Zvyšování minimální mzdy je nedotknutelným a zároveň pramálo pochopitelným fetišem českých sociálních demokratů už dlouhá léta. To, co s minimálním platem provedli za čtyři roky svého vládnutí, nemá obdoby: jeho základní částku zvedli více než o polovinu. Zřejmě v domnění, že tím plní sny svých voličů a pomáhají jim k lepší životní úrovni. V tomto přesvědčení jsou dost mimo a evidentně moc nechápou, jak minimální mzda v ekonomice fakticky funguje, nebo lépe řečeno nefunguje.
Už ze zběžného mezinárodního srovnání je jasné, že země, které nemají minimální mzdu, nevykazují vyšší míru chudoby než ty, které ji dlouhá léta mají. Mezi zeměmi, které zaměstnavatelům nemluví do toho, jak platit nejméně produktivní zaměstnance, je například sousední Rakousko či tak socialistické země jako Dánsko, Švédsko a Finsko. A snad ani ten sociálně nejspravedlivější Zao-ce-tung si netroufne tvrdit, že jsou to země plné žebráků.
Minimální mzda je tak vlastně jen jakási politická deklarace a v reálných podmínkách má na život českých nekvalifikovaných pracujících okrajový vliv. Počet zaměstnanců, jichž se nařízení dotýká, bývá odhadován na zhruba sto tisíc lidí. A za poslední rok ten počet ještě klesl, protože třeba prodavačky, jichž se minimální mzda dosud masově týkala, zažily významné zvyšování platů, protože obchodní řetězce zjistily, že nejsou lidi. Takže voličský potenciál fakticky mizivý a velmi pravděpodobně navíc s nulovým zájmem o něco tak složitého, jako jsou volby.
Navíc pro život jejich rodin jsou spíše než navyšování minimální mzdy důležité daňové bonusy, příspěvky na bydlení a další sociální dávky. Z navýšení minimální mzdy, obzvláště po posledním excesivním zvýšení, toho uvidí fakticky jen část. Obvyklým řešením, jímž se zaměstnavatelé snaží vypořádat se s růstem personálních nákladů, totiž bývá omezení zaměstnaneckých benefitů. Pochopitelně to, co je stojí navýšení minimální mzdy, jim chybí na navýšení platů vysoce příjmových zaměstnanců, kteří táhnou firmu, přinášejí informace či nové zákazníky.
Za Slováky i Chorvaty. Česká minimální mzda nedosahuje průměru regionu
Jen tak pro ilustraci, pokud má ministerstvo paní ministryně Marksové najato deset vrátných od bezpečnostní agentury, měla by jí navýšit platbu za ostrahu o dvě stě tisíc ročně. To je růst osobních nákladů pro firmu z posledního navýšení minimální mzdy. Těch dvě stě tisíc je pak slušná sumička, která by se dala použít na velmi slušné ocenění skutečně výkonných a přínosných státních úředníků. Privátní firmy to pak cítí samozřejmě mnohem intenzivněji než nějaké ministerstvo.
Minimální mzda, je prostě fetiš, který deformuje pracovní trh a přináší více negativ než pozitiv. A na Zaorálkův drzý výkřik, že stát nestojí o podnikatele, kteří nevydělají dost na zaplacení mnohem vyšší minimální mzdy, patří replika, že podnikatelé zase nestojí o lidi, kteří se ve škole nechtěli učit a dnes nic neumí a za to nic mají být přepláceni z cizích kapes. A platit daně na platy státních úředníků, kteří je opakovaně a drze urážejí, je fakt už vůbec, ale vůbec nebaví.
Přečtěte si další komentáře Pavla Párala:
