Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů české žurnalistiky 20. století. Pracoval jako redaktor časopisu Tribuna, šéfredaktor revue Přítomnost a komentátor Lidových novin. Roku 1948 odešel do exilu a později deset let řídil československé vysílání Svobodné Evropy. Jeho jméno dnes nese prestižní novinářská cena, kterou každoročně uděluje Sdružení Ferdinanda Peroutky.
Foto: ČTK
Ferdinand Peroutka byl pokládán za nejvýznamnějšího českého žurnalistu od dob Karla Havlíčka Borovského. Jeho osobitý novinářský styl s přesnými formulacemi je dodnes považován za vzor moderní žurnalistické tvorby. Ve svém psaní dokázal skloubit českou novinářskou tradici s moderní anglosaskou publicistikou. Měl velký talent na barvité, ale zároveň střízlivé a jasné popisování skutečností, které dokázal pojímat v širších souvislostech. Politicky byl levicově zaměřený, v čemž byl blízký prezidentu Masarykovi. Vždy se ale snažil zachovávat si odstup nezávislého novináře, což se mu i přes mnohá politická jednání a kontakty v podstatě dařilo.
**Sám sobě učitelem**
Narodil se roku 1895 v Praze. Jeho otec byl úředníkem, který často měnil zaměstnání a působil například jako inspektor na železnici. Matka byla mnohem starší a pocházela ze zbožné německé rodiny. I kvůli víře si Ferdinand po celý život matky vážil, na rozdíl od nervově labilního otce, se kterým si příliš nerozuměl a raději se mu vyhýbal. Do rodiny patřili ještě mladší bratr Karel a sestra Ludmila.
Rodiče nebyli nijak intelektuálně založení. Peroutka se proto začal v kultuře a politice orientovat až díky známému českému filologovi profesoru Václavu Flajšhansovi, který si nadaného hocha všiml na gymnáziu na Královských Vinohradech. Už zde byl Ferdinand individualistou. Studoval sice všechny povinné předměty, bral je ale spíš jako přítěž nutnou k získání maturitního diplomu. Vzdělával se většinou sám a rozsáhlé vědomosti, zejména v oblasti filologie, historie a literatury, získal četbou.
Svou publikační tvorbu zahájil už jako sedmnáctiletý. Paradoxně se nejdřív prosadil jako umělecký kritik v Herbenově Času, kde působil jako průkopník expresionismu. Na dráhu politického komentátora se pustil až později. Zřejmě prvním krokem k tomuto zaměření byl článek o ruské revoluci, který mu jako třiadvacetiletému publikovali v česko-židovském časopise Rozvoj.
**Tři svatby a dvě práce**
Roku 1919 se Peroutka oženil s Marií Bienefeldovou. Hluboce ji miloval, o čemž svědčí i skutečnost, že jí každý den psal dopis. Měli spolu dceru Evu, ani velká láska ale nakonec nedokázala překonat vzájemné rozpory, a tak se manželé koncem 20. let rozvedli. Roku 1930 se Peroutka oženil znovu, ani tento svazek ovšem nebyl šťastný. Jeho druhá žena byla v jistém směru opakem první. Dělala si na něj velké nároky, často s ním diskutovala, nebo mu i oponovala. Už před druhou světovou válkou ale vážně onemocněla, což pravděpodobně zabránilo druhému rozvodu. Peroutka si byl vědom morální povinnosti a manželku nechtěl v posledních letech jejího života opustit. Ovšem už během tohoto svazku se seznámil se Slávkou Fenclovou, která se roku 1955 stala jeho třetí ženou.
Peroutka žil ale především prací. Ještě za Rakouska-Uherska začali čeští Židé vydávat vlastní týdeník Rozvoj. Ten přitom nebyl určený jen židovské komunitě a přispívala do něj i řada nežidovských publicistů. Jeho redaktor Fischer proto už koncem první světové války požádal o příspěvky také Peroutku, který byl už tehdy známý svými demokratickými postoji. Nabídku přijal a velmi rychle se osvědčil. Důkazem jeho novinářských kvalit bylo pak jmenování šéfredaktorem nového židovského deníku Tribuna, který vznikl hned po válce roku 1919.
