančních spekulací jako něčeho organicky vlastního faustovské kultuře. Odsud pochází Wall Street, odsud pochází také Bernie Madoff. Dá se říct, že v aféře Madoffa faustovská idea peněz utrpěla tragický debakl. Kulturní fenomén se realizoval jako skandál. Faustovská kultura je v principu těhotná takovými skandály. Finanční kapitál je holt materie, která se špatně řídí, snadno se vysmekne z rukou slabého človíčka. Nekonečná faustovská prostranství vcucávají člověka beze zbytku jako vakuová pumpa, dlouhodobý pobyt v nich způsobuje závrať. V určitém smyslu je Madoff nejen podvodníkem, ale také mučedníkem faustovské kultury.
Zajímavým dozvukem tohoto příběhu je hnutí Occupy Wall Street. Jeho účastníci a organizátoři tuší rizika současné kultury a touží po jakési antické retrospektivě, po apollonské minulosti a útulnosti stísněného tělesného bytí. Tito vyznavači stylu hipster, kteří tvoří v hnutí zdrcující většinu, nejsou nic jiného než reinkarnace starořeckých kyniků. Ti také přespávali na ulicích, ježto nevlastnili žádné příbytky. Je pozoruhodné, že první vlna převtělení proběhla v 60. letech minulého století v podobě hnutí dětí květin. Měřítko je zatím nesrovnatelné, leč skutečnost, že se jev po čase opakuje, mluví sama za sebe. Tito anachronici nemohou zvítězit, faustovská kultura je silnější než jejich hlučná, leč pasivní reakce. K vítězství by potřebovali proměnit sám typ kultury, jenže taková proměna v dohlednu není, neboť zatím nikým nebyla artikulována lákavá alternativní nabídka. Faustovská kultura jako nenasytný vír vtahuje do sebe další a další dříve nezasažené oddíly lidstva. Jejich jediná patrná ambice nespočívá v zavržení, nýbrž v překonání Ameriky na hřišti, které ona pokládala za vlastní doménu – na poli faustovské kultury.
