Slováci minulý týden prožívali svoji hvězdnou chvíli, byť jako – napsal deník Sme – „evropský exot“. Celý svět mluvil o sedmnácté zemi eurozóny, která hlasovala jako jediná proti záchrannému eurobalíčku ve výši 440 miliard eur a svrhla si přitom vládu.
Foto: Profimedia.cz
Finanční trhy to nepoložilo. Makléři vědí, že „pidizemi“ lze vždycky postavit do latě a jejím poslancům uložit hlasovací reparát. A kdyby hrdí reprezentanti nepočetného lidu (5,5 milionu) nakrásně vybouchli i při poslední zkoušce, „velkozemě“ prostě změní pravidla hry. V tomto bodě spadl z kolektivních demokratických procedur EU fíkový list. To když rakouský ministr zahraničí Michael Spindelegger v rozčilení přiznal, že záchranný fond může fungovat i – bez Slovenska. Jakápak zdlouhavá hlasovací mašinerie, jestliže rychle potřebujeme ujistit trhy evropskou rázností?
Spasitel Fico
Bez této ostudy se zatím obejdeme. Bývalý slovenský premiér a lídr opoziční strany Smer-SD Robert Fico, kterého ještě nedávno kdekdo vyháněl ze slušné evropské společnosti coby populistického úchylkáře, se totiž záchrany Evropy na Slovensku ujal osobně. Umožnil proevropské pravici z padlé vlády Ivety Radičové, aby obešla pravici populistickou, kterou tam reprezentuje Svoboda a Solidarita (SaS). A aby aspoň na cestě od válu splnila to, co od ní Evropa žádá. Fico si za to dojednal jen maličkost: Předčasné volby v březnu 2012 a – nikdo o tom nepochybuje a skoro nikomu to už nevadí – triumfální návrat k moci.
Mimo české luhy a háje málokdo dnes tvrdí, že záchranný fond má primárně, nebo dokonce pouze podržet nad vodou Řecko. Anebo že jde o slovenský boj mezi pravicí a levicí. Opravdu snad jen Češi tleskali tomu, jak to ti Slováci oněm rozmařilým Řekům zase nandali (voliči pravice). A zároveň jiní Češi (pro změnu levicoví) nad pádem slovenské vlády pravicové čtyřkoalice jódlovali Ódu na radost. Naštěstí si nikdo nevšiml, co tenhle pád ryze českého fíkového listu odkryl, co právě taková pravolevá „národní shoda“ asi znamená. Jinak by snad Brusel už zvažoval, jak nás – z důvodu politické negramotnosti – zbavit volebního práva.
Klausova moudrost
Milujeme Václava Klause a jeho velmi silné náznaky, jak se ti lenošní Řekové válí ve stínu cypřišových hájů a lijí si ouzo rovnou do chřtánů. Říká, že je to v pořádku, že za to nemohou, neboť si to tak zvolili. I právo na nepráci je svaté. Tak nějak uvažuje. Ale pak tedy Řekové neměli lézt pod jednu měnovou střechu s Německem, dodává. A Čechové mu aplaudují.
Jenže s kým by potom Němci v roli exportních gigantů měli aktivní obchodní bilanci, jestliže ne s těmi opálenými Jihoevropany? A pod jaké cypřiše by o dovolených usedli s ouzem. A třeba přemýšleli, jak je rozpočtově drahé udržovat infrastrukturu země s tisíci ostrovy i v případě stoprocentního výběru daní. Možná dražší než bylo sjednocení obou „Němecek“ v roce 1990, z nějž se západní vyspělá část nemohla dlouhá léta vzpamatovat. Možná by si i vzpomněli, že požadavky Slováků či Finů, aby Řekové za finanční pomoc ručili nemovitým národním bohatstvím, byly naposledy vznášeny v roce 1919 vůči Němcům poraženým v první světové válce. Versaillská slepota vítězů, z níž vedla přímá cesta k Adolfu Hitlerovi.
Odkrytí bankéři
I ti slovenští národovci už vědí a v rozpravě nezatajili, že nejde o díry ve státních, nýbrž bankovních neckách, že nejde o sektor veřejný, ale soukromý. Problém se přece primárně nejmenuje Řecko, Itálie či Portugalsko, nýbrž BNP Paribas, Société Générale či Crédit Agricole. Především tyto francouzské finanční instituce – o chlup méně i německé a více či méně mnohé další banky „rozpočtově zodpovědných“ Evropanů – dravčím způsobem investovaly do nesolventních ekonomik po vzoru amerických predátorů na hypotečním trhu. Hlavně tyto ctihodné ústavy mají být zachráněny z kapes obyčejných lidí starého kontinentu.
Fíkový list „zadlužených států“, cudně přikrývající nestoudné bankéře, evropský podzim strhl na zem a nikdo ho už na ohanbí výdělkářského systému nepřilepí.
Málo a pozdě
Evropský „prezident“ s „premiérem“, Herman van Rumpuy s José Manuelem Barrosem, na potkání všem vysvětlují nový záchranný mechanismus. Je prý třeba rekapitalizovat banky (až o – podle Morgan Stanley – 275 miliard eur). Tytéž banky, jimž jenom od začátku října šéf ECB ve Frankfurtu Jean-Calude Trichet tajně natiskl 100 až 200 miliard eur (podle odhadu MMF). Barroso ujišťuje, že nejprve musí přispět soukromý sektor, potom jednotlivé státy a až nakonec rozšířený záchranný fond se svými 440 miliardami eur. A jestliže se prý privátní sféra k tomu nepřidá, nebudou bonusy ani dividendy.
Tím se postrašit nedají. Generální ředitel Deutsche Bank Josef Ackermann už řekl, že požadavky na zvýšení kapitálu spolu se zvýšeným odpisem ztrát z řeckých dluhů mohou vést k omezení úvěrů bank a k úvěrové krizi. Kdo v této při zvítězí, netřeba hádat třikrát.
Ještě jeden fíkový list je na spadnutí, které vyvolá zemětřesení. To až vyjde najevo, že pro těch 440 miliard schválených v červenci platí naplno bonmot: příliš málo, příliš pozdě.
