Pražská část mezinárodního filmového festivalu Febiofest, jehož ozvěny nyní zazní v osmi největších českých městech, skončila v pátek 1. dubna. Od roku 1993, kdy přišel na svět jako skromná přehlídka filmů, televize a videa, Febiofest urazil pořádný kus cesty. S návštěvností kolem 140 tisíc diváků patří k nejmasovějším filmovým událostem ve střední Evropě a začíná tvořit přirozenou protiváhu nejprestižnější domácí akci – MFF Karlovy Vary. Zatímco ta si logicky udržuje charakter filmového festivalu kategorie A, Febiofest se vyprofiloval jako akce zaměřená nikoli na filmové profesionály, ale na diváky. Ti zasedli dokonce i v třiatřicetičlenné hlavní porotě sestavené ze zájemců na principu průřezu českou společností. Čestnou předsedkyní tohoto uměle sestaveného „hlasu lidu“ se stala herečka Dagmar Havlová.
Podobně jako ve Varech se i na Febiofestu rozdávají ceny, vítají slavní hosté a především promítají zajímavé filmy. Letos jich bylo sto devadesát a pocházely z šestapadesáti zemí. Už v předprodeji projevili diváci velký zájem o sekce Švédský film včera a dnes a Asijské panorama. O tom, jakou pozornost na sebe strhuje gay a lesbická tematika, svědčila návštěvnost sekce Jiný břeh a přehlídka filmů francouzské autorské dvojice Oliver Ducastel a Jacques Martineau, zkoumající homosexuální problematiku.
Pozornosti diváků neušla ani retrospektiva islandského ultradepresivního režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona, který si na Febiofest přijel převzít cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Stejné ocenění přijal Hollywooďan australského původu režisér Peter Weir, jehož drama Útěk ze Sibiře se stalo jedním z nesoutěžních diváckých hitů festivalu.
Weirův snímek se zanedlouho chystá do českých kin. Febiofest jej ovšem nabízel v předpremiéře podobně jako řadu jiných atraktivních titulů. Mezi nimi stál za pozornost domácí debut Osmdesát dopisů, kterým režisér Václav Kadrnka oslnil v rámci soutěžní sekce Nová Evropa. Film si pevnou výchozí pozici začal budovat už na letošním Berlinale a dnes s jeho uvedením počítá řada mezinárodních festivalů a přehlídek. Možná se mu povede prolomit letitý nezájem evropských festivalových špiček o českou kinematografii.
Minimalistický autobiografický snímek mapující jeden den ze života dospívajícího chlapce na sklonu normalizace tvoří okázale komorní protiklad kriticky nejúspěšnějšího titulu loňského roku – efektně temného dramatu Pouta. I Osmdesát dopisů tak potvrzuje, že přirozenou prioritou Febiofestu je zaujmout „jinými“ filmy co nejširší divácké spektrum. To se mu v Praze podařilo také díky podpoře magistrátu, který organizátorům akce přispěl pěti miliony korun, jež tvořily více než třetinu plánovaného rozpočtu.
Bez finanční podpory by Febiofest zanikl. Stojí a padá ale především s osobním nasazením týmu kolem Fera Feniče – režiséra a producenta, který 20. března oslavil šedesátiny. Jeho společnost Febio si v posledním dvacetiletí vybudovala dobré jméno díky produkci stovek dokumentárních pořadů a filmů. V poslední době ji však těžce zasáhl nedostatek zakázek ze strany domácích televizí. Pro Feniče, který se musel vzdát i plánu na vlastní digitální plnoformátový televizní kanál, tak úspěch Febiofestu představuje velmi potřebnou satisfakci.