Peroutkovi bylo tehdy 23 let, což byl pro šéfredaktora nevídaný věk. Nový deník navíc označil za nezávislý, což bylo další novinkou, protože do té doby byl tisk chápán jako nástroj politických stran k získání moci. Tribuna se i díky tomu brzy stala jedním z nejkvalitnějších českých deníků. Své fejetony zde publikoval Karel Poláček a tiskly se tu také různé články autorů, jejichž názory nebyly z politických důvodů v jiných periodikách zveřejňovány.
Zlomem v Peroutkově profesním i osobním životě se stalo publikování statí, které roku 1924 vyšly souborně ve svazku „Jací jsme“. V nich polemizoval s několika obecně oblíbenými a rozšířenými představami o české národní povaze. Intenzivně v nich kritizoval například Masarykovy teze o českých reformačních a českobratrských tradicích. Prezident si ale jeho názorů vážil a v březnu 1923 pozval Peroutku do Lán na pověstný „lunch“. Pro mladého šéfredaktora nakonec dopadla audience natolik příznivě, že ho Masaryk požádal, aby začal vydávat nový kulturně-politický časopis, nezávislý jak na židovské obci, tak na politických stranách. Na tento účel mu dokonce nabídl příspěvek milion českých korun, což by v dnešním přepočtu bylo zhruba patnáctkrát tolik. Peroutka neměl v podstatě na výběr, byla to koneckonců nabídka, která se neodmítá. Opustil tedy Tribunu a podle Masarykova přání založil týdeník Přítomnost, jehož první číslo vyšlo 17. ledna 1924.
**Blíže ke Hradu, blíže!**
V Peroutkovi, který byl od roku 1923 zároveň redaktorem Lidových novin, našel prezident schopného „prohradního“ mluvčího. Vztah mezi oběma muži byl velmi osobní a přátelský. Peroutka se však přesto snažil uchovat si v novinářské profesi jistou míru nezávislosti. Bylo pro něj podstatné, aby novináři byli svobodní, aby měli možnost do článků promítat své osobnosti a psali v souladu se svým svědomím. Sám se těmito zásadami řídil, což mu vyneslo i velkou popularitu u veřejnosti. Navíc měl štěstí na spolupracovníky. Do Přítomnosti přispívali bratři Čapkové, František Götz, Alfred Fuchs, Zdeněk Smetáček, pozdější ministr Hubert Ripka, Gustav Winter, Fráňa Šrámek nebo bývalý spolupracovník z Tribuny Richard Weiner.
Podle anglického vzoru zavedla Přítomnost dopisní rubriku a v časopise byly také různé ankety. Peroutka na všechno osobně dohlížel, navíc posílal každý týden článek do Lidových novin a na podzim roku 1930 začal psát i své největší dílo s názvem Budování státu. Už předtím vydal sice několik prací knižně, byly to ale vždy soubory článků, které psal do Přítomnosti nebo Tribuny. Budování státu, zachycující historii československé politiky v letech 1918 až 1923, vycházelo v sešitech na pokračování až do druhé světové války.
**Proti totalitám**
Mnichovské události a obsazení Československa německými vojsky 15. března 1939 byly pro Peroutku impulzem, aby bojoval proti prosazování nacismu. Cítil, že tato ideologie je v rozporu s ideály českého národa, a otevřeně proti ní vystupoval. Nacisté si pochopitelně byli jeho tiskového odboje vědomi, hned v prvních dnech okupace ho proto zatkli. Říšský protektor Karl Hermann Frank a vlastizrádce Emanuel Moravec mu sice nabídli kolaboraci, Peroutka ji ale striktně odmítl. Začátkem války byl pak spolu s dalšími českými osobnostmi odvezen do koncentračního tábora v Dachau a později přemístěn do Buchenwaldu.
Šestiletou hrůzu koncentračních táborů jako zázrakem přežil a po skončení války se vrátil zpět do vlasti. V letech 1945 až 1946 byl jako nestraník členem Prozatímního Národního shromáždění a hlasitě kritizoval sílící totalitní tendence v Československu. Poté se opět začal věnovat žurnalistice, která už ale byla takřka zcela v rukou komunistů. Přestože se chtěl věnovat hlavně literární tvorbě, cítil se vázán povinnostmi vůči státu. Přijal proto post šéfredaktora ve Svobodných novinách, které vznikly z Lidových novin, a v novinách Dnešek, bývalé Přítomnosti. Komunisté, kteří roku 1946 drtivě vyhráli ve volbách, ovšem dobře věděli, že přesvědčeného demokrata na svou stranu nikdy nezískají a budou se ho muset zbavit. Nejprve se ho pokusili umlčet zkrácenými dodávkami papíru. Když to nepomohlo, rozhodli se pro politický a osobní nátlak.
