Lars von Trier není v novém snímku až tak šokující, jak by leckdo očekával, film chvílemi trpí na hluchá místa. Snímek nicméně představí přesvědčivě chladnou Kirsten Dunst a nabízí slušnou porci filmařiny.
Foto: Aerofilms
Úvodní sekvence je dech beroucí zpomalená koláž důležitých momentů snímku se strhující hudbou a bez jediného slova. Trier v Melancholii ubral na syrovosti, ale nepolevil v herectví ani ve vizuálním pojetí svého nového počinu.
Ve dvou částech představuje režisér a autor scénáře hlavní hrdinky, sestry, z nichž každá má jiným způsobem rozeklanou duši. Kirsten Dunst hraje první ze sester Justine. Kdo by kdy tušil, že ta malá krev sající holčička z filmu Interwiev s upírem si jednoho dne odveze z Cannes cenu v kategorii Nejlepší herečka? Trierův proslulý dril jí dopomohl k přesvědčivě chladnému výkonu.
První část filmu vůbec přináší bohatou škálu dalších zajímavých postav v řadách účastníků Justininy svatební párty. Za zmínku rozhodně stojí matka obou sester, kterou hraje Charlotte Rampling (známá z filmu Vévodkyně). Ta ztvárňuje neuvěřitelně cynickou a zahořklou postavu, jež narušuje veselou atmosféru svatby a jde jí to opravdu skvěle.
V druhé části snímku se režisér soustředí na Claire, která je věčně chápající a milující sestrou Justine. Tuto roli svěřil Trier Charlottě Gainsbourg, kterou jste mohli vidět ve snímku Antikrist. Kdyby v první části filmu na sebe nestrhla pozornost právě Kirsten Dunst, jsem si jistý, že by Charlotta Gainsbourg přesvědčila diváky o své vyspělejší herecké převaze. Nicméně notování obou postav je pastvou pro oko i velmi náročného diváka.
Hudbu k filmu napsal Kristian Eidnes Andersen, který již s režisérem pracoval na snímcích Prolomit vlny nebo Antikrist. Hudební podklad se vyskytuje jen v těch částech filmu, ve kterých chce režisér podtrhnout opravdu silný moment, zejména pak smyčcové nástroje dosahují až agresivních vrcholů. Styl režiséra je také patrný z dlouhých až časově reálných pasáží, kdy nakonec stejně provede nešetrný střih. Podobně pohyb kamery působní v jistých momentech až dokumentárně a přeskakuje drncavě z postavy na postavu, aby jí náhodou neunikl zajímavý záběr nebo situace.
Více než dvě hodiny snímku zanechají v divákovi určitě stopy a hlavně, co již moc filmů neumí, vyvolají otázky ohledně samotného bytí a možné pomíjivosti života.
Hodnocení Vládi Baráka: 75 %
