Snímek, který na pražském Febiofestu představil začátkem dubna sám režisér Peter Weir, vezme diváky na krkolomnou pouť uprchlíků, inspirovanou skutečnou událostí z roku 1940. Mrazivě důvěryhodné momenty ale čekejte jen chvílemi.
Foto: Bioscope
Předlohou k filmu se stala kniha The Long Walk, která byla přeložena do 25 jazyků a čtenářům nabízí paměti Slawomira Rawicza, jenž na vlastní kůži podstoupil tříměsíční transport do pracovního tábora na Sibiři, útěk a dlouhou cestu zpátky domů. Za hrdiny můžeme označit hrstku politických, odklizených jedinců nebo vrahů, kteří byli ztrestáni Stalinovým režimem v SSSR. Ústřední postavou, se kterou se do zamrzlé části Ruska dostáváme, je Janusz (Jim Sturgess), kterého pod nátlakem mučení zradila vlastní žena. Janusz si tak z Polska vysloužil jednosměrnou jízdenku na Sibiř. Nehostinný gulag uprostřed ničeho, nedostatek jídla, všudypřítomná vlezlá zima a tisíce kilometrů od civilizace postupně zažehnou v několika odvážlivcích touhu uprchnout.
Film sice může vypadat jako fádní dvouhodinová podívaná na putování ze Sibiře přes poušť Gobi, Himálaje, Tibet až do Indie, ale naštěstí nabízí i pohled do duší několika zúčastněných, kteří touží po jediném, a to po svobodě.
Jednotlivé osobnosti jsou ve vykreslení režiséra velmi různorodé. Svých hereckých partů se originálním způsobem zhostil například Colin Farrell jako potetovaný kriminálník Valka, jenž nemá problém podříznout spoluvězně kvůli pěknému svetru, nebo Ed Hartus vystupující jako nedůvěřivý Američan Mr. Smith. Bohužel drsnou přírodou zkoušená parta vypadá v první části filmu až moc vitálně. Vzhledem k tomu, že pobývali v táboře a kamenolomu, může to u diváka vyvolat jistou nedůvěryhodnost. Stejně to, s jakou lehkostí dokáží řešit nástrahy divočiny a techniky a přežít v drsném srdci přírody. Navíc vystupují poměrně jednotně, nesobecky a až na pár výjimek i nekonfliktně, což pod tlakem situace a životních podmínek působí chvílemi nereálně a ubírá to snímku prostor pro lepší vyjádření dušených emocí.
Velkým plusem je fakt, že hudby v pozadí snímku je jako šafránu a po většinu děje film doprovází jen reálné zvuky prostředí, až ve vzácných chvilkách hudba zintenzivní emočně vypjatý moment. Práce kamery není naštěstí přehnaně výpravná a většinou se soustřeďuje na hlavní hrdiny filmu. Jen sem tam dopřeje divákovi zajímavý pohled na krutou přírodu sužující uprchlíky. Režisér Weir točí své filmy s poměrně velkými odmlkami, které čítají i několik let, a vybraný scénář tak u něj obvykle končí zdařilým zpracováním, což nabídne i Útěk ze Sibiře.
Hodnocení Vládi Baráka: 70 %
