Hlubočepská firma Barta & Tichý začínala skromně.
Na jihozápadním okraji Prahy vlastnila od roku 1875 malou vápenku s cementárnou. Postupně se ale rozrostla o další provozy a stala se jedním z největších výrobců stavebních hmot a keramiky v Čechách.
Prokopské údolí patří mezi nejvyhledávanější místa Prahy 13. Ročně ho navštíví tisíce turistů i obyvatel okolních sídlišť, kteří zde hledají především relaxaci.
V minulosti ovšem panoval v Prokopském údolí také čilý průmyslový ruch. Ve velkém se zde těžil vápenec a působilo tu hned několik firem. Knížeti Schwarzenbergovi patřil Prokopský lom a vápenky tu měli Max Herget i společnost Biskup, Kvis & Kotrba (více v Profitu č. 9/2006). Nejvíce se ale dařilo hlubočepské firmě Barta & Tichý, která se z malého podniku postupně rozrostla na obřího výrobce stavebních hmot. U jejího vzniku stáli roku 1875 Ferdinand Barta a Karel Tichý.
Ferdinand a spol.
FERDINAND BARTA
(1838-1892)
Narodil se 5. srpna 1838 v Praze. S výrobou cementu začal roku 1860, kdy založil firmu Ferdinand Barta a spol. Vlastnila několik lomů, krach vídeňské burzy ale znamenal její konec. Roku 1875 využil Barta nabídky Karla Tichého a společně založili firmu Barta & Tichý, která se postupně stala jedním z největších výrobců stavebních hmot v Čechách. Barta byl nejen jejím ředitelem, ale podílel se i na vývoji. Zemřel 24. dubna 1892.
Ferdinand Barta se narodil roku 1838 v Praze a první pokusy s výrobou cementu v Hlubočepích provedl již roku 1860. Tehdy založil firmu s názvem „Ferdinand Barta a spol.“, kterou o šest let později přeměnil na „Českou akciovou společnost k vyrábění a zužitkování staviva“ se sídlem v Podolí. Vlastnila vápencové lomy v Podolí, Holyni a Řeporyjích a malou továrnu na výrobu šamotu v Králce u Kostelce nad Černými lesy, jejímž podílníkem byl také Bartův bratr Josef.
Podnik se specializoval na výrobu stavebních hmot, zejména portlandského cementu. Roku 1873 obdržel na světové výstavě ve Vídni dokonce čestný diplom, následný krach vídeňské burzy ale znamenal jeho konec. Ferdinand Barta přišel o všechny peníze a zdálo se, že již podnikání neobnoví. Roku 1875 se však seznámil s Karlem Tichým, který mu nabídl pomoc. Stali se společníky a ještě tentýž rok založili novou firmu Barta & Tichý.
Prozíravá investice
Oba podnikatele vlastně seznámily jejich manželky, které se spřátelily v době, kdy vodily děti do školy. Karel Tichý byl stejný ročník jako Barta, pocházel ovšem z mnohem chudších poměrů. Narodil se ve Slaném a roku 1855 začínal v Praze jako příručí v obchodu s textilem. Díky pracovitosti ale již za deset let tentýž podnik vlastnil a roku 1874 ho výhodně prodal.
Získané peníze pak investoval do firmy Barta & Tichý, která se zpočátku zaměřovala na distribuci umělých hnojiv, chemických a stavebních surovin. Roku 1875 zakoupili oba podnikatelé pozemek v Hlubočepích, na kterém vznikla malá vápenka s cementárnou, později rozšířená ještě o bývalou pec firmy „Engelthaler, Gastl und Riha“. Roku 1878 byl navíc u podniku vybudován i nový závod na výrobu šamotu, keramiky a dekorativní terakoty, o kterou byl tehdy velký zájem.
Podnikavý Rudolf
Po předčasné smrti Ferdinanda Barty roku 1892 se vedení společnosti ujal Karel Tichý. I přes velký tlak konkurence, především keramických závodů v Rakovníku a Šatově u Znojma, výroba nadále vzkvétala a rozšiřovala se.
Do podniku mezitím nastoupil také Bartův syn Rudolf, který nejprve pracoval jako obchodní cestující s vápnem a postupně se zapojil i do řízení společnosti. U nádraží Praha-Smíchov založil výrobu betonových dlaždic podle italského vzoru a jako první v Čechách začal i s produkcí umělého kamene. Roku 1895 si pronajal od řádu Křižovníků s červenou hvězdou lomy na červený mramor ve Slivenci a později koupil také mramorové lomy v Kosoři, Českém Šternberku, Soběšíně a Bohdanči.
Když Karel Tichý roku 1908 zemřel, měl již v Rudolfu Bartovi zdatného nástupce. Mladého podnikatele ale čekala těžká doba, protože po úpadku vídeňské pobočky a následné finanční ztrátě byla firma Barta & Tichý nucena přijmout nevýhodné kartelové podmínky. Oživení obchodních aktivit bylo tedy jeho hlavním cílem.
KAREL TICHÝ (1838-1908)
Narodil se 20. ledna 1838 ve Slaném. Roku 1855 přišel do Prahy, kde nastoupil jako příručí obchodu s textilem. Do deseti let podnik převzal a roku 1874 výhodně prodal. Získané peníze investoval do společnosti Barta & Tichý, jejímž byl společníkem a později i ředitelem. Byl také politicky a veřejně činný: inicioval zřízení pražského obchodního grémia, byl členem obecní rady a zasedal v zemském sněmu. Zemřel 20. června 1908.
Fúzí k Prastavu
Podnik se pod novým ředitelem skutečně začal znovu rozvíjet a po první světové válce se stal dokonce největším výrobcem staviv v Československu. Konkurence byla ale stále silnější, Barta proto roku 1920 inicioval spojení s firmou Maxe Hergeta. Vznikla akciová společnost „Spojené pražské továrny na staviva“, jejíž akciový kapitál byl 16 milionů korun. Rudolf Barta zastával funkci prezidenta a generálního ředitele.
Po měnové reformě se ovšem firma dostala roku 1923 do finanční tísně, z níž ji vyvedl až pražský velkoobchodník s uhlím Rudolf Weinmann. Akcionářem se stal roku 1924 a firma ještě tentýž rok změnila název na „Prastav“.
Brzy začala i další expanze. Od Josefa Procházky odkoupila společnost vápenku v Loděnicích u Berouna (viz Profit 8/2008), od Křižovníků další pozemky ve Slivenci a Holyni a roku 1938 také železárny a válcovny v Pečkách na Kolínsku. Zvyšoval se i počet zaměstnanců, kterých ve 30. letech 20. století pracovalo pro firmu již přes tisíc.
Konec gigantu
Koncem roku 1938 odešel Rudolf Barta na odpočinek a ředitelem podniku se stal jeho stejnojmenný syn, který používal počeštěné příjmení Bárta. Za jeho působení získala v Prastavu silný podíl Živnobanka, společnosti se ovšem podařilo zachovat si autonomii v rozhodování. Výroba se od roku 1921 zvýšila jedenáctkrát a výrazně stoupl i export.
Zlom přišel roku 1941, kdy byl Rudolf Bárta zatčen gestapem a uvězněn v polské Osvětimi. Do čela společnosti se sice ještě vrátil, podnik však vedl jen do znárodnění v roce 1946.
Část provozů byla poté připojena ke Královodvorské cementárně, zbytek k Rakovnickým keramickým závodům. Již koncem 60. let minulého století se ale hlubočepská keramička přesunula dál od Prahy a její budovy zůstaly opuštěny. Vápenka v Hlubočepích ukončila provoz roku 1968 a byla zbořena.
