Králové módy
Je těžké určit, kdy se vlastně z obuvníka stává mistr, a ještě těžší je určit další stupeň. Snad proto, že k tomu nedochází často. Spíše výjimkou nežli pravidlem je proto příběh zakladatele dynastie Ferragamových.
Salvatore Ferragamo se počátkem minulého století, přesně v roce 1912, vydal ze svého rodného města Avellina, ležícího nedaleko Neapole, do Ameriky. Spolu se stovkami a tisíci svých stejně nuzných krajanů dorazil do Bostonu, aby sotva ve svých čtrnácti letech začal pracovat ve velké obuvnické továrně. Po několika letech se mu podařilo přemluvit své sourozence, aby putovali dál, do Kalifornie, načež se skutečně dostali až do Santa Barbary. Dvacátá léta už ho zastihla v Hollywoodu, tehdy ještě ospalém, zaprášeném městečku na západním pobřeží, kde právě prožíval svůj zlatý věk němý film.
Pro koho že tu pracoval? Uhádli jste: pro filmové hvězdy, pro nedávno zbohatlé, rozmarné, hýřivé, vybíravé a afektované dámy. A dokonce nejen pro ně, ale i pro filmové ateliéry, nejčastěji pro společnost American Film Company, předchůdkyni dnešní Twentieth Century Fox. Stal se oblíbeným díky své fantazii, přívětivosti, vkusu i zručnosti.
Díky Kalifornii
Hollywoodská kariéra by byla už sama o sobě příběhem úspěchu, ovšem ne pro našeho hrdinu! Ten se s úspěchem za zády a s malým kapitálem v kapse rozhodl pro návrat do vlasti. V roce 1928 přijel do bašty tradic kožedělné výroby, do Florencie, kde se usadil a zřídil si dílnu. Ze svého prvního ateliéru se podnik o deset let později přestěhoval do pohádkového středověkého paláce Spini Ferroni, jenž zůstal dodnes hlavním stanem firmy Ferragamo. Kontakt s Hollywoodem však obuvnický mistr neztratil. Salvatorovi synové, dnešní vedoucí firmy, hosty rádi provedou bývalými dílnami přeměněnými v muzeum, kde se na starých, omšelých napínácích na obuv skví pečlivě vyvedená jména jako Ava Gardnerová, Paulette Goddardová nebo Audrey Hepburnová. A vedle nich samozřejmě nekonečný seznam představitelů velkoburžoazie a aristokracie.
Ve třicátých a čtyřicátých letech reprezentovaly tyto obuvnické salony éru „haute couture“ obuvi, třeba u Gucciho nebo Ferragama se zaznamenávaly přesné míry nohou, avšak také zvyky slavných či přinejmenším bohatých zákazníků, a řemeslní mistři pak podle Salvatorových návrhů zpracovávali nejkrásnější usně. Samozřejmě nestačilo módu jenom sledovat, tyto salony ji často samy určovaly a jejich modely pak po léta kopírovaly Berlín, Praha či Vídeň. Tak se například v roce 1938 zrodily ještě dnes překvapivě moderní barevné sandály Maharani, určené pro indickou princeznu Indiru Devi. Ve stejném roce vznikl další model sandálů vyrobený pro Judy Garlandovou. A opět jiné pro Carmen Mirandu. Není vůbec překvapení, odpoví-li obyčejná Italka na dotaz týkající se Ferragama: sandály. Samozřejmě je řeč o onom půvabném mistrovském díle oslnivých barev a s jehlovými podpatky, které Italové pod pojmem „sandály“ rozumí. Po válce pokračovali v hollywoodské tradici Ingrid Bergmanová a George Sanders, později v šedesátých letech nosila ráda výtvory florentského mistra obuvníka například Brigitte Bardotová.
Neúnavná náklonnost hvězd
Jenže jak se z obuvnického salonu stane světová módní značka? Náš obuvnický mistr z Avellina na tom začal pracovat již v době, kdy se vrátil do Evropy – s kontakty z Hollywoodu, se svou pověstí a s jedním obchůdkem v New Yorku. Velkou část jeho práce sice nenávratně pohltila léta velké hospodářské krize, ale Salvatore Ferragamo trpělivě znovu začal o deset let později, v roce 1938 butikem v Londýně. O deset let později si opět otevřel butik v New Yorku.
V nabídce se mezitím vedle obuvi objevily nádherné šály, kabelky i tašky. Za dalších deset let, v roce 1958, už měl namířeno do Asie a otevřel obchod v Hongkongu. V šedesátých letech, to již po Salvatorově smrti, převzala vedení jeho manželka Wanda, která vědomě sledovala dosavadní strategii, a firma se dále rozvíjela. Wanda proměnila zručnost, překrásné, vysněné boty, návrhy plné fantazie a náklonnost hvězd v konkrétní obchodní realitu. Pečlivě všechno naplánovala a promyslela. Svým pěti dětem neustále vykazovala další a další funkce ve vedení firmy a sama jim šla neúnavně příkladem. Sekce módy věnující se šatům se v té době zařadila do profilu rozrůstající se firmy Ferragamo takřka sama od sebe, vkus specializovaný na dámskou obuv, doplňky a kožené zboží se sebevědomě pohyboval i v sousedním světě šatů.
Ostatně právě se psala osmdesátá léta, která současně představovala zlatý věk formulky made in Italy. Díky úspěchům Armaniho, Versaceho a Missoniho se vyvíjel nový průmyslově orientovaný náhled na celé odvětví. Na expanzi firmy se později podílel vedle rodinného vedení také profesionální management. Počátkem nového tisíciletí už tradice jménem Ferragamo nestačila. Jedním z hlavních důvodů rozhodnutí povolat ředitele zvenku byla rozsáhlá a komplikovaná administrativa, dalším pak příprava vstupu na burzu. Třetím pádným důvodem byla, alespoň jak tvrdí zlé jazyky, snaha předejít vnitřním rodinným rozbrojům.
