Diskuse o údajné zhoubnosti restriktivní měnové politiky České národní banky dost dlouho zaměstnávaly odborné ekonomické i politické kruhy. Občas i vyprovokovaly přínosné myšlenky, jak už to v diskusích bývá. Především však jsou teze o tom, že centrální banka svým úsilím o obnovu ekonomické rovnováhy potopila ekonomiku, účelovým zkreslením skutečnosti, čehož si musejí být vědomi především jejich zastánci.
Je zřejmé, že dlouhodobý růst přímo vyžaduje určitou rovnovážnost ekonomiky. V letech 1996 a 1997 však vývoj dospěl do stavu, kdy vnější ekonomická nerovnováha přesáhla akceptované limitní ukazatele. Logickou reakcí národní banky bylo zpřísnění monetární politiky. Fiskální a mzdová politika zastávaná vládou však i poté vedla k růstu domácí poptávky a teprve restriktivní opatření na jaře 1997 - takzvané balíčky - znamenala změnu. Na místo problému vnější nerovnováhy české ekonomiky však nastoupily problémy jejího růstu.
K potřebné změně monetární politiky ve směru jejího uvolňování došlo skutečně s určitým zpožděním - až po návratu Josefa Tošovského do ČNB. Snižování úrokových sazeb, které i nadále pokračuje, však samo o sobě nepředstavuje dostatečný prorůstový impuls. Rozhodující je situace ve výrobní sféře, existence aktivního manažerského přístupu orientovaného nikoliv na vlastní momentální zisk, ale na restrukturalizaci odpovídající dlouhodobým rozvojovým požadavkům, existence investičních projektů, které by banky mohly a chtěly financovat a tak dále. Požadovaný přísun levných peněz, a o to více jejich nalévání do neprosperujících podniků například formou přímé státní pomoci, by bez této tržní korekce nemuselo znamenat nic jiného než jen nákladné prodlužování jejich agonie.
Nynější zlevňování peněz by však mohlo mít významnější dopad na podniky při nastartování procesů tvorby realističtějšího tržního kursu koruny, zatím determinovaného zejména vysokým úrokovým diferenciálem oproti zahraničí. Devalvační pohyb kursu - pokud by skutečně byl iniciován snížením úrokových sazeb v ČR, což zatím nefungovalo, protože sazby šly dolů i v zahraničí - by mohl napomoci exportu, a tedy dát žádoucí prorůstový impuls výrobě. Kromě tržního tlaku by však zřejmě mělo být k iniciaci kursových posunů směrem k faktické devalvaci perspektivně využito i úpravy nynějšího systému kursu.
Pokles úrokových sazeb sice snižuje náklady podniků na dřívější (i nové) úvěry, avšak jako podstatný růstový impuls v současných podmínkách může vystupovat zejména příliv nového, produktivně orientovaného kapitálu ve formě přímých zahraničních investic. Obdobně pozitivně bude působit i privatizace bank, kdy na přirozeném významu nabude institut výkonu vlastnických práv - a to jak ve směru přijetí aktivní a prorůstové podnikatelské strategie, tak i emocemi nezatížené likvidace dosavadních špatných úvěrů, negativně postihujících banky i podniky.
Tyto momenty zároveň představují dílčí kroky směrem k nezbytnému řešení dalšího podstatného negativního aspektu dosavadního vývoje české ekonomiky. Mohli bychom jej obecně charakterizovat jako nepropojenost její peněžní (finanční) a reálné, výrobní, sféry. Této zatím neanalyzované problematice bude nutno v budoucnu věnovat větší pozornost. Nejde pouze o nynější odtrženost úrokových sazeb - a tím i kursu koruny - od podmínek a potřeb produkční oblasti. Hlavní determinantou i zde byla výchozí transformační situace české ekonomiky, která podmínila fiktivnost vývoje relací valné části její finanční sféry. Základ byl v nereálných oceňovacích procesech hodnoty aktiv přerozdělovaných při kuponové privatizaci i poté během transakcí s akciemi, které z nich postupně vytvořily skutečně jen fiktivní kapitál. Přispíval k tomu však i následný vývoj privatizovaných podniků předávaných při tradičních formách privatizace na dluh za podmínek, které se při střetu s realitou ukázaly být též naprostou fikcí, avšak příslušným „podnikatelům přesto přinášely nezasloužený zisk. Přes využití relací ve finanční sféře, které se od relací a potřeb reálné ekonomiky vyvíjely značně odtrženě, bylo a je možné realizovat zisk mnohem snadněji než při orientaci na produktivní využití kapitálu. Tím spíše, děje-li se tak třeba i v rozporu s právním - či přinejmenším etickým - kodexem.
Sumárním poznatkem je, že k nápravě nynějšího stavu je nutné vytvořit odpovídající ekonomické i právní prostředí. Mezi základní problémy, které vystupují z polistopadové minulosti jako zatím nesplacený - a často vůbec neuznaný - dluh, patří nyní již obecně pociťované systémové, funkcionální, legislativní, právně-trestní a podobné nedostatky. Zejména na tuto problematiku by se mělo zaměřit deklarované úsilí některých politiků o změnu stavu české ekonomiky.
Lze říci, že dojde-li k nápravě těchto systémových závad, již samo o sobě to posílí funkceschopnost a výkonnost ekonomiky, mimo jiné posílením zainteresovanosti na co nejvyšší míře docíleného ekonomického efektu. Na tomto základě stabilizace ekonomického prostředí by mohla být znovu nastolena důvěra občanů, navozena jejich pozitivní očekávání a ochota pokračovat ve „zdárně započatém , nikoliv však zdárně dokončeném díle. Totéž platí i o důvěře zahraničních subjektů, důležitých zejména v roli investorů v ČR. Pouze sumárním, či přesněji paralelním působením těchto momentů může být dosaženo žádoucí změny nynějšího vývojového trendu. Shrneme-li stručně dosavadní výpovědi o české ekonomice, lze říci, že současný stav je v první řadě důsledkem volby určitých hospodářskopolitických přístupů a řešení zastávaných vládami Václava Klause. Centrální banka také chybovala, ale především svou restriktivní politikou dokázala českou ekonomiku dostat opět do relativně rovnovážného stavu. Východiskem ze zpomalení růstu a nyní i ekonomického poklesu, který to nutně znamenalo v existujících systémových podmínkách nezávisejících na ČNB, nemůže být žádná změna měnové politiky sama o sobě, a to i kdyby byla přišla dříve. Národní banka se neprohřešila proti svému ekonomickému poslání a nemůže být obviňována z toho, že by snad pohřbila český „ekonomický zázrak . Ten byl fikcí a iluzí, za niž se nyní platí.
