Federico

Muž v padnoucím bílém obleku se podívá přímo na nás. Složí ruce do meditačního gesta. Zavře oči. A exploduje mu hlava. „Jde o to, jak se člověk zachová, když ztratí svou svobodu. V japonské tradici samuraj v takové chvíli volí smrt,“ vysvětluje Federico Díaz, autor audiovizuální projekce s názvem Sakura, ve které si zahrál též postavu onoho muže v bílém, novodobého samuraje pracujícího pro fiktivní technologickou korporaci Sakura, obrovskou databanku, jejíž jeden reklamní slogan zní: „Čím více toho o vás víme, tím méně existujete.“
Film, který je jednou z nejnovějších Díazových realizací, byl loni promítán v Linci na prestižní přehlídce elektronických umění Ars Elektronika a do konce února jej bylo možné vidět též v Muzeu Kampa. Promítán byl ve sterilně bílé místnosti. „Tohle je skutečně to nejsoučasnější umění. A vím, o čem mluvím,“ dala se s Díazem do řeči zástupkyně Christie’s v České republice Elizabeth Lobkowicz , kterou jsme v muzeu potkali při přípravě tohoto článku. „O umělcích se říká, že jsou proroky budoucnosti, ale já doufám, že v případě Sakury to neplatí. Že se mýlíte.“
Exoticky znějící jméno – otec je Argentinec – jako by předznamenávalo Díazovu výjimečnost v kontextu českého umění. Těžko říct, zda víc udivuje tématy, kterými se zabývá, používáním sofistikovaných technologií nebo dokonale zvládnutou formou. Pamatuje na všechno od zvuku, přes design až po typografii pozvánek. Jeho projekty svou náročností a propracovaností přesahují domácí prostředí přinejmenším o několik délek. Prostorové senzory a 3D vizualizační programy patří k těm méně náročným nástrojům, se kterými pracuje. Vyjádřit chce věci ve své podstatě dosti prosté, téměř elementární: pohyb, proud energie, tok myšlenek, přítomnost, respektive absenci někoho druhého.
Díaz měl štěstí na učitele a ze svých studí na pražské Akademii v první polovině 90. let vytěžil maximum. Jeho profesory byli přední osobnosti českého poválečného umění Karel Malich, Stanislav Kolíbal a Aleš Veselý. „Mým cílem na střední škole bylo dokonalé zvládnutí kresby, kdy ruka dokáže zaznamenat přesně to, co je v hlavě,“ vypráví Díaz. „Malich, když mě přijímal, řekl, že je to jak z minulého století. Ale přijal mě.“
Právě setkání s Karlem Malichem, jenž na AVU působil všehovšudy jeden rok, bylo pro Díazovu další tvorbu určující. „Malich nás učil vidět neviditelné. Mluvil třeba o tom, jak jde na dvůr, jak se tam pohybuje vítr, ptáci, o tom, jak cítíte jejich stopu v prostoru, i když tam už dávnou nejsou,“ vzpomíná na svého profesora.
Jakkoliv to u výtvarníka, který je znám hlavně tím, že pracuje s informačními technologiemi, může znít překvapivě, Díaz dodnes tvrdí, že kresba je pro něj v jistém smyslu základem. Ne že by trval na tom, že každý, kdo se chce věnovat současnému umění, musí nejprve zvládnout realistickou kresbu, ale sám pro sebe to považuje za důležité. „To, že plně ovládám svoji ruku, je absolutně základní. Dostal jsem se na hranici dokonalosti realismu a včas jsem z toho vystoupil. Jako určité východisko je to pro mě ale důležité,“ vysvětluje.
Právě ke kresbě či přesněji k tušové malbě se vrací na své nejnovější výstavě Fluid F1, která se koná do poloviny dubna v Galerii Zdeněk Sklenář. Nejde tentokrát o hi-tech instalaci, ale o abstraktní tušové malby inspirované jednak cestou do Číny, jednak závody Formule 1. Ty pro jejich vysokou míru nutné souhry a soustředění chápe jako charakteristický rituál současného světa. Pobyt v Číně, kde Zdeňkovi Sklenářovi pomáhal s výstavou ilustrací Františka Kupky v Národní galerii v Pekingu, pro něj znamenal objevení techniky tušové malby. „Když jsem mohl pozorovat tamní mistry při práci a viděl, jak se tuš chová při dotyku s rýžovým papírem, pochopil jsem, že je to ideální technika pro záznam energie. Každý dotek štětce, každá nepřesnost, změna tlaku a směru pohybu, všechno je hned vidět a nejde to opravit, ani zakrýt další vrstvou barvy.“
Tuto tradiční čínskou techniku ale používá velmi neortodoxně. Maluje poslepu, snaží se tak co nejvěrněji zaznamenat tok energie kontrolovaný jen signální soustavou těla, dát formu neviditelnému, což je téma, které jej v různých obměnách provází od studií na akademii. Výsledné malby působí velice křehce a jako by přímo navazovaly na kosmické vize Františka Kupky. „Na konci, již vědomě, do prostoru obrazu doplním červený bod jako jakýsi jejich střed, explozi energie,“ říká Díaz.
