Země se neuzavírá do alpské pevnosti
Zprávy o tom, že Švýcaři uštědřili ve všelidovém hlasování 4. března políček Evropě, jsou přehnané a zavádějící. Políček to byl, ale patřil někomu jinému, a to huráunionistům, kteří by chtěli okamžitě zahájit jednání o vstupu do Evropské unie. Už delší dobu bylo veřejným tajemstvím, že s přibližujícím se dnem referenda podpora iniciativě zvané „Ano Evropě prudce klesá. Závan euforie z loňských průzkumů volebních preferencí, které dávaly Novému evropskému hnutí (NOMES) těsnou většinu, zatuchl. Nicméně nikdo neočekával tak jednoznačné odmítnutí – 76,7 procenta Švýcarů řeklo Non–Nein. Iniciátoři referenda tak získali chabých 23,3 procenta Oui–Ja a zůstali daleko za svým cílem mít alespoň 40 procent hlasů. Shodly se všechny kantony. Výsledek je o to významnější, že k urnám se dostavil na Švýcarsko rekordní počet 62 procent voličů a že návrh na okamžité zahájení jednání o vstupu do Evropské unie byl poražen ve všech kantonech. A to i v Ženevě, která se odjakživa cítí být „Evropankou a dává to v jiných politických kláních zcela nepokrytě najevo. Švýcarské „ne však není projevem zápecnictví, jak je označily některé sdělovací prostředky. A také není pravda, že se země uzavírá do sebe v nějaké alpské pevnosti. Švýcaři prostě chtějí do Bruselu spěchat pomalu. Historie naučila tuto malou zemi úzkostlivé, až přehnané opatrnosti, která v klíčových dobách velí vnitřně se stmelit a postavit se okolnímu světu. Ve vztahu k Evropě se „festina lente Helvetům už několikrát osvědčilo. Naposledy v roce 1992, když rozhodovali, zda se mají připojit k Evropskému hospodářskému prostoru. Tehdy se také hlasovalo v neděli (6. prosince) a návrh byl také poražen, i když ne tak drtivě. Tehdejší prezident Delamuraz hovořil o černé neděli v dějinách země. Noviny byly plné chmurných předpovědí, že ekonomika půjde od deseti k pěti a blahobyt se odstěhuje. Ale ve skutečnosti se žádná katastrofa nekonala. Naopak, Švýcarsko je na tom opět v Evropě nejlépe. Různé motivace. Za masivním odmítnutím iniciativy „Ano Evropě a hned se skrývá řada motivací. Někteří voliči vyjádřili zásadní nechuť k sebemenšímu přiblížení „byrokratické mašinerii v Bruselu. Jiní se rozhodli podpořit vládu v Bernu, která prohlašuje, že připojení k Evropě zůstává strategickým cílem, jehož načasování ale nesmí být diktováno lidovým hlasováním, je třeba se přibližovat cílevědomě krok za krokem. Další Švýcaři vyjádřili odmítnutím iniciativy hluboké obavy ze skoku do neznáma. Většina Švýcarů tak v referendu vyjádřila obavy z Evropy, která začne mluvit do domácích věcí, zamíchá se do daňového systému, bankovního tajemství, federalismu a přímé demokracie. Obavy z vývoje, který povede k určité ztrátě samostatnosti a pověstné neutrality, zejména kdyby Evropa splnila své předsevzetí a vybudovala společné obranné síly. Obavy z patálie, která nutně vznikne po vstupu chudých středoevropských bratranců do klubu bohatých. A kdo tohle všechno zaplatí! Přehlédnout nelze ani obavy z roztržky mezi Evropskou unií a USA, která s příchodem George W. Bushe může přerůst ze skrytých střetů v otevřenou obchodní válku. Ale nic z toho neznamená, že by Švýcaři dali „evropskému ideálu jednou pro vždy vale. Jisté však je, že kdyby Švýcarsko vstoupilo do unie, stane se to z ryzího helvetského pragmatismu: podaří se přesvědčit většinu občanů, že jde nejen o krásný ideál, nýbrž také o věc národního zájmu. Jednání pokračují. V letech l994 až 1998 Švýcarsko uzavřelo s Evropskou unií sedm dvojstranných dohod v různých oblastech, jako jsou volný pohyb pracovních sil nebo průjezd čtyřicetitunových nákladních mastodontů Alpami. Loni 21. května schválil „bilaterálky svrchovaný lid většinou 67,2 procenta odevzdaných hlasů. Pro federální vládu výsledek posledního hlasování v žádném případě neznamená odmítnutí budoucího členství v unii. Již v pondělí 5. března se prezident konfederace Maurice Lauenberger dohodl v Bruselu se švédským premiérem Goranem Personem, že obě strany zahájí další dvoustranná jednání. Na jejich pořadu bude společná ochrana hranic, dublinská smlouva o azylu a osm dalších kapitol rozšiřujících a prohlubujících rovné partnerství. V podstatě půjde o plnou švýcarskou integraci do Evropské unie, byť pasivní. Země si podrží trofeje své národní svébytnosti – měnu, malou a velice drahou armádu. V ostatním se „dobrovolně přizpůsobí evropským normám. Švýcaři se vyhýbají náhlým vzplanutím, romantickým změnám a riskantním sázkám. Například návrh na zavedení důchodového zabezpečení byl v lidovém hlasování 24. května 1925 pohřben 58 procenty hlasů. O pár let později, 6. prosince (!) l931 byl nový pokus zamítnut šedesátiprocentní většinou. Muselo se čekat až do 6. července 1947, kdy důchodové zabezpeční prorazilo masivními 80 procenty. Pomalost, nikoli neschopnost pohybu, to je kardinální ctnost Švýcarů. Neboť v zemi pod Alpami žádný velký politický projekt ještě neprošel lidovým hlasovaním bez dlouhého zrání a několika proher.