Profesionálové krotí rodinu
Ferragamo se poučil z příběhu Gucciho. S třetí generací by se rodina rozvětvila již téměř padesáti směry, takže i Wanda cítila, jak nemožné by bylo udržet ji pohromadě. V nedávné minulosti se na důležitější nebo talentovanější členy rodiny občas ještě dostal nějaký ten viceprezidentský post v Americe či v Asii, ale všichni uznali, že bylo lepší svěřit budoucnost do rukou profesionálního generálního ředitele. Dnešní firmu sice nelze nazvat velmocí, ovšem na světovém trhu s luxusním zbožím zaujímá pevné a hodnotné místo. V řeči čísel to znamená, že 90 procent její produkce směřuje na zahraniční trhy a velká část z toho, téměř 48 procent, do Asie. Ačkoli podnik disponuje více než 500 butiky, z nichž 255 vlastní sama firma, jednou z jeho nejdůležitějších hodnot je celosvětová proslulost jména, značky. Právě to mu umožnilo expanzi a zajistilo úvěry i úspěšný vstup na pole módy.
Od roku 2007 vede sekci dámské módy návrhářka španělského původu Cristina Ortiz. Její přehlídky jsou charakterizovány střízlivou elegancí bez extrémů, krásnými a praktickými oděvy plnými ženskosti. Obchody firmy lze nalézt stejně jako v elegantní uličce v centru Turína také na ostrově Capri nebo v Singapuru.
Cesta na východ
Co je nejpodstatnější vlastností módního stylu Ferragamo? – ptáme se ředitele firmy Michela Norsy.
„Slunce, dobrá nálada a praktická elegance,“ odpovídá. „Řekne-li se Versace nebo Valentino, každého ihned napadne koktejl party nebo večírek. Ferragamo představuje spíše každodenní, pohodlnou a originální módu ryze italského stylu. Na to, aby bylo na našich modelech znát, kam patříme, jsme vždy kladli velký důraz. Orientace na módu a šaty je pro nás klidným, řekl bych až pomalým, procesem. Dámská a pánská móda dnes tvoří přibližně čtvrtinu našich investic, a tak je to správně. Nechceme se odtrhnout od svých kořenů, od koženého zboží, obuvi, šál a módních doplňků, neboli tradice značky Ferragamo. Bylo by chybou vrhat se do něčeho po hlavě, důležitější je zachování a rozvoj našich tradic, zároveň ovšem velmi rozvíjíme také svou módní linii. Když už jsme u módy, bylo by zajímavé říct pár slov o složení našich zákazníků, o naší klientele. V Evropě a v Americe máme velmi jednotný tábor, například naše klasické baleríny rády nosí ženy od 18 do 80 let. V případě asijských ,dragon ladies‘ už je situace jiná. Jedná se o energické ženy ve věku 35–40 let, často stojící v čele velkých podniků, které v módě, obuvi a kabelkách upřednostňují spíše pohodlné modely, jež se dobře nosí. Elegance pro ně znamená něco jiného než pro ženy evropské. Hvězdy a celebrity si je potřeba samozřejmě i tady podmaňovat vysokými podpatky a drahými materiály, tedy naším původním stylem. Tak jako to kdysi udělal sám Salvatore s hvězdami němého filmu. V Asii, kde mají televize a obří plakáty mnohem větší vliv než u nás, jsou tyto osobnosti naprosto zásadní. Například na Canton Road vidí jeden obří plakát milion lidí denně, takže může mít rozhodující roli. Ostatně východ se v každém případě vyplatí sledovat, neboť zde vznikající nové třídy obyvatel baží po luxusu a touží se obklopovat věcmi, které jsou originální a výjimečné. Například v Číně jsme jen vloni prodali patnáct set párů extra kvalitní pánské obuvi, což je zajímavé už proto, že jejich cena se tam pohybuje mezi jedním a dvěma tisíci dolarů. Tak velká položka byla překvapením i pro nás, i proto, že si tam do té doby neobjednali z tohoto typu obuvi ani jeden pár! Takže jakmile se tam něco rozjede, postupuje to velmi, velmi rychle.“
Burza na obzoru
Ani se nelze moc divit, že své osmdesáté výročí oslavila firma v Šanghaji. Jednalo se o efektní a náročnou akci, jejímž vrcholem bylo působivé vystoupení hvězdy baletu milánské La Scaly Roberta Bolleho se skvostnou výpravou tvořenou spoustou zrcadel odrážejících každý tanečníkův pohyb. V následujících měsících se firma obrátila směrem k filmovým ateliérům. Sestavila přes dvacet kolekcí kostýmů, bot, sedlových brašen a dalšího koženého zboží pro natáčení úspěšného filmu Baze Luhrmanna Austrálie, čímž opět jen potvrdila svoji náklonnost k východní polokouli, neboť Austrálii pojí s Asií skrze Tichý oceán překvapivá příbuznost. A Michele Norsa, pokud právě necestuje někde po světě, zatím sedí u svého psacího stolu ve Florencii a pracuje na přiblížení střednědobého cíle podniku, totiž jeho vstupu na burzu. Ve své staré vlasti, v Itálii, oslavili oněch uplynulých úspěšných osmdesát let efektní výstavou nazvanou Evolving Legen, neboli vyvíjející se legenda.
