Dvouhodinové středeční vystoupení českého premiéra před Poslaneckou sněmovnou nemohlo nepřipomenout řečnická vystoupení jednoho významného světového revolucionáře. I přesto, že Fidel Castro by se ke čtení nezajímavého vládního prohlášení před troskami poslaneckého publika nejspíše nesnížil. Plamenného projevu bylo opravdu na vládní straně pomálu. Popravdě, není se čemu divit.
Rozdíl oproti nástupu vlády opoziční smlouvy je zřetelný, i když si odmyslíme roli malebného a okouzlujícího Miloše Zemana. Teze o sebevražedné vládě brzy po volbách roku 1998 vyčpěla. Špinavou práci totiž před Zemanovým týmem udělal prozatímní kabinet, a zejména Česká národní banka. Ekonomika sražená silnou měnovou restrikcí již procházela zásadními strukturálními změnami. Inflace byla pod kontrolou díky vysokým úrokovým sazbám. Banky skončily s úvěrováním problematických polostátních firem a připraven byl systém investičních pobídek. Uvolnění měnových restrikcí padlo na předem zoranou půdu a bylo pohnojeno silnou fiskální expanzí. Zeman jenom musel zapomenout na své bláboly o tom, že na záchranu bank nedá ani korunu, a měl vyhráno. Před svým odchodem na vejminek na Vysočině mohl s cigaretou v ústech hovořit o blahodárném vlivu své vlády na českou zem a ekonomických úspěších čackého sokolíka Miroslava Grégra.
To Vladimír Špidla je nyní ve značně složitější situaci. Z bystré říčky nesoucí vládní loď se sociálními demokraty spokojeně pohupujícími nohama, se stala líná voda. Olej, v němž je nutné vzít pádlo do teplých a pořádně zabrat. A to není dobré prostředí pro revolucionáře. Špidla sice není Fidel, ale revoluční ideály mu zjevně nechybějí. A jako každé revoluční ideály, mají i ony Špidlovy líc i rub. Na jedné straně silný tlak na likvidaci klientského systému, v němž si libovali lobbisté opozičně smluvní éry, nemůže uškodit. Jen vzhůru s prapory na barikády a ekonomika zatleská stejně jako davy na ulicích!
Jenže nejen bořit, ale i stavět je třeba, a s tím má Špidla jako každý revolucionář problémy. Volební úspěch sociálních demokratů postavený na silně sociálním státě je ten rub. Již současný sociální systém zcela zjevně nelze ufinancovat. Česká ekonomika neprodukuje tolik zdrojů, aby mohla uspokojit nároky „evropského sociálního modelu“, jehož se vláda dovolává ve svém prohlášení. Jak by po nakrmení tohoto modelu mohlo zbýt i na slušný růst výkonnosti? Jen těžko. Proto nezbývá než využít zatím ještě značného prostoru pro růst zadlužení.
Přitom chudoba České republiky by měla být spíše výhodou. Motivuje totiž k hledání skutečně efektivních, účinných a špatně zneužitelných systémů sociální ochrany, v nichž nevzniká prostor pro relativně pohodlný život na sociálních dávkách. Pro takovou politiku v Česku není až tak těžké nalézt politickou podporu. Když však dosavadní vlády celý systém nenamířily tímto směrem, je vláda Vladimíra Špidly tím posledním, kdo se o to pokusí. Nad vchod do Strakovy akademie si napsala své heslo „sociální soudržnost nade vše“. Tím je zdůvodňována neochota k razantnějšímu snižování rozpočtových schodků i nutnost zavádět nové sociální výpomoci v rozsahu mnoha miliard korun ročně. Co je však ta sociální soudržnost? Je dnes česká společnost sociálně soudržná, nebo ne? V případě že ano - což by se dalo předpokládat po čtyřech letech sociálně demokratické vlády - co se musí stát, aby přestala být soudržná? Zmizí soudržnost, když nepřidáme na rodičovském příspěvku devět stovek, nebo nedáme přídavek na děti i rodinám, které ho nepotřebují? A jak je to se sociální soudržností, když podstatnou část zvýšeného přídavku nakonec - tak jak je zvykem - odčerpá zvýšená spotřební daň na cigarety? Čert ví. Z programového prohlášení to člověk nevyčte.
To, čím se prezentuje nová vláda, tedy není až tak úplně cesta do věčné chudoby, jak trochu nemístně glosoval vládní prohlášení Václav Klaus. Je to jen cesta ke standardnímu evropskému státu, který se vyznačuje nevalnou ekonomickou výkonností, vysokou nezaměstnaností, astronomickým státním dluhem a přesto poměrně solidní životní úrovní s neúměrně rozsáhlými sociálními jistotami. Tento standardní stát je dnes zmítán nejistotou, jak dlouho tohle hospodaření ještě může vydržet, a z toho vyplývající ztrátou důvěry v budoucnost u nejmladší části produktivní generace a růstem extremistických hnutí. To aby bylo jasno, kam nás Špidla vede.