**Peroutka v koutku**
Peroutka jako schopný žurnalista tušil, že se blíží jeho konec. Věděl předem o chystané demisi 12 ministrů a měl z ní obavy. Po převratu v roce 1948 pak proběhl komunistický „minipřevrat“ i ve Svobodných novinách. Peroutka byl zbaven postu šéfredaktora a na jeho místo dosedl Jan Drda. Druhý den byl vyhozen ze Svazu osvobozených vězňů, Syndikátu českých spisovatelů a Syndikátu novinářů. Posměšné heslo „Peroutka do koutka“ se stalo skutečností.
V komunisty ovládaném Československu už pro něj nebylo místo. Dobrovolně si proto zvolil exil a roku 1948 odjel do Anglie. Po několika měsících pak přesídlil do Spojených států, kde se roku 1951 stal na 10 let ředitelem českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Pro něj napsal kolem 1 500 takzvaných „talks“, tedy komentářů k různým problémům z domácí i zahraniční politiky.
Vedle práce pro rozhlas se věnoval také literární tvorbě. Ústředním tématem jeho románových prací se stala problematika vztahu jedince a širšího společenského dění. Za sebou měl už knihu povídkových fejetonů Z deníku žurnalistova nebo dramata Oblak a valčík a Šťastlivec Sulla, na které nyní navázal například románem Pozdější život Panny. V něm vytvořil fiktivní příběh Johanky z Arku, kterou zachránil před upálením.
Ferdinand Peroutka (1895–1978)
Narodil se 6. února 1895 v Praze v rodině úředníka. Po studiích působil v letech 1919 až 1924 jako redaktor časopisu Tribuna, později od roku 1924 do roku 1939 jako šéfredaktor revue Přítomnost. V téže době byl také politickým komentátorem Lidových novin. V letech 1939 až 1945 byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po návratu byl jeden rok členem Prozatímního Národního shromáždění, poté přijal místo šéfredaktora Svobodných novin a revue Dnešek. Roku 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do Spojených států. V letech 1951 až 1961 vedl v New Yorku české oddělení Rádia Svobodná Evropa. Zemřel 20. dubna 1978.
**Konec v depresích**
Postupem času ovšem Peroutka ztrácel vliv na politiku jak v exilu, tak doma. Před válkou a bezprostředně po ní byl přitom jedním z nejvlivnějších mužů, jehož hlasu naslouchali politici, intelektuálové, umělci i širší vrstvy vzdělaného obyvatelstva. Amerika pro něj ale neměla příliš pochopení. Roku 1959 vydal esej Demokratický manifest, v němž vyložil svou filozofii poválečného světa. Znovu se vrátil k fenoménu komunismu a k problematice demokracie, mezi nimiž nalézal nepřekonatelnou propast. Kniha byla tedy jakýmsi završením úvah, jimiž se zabýval už od roku 1917. Esej ale přes závažnost tematiky nenašla v americkém ani českém exilovém prostředí takřka žádný ohlas. Peroutka si to uvědomoval a velmi se tím trápil.
Neschopnost vyrovnat se s novým prostředím, velmi úzké vazby na starou vlast či faktická izolovanost nakonec vedly k jeho hlubokým depresím. Peroutka trávil hodiny pozorováním přírody, zejména ptáků. Stále však ještě psal aspoň jednou týdně své „talks“ do Svobodné Evropy. Poslední dokončil o Vánocích 1977, kdy už byl těžce nemocný. Lékaři u něj zjistili rakovinu plic, nádor se přitom nedal operovat. Zemřel v dubnu 1978. Po roce 1989 byly jeho ostatky převezeny do České republiky a dnes je pohřben na Vyšehradském hřbitově. Jeho jméno nese cena, která je od roku 1995 každoročně udělována za mimořádnou novinářskou práci.