Cestu k elektronickým médiím mu usnadnil přístup k nejmodernějšímu vybavení od společnosti Silicon Graphics. Hned jeden z jeho prvních objektů, sochu pojmenovanou Nostalgie, zakoupila do svých sbírek pražská Národní galerie. Jedná se o obří lasturu ozvučenou hlubokofrekvenčním zvukem. Bylo mu jedenadvacet a stal se nejmladším umělcem, jehož dílo Národní galerie kdy koupila.
Byť o některých svých dalších projektech dnes hovoří jako o slepých uličkách, pro pozorovatele zvenku se jeho umělecká kariéra jeví jako sled úspěchů. Obdivuhodné je už to, že pro své futuristické vize dokáže získávat sponzory (Bílý oblek, který má na sobě ve filmu Sakura, například zapůjčila firma Versace, což je drobný, ale poměrně charakteristický detail.) a umí dotahovat do konce projekty, při jejichž realizaci se neobejde bez desítek spolupracovníků. „Představte si to jako práci na filmu. Někdo je zvukař, někdo kameraman, někdo režisér. Všichni o sobě vědí, ale každý dělá nějakou dílčí věc. V určitý moment jsem si uvědomil, že když se budu snažit všechno si dělat sám, že se mi uzavře určitá imaginace, že ztratím potřebný odstup,“ říká Díaz. „Základ je kolem pěti lidí, se kterými spolupracuji už šestnáct let.“
Dosud nejnáročnějším projektem byla v letech 1999 a 2000 experimentální architektonická studie hi-tech univerzitního centra e-area. Projekt získal jeden z grantů v rámci festivalu Praha 2000 a podporovala jej též společnost Accenture, nakonec se však dál než do stádia vizualizací a teoretických studií nedostal.
Získané zkušenosti se staly východiskem i k několika realizacím, které pracovaly s přímou interakcí mezí dílem a divákem. Projekce Generatrix, kterou českému publiku poprvé představil na podzim 2002 na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chaloupeckého, reagovala na přítomnost člověka ve výstavním sále, na jeho pohyb v daném prostoru a na zvuky, které vydával. I když základní koncept byl v principu velice jednoduchý – svým chováním divák definuje, co vidí – otázky, které takto vzniklá situace nastoluje, jednoduché rozhodně nejsou: jaká je povaha naší interakce se světem technologií, kdo má v tomto vztahu vlastně navrch, ovládáme my stroj, nebo se pouze podřizujeme jeho požadavkům, jeho komunikačním možnostem?
V další fází rozvíjení tohoto tématu vznikl projekt umělé bytosti Mneme. Zatímco Generatrix bez přítomnosti diváka „nežil“, Mnemeg ve svém virtuálním světě existovala – byla definována jako ženská bytost, aby jednou v budoucnu mohla reprodukovat samu sebe – nezávisle na našem zájmu, či nezájmu, „živená“ informačním smogem, jenž za pomoci nejrůznějších senzorů a čidel čerpala z našeho světa. Dnes ale i tento projekt Díaz považuje za slepou cestu. „Snažili jsme se v počítači vytvořit umělé tělo, ale dnes si myslím, že tělo patří do úplně jiného prostoru,“ připouští jistý odklon od technologického mesianismu svých ranějších projektů.
Výrazem dosti ostražitého vztahu k informačním technologiím je koneckonců i film Sakura. Podle Díaze je to film o osvobození. „Opouštíme tělo, ale není to dílo zkázy. Jde o to, že nic nového nemůže vzniknout bez destrukce starého. Podmínkou zrození nového je, ale vždy láska. Jeden pán se v instalaci Sakura rozplakal. Když jsem se ho později ptal, jestli se ho to nějak nedotklo, on řekl, že naopak: že žije ve strašném stresu, ale když viděl tohle, že se po dlouhé době uvolnil.“

FEDERICO DÍAZ (*1971)
Vůdčí člen tvůrčího sdružení e-area patří mezi nejvýraznější současné české umělce. Jeho multimediální projekty překvapují technologickou náročností i křehkou poetikou. Pravidelně je zván na zahraniční výstavy věnované elektronickému umění a získal též několik mezinárodních grantů a cen. Čtyřikrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Přednáší o nových médiích v umění na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a spolupracuje s Vědecko-výzkumným pracovištěm pražské AVU. Je zastoupen v Národní galerii, v Galerii hlavního města Prahy, či ve švýcarské sbírce manželů Jany a Milana Jelínkových. Film Sakura, který je jedním z jeho nejnovějších projektů, výrazně podpořily nadace Jana a Medy Mládkových a Argentinské velvyslanectví. V Galerii Zdeňka Sklenáře, kterého Díaz označuje za svého mecenáše, je do 15. dubna instalována výstava jeho abstraktních maleb Fluid F1. Bližší informace o jeho tvorbě je možné najít na www.e-area.cz.