Když o víkendu dospěl egyptský experiment s demokracií ke krvavému konci, zahynuly i poslední naděje spojené s arabským jarem. Iluze, že lidové revoluce, které před dvěma lety zaplavily region, vyústí v novou éru demokracie, svobody a srdečných vztahů se Západem, zanikly ve střelbě egyptské armády proti egyptským civilistům.
Zodpovědnost je široce sdílená. Protirevoluční síly se nechtějí pustit moci. Islamisté a liberálové se ještě musejí naučit pravidla demokratické angažovanosti. Úspěch demokracie vyžaduje tvrdou práci, organizaci a politiku. A ozvěny západního dvojího metru vůči demokratickým procesům na Blízkém východě dosud neutichly. Demokracie pokvete pouze v případě, že lidé u moci dokážou položit základní kameny zastupitelského vládnutí
oddělení mocí, nezávislé instituce a především ochranu menšin. Cesta k demokracii je složitá. Ale demokracie na Blízkém východě ještě zcela neselhala. Je třeba ji skutečně vyzkoušet.
Frankfurter Allgemeine: Udělejte větší show
Ano, při obou závěrečných dnech atletického šampionátu byly Lužniki plné. A to budou dámy a pánové z IAAF jistě chápat jako důkaz, že v jádrovém olympijském sportu je vše v pořádku. Ve dnech předešlých to ale vypadalo jinak. Vrchol mistrovství – Boltovo vítězství na 100 metrů – sledovalo v obřím moskevském kotli jen 20 tisíc diváků. I nejrychlejší muž světa si toho všiml. IAAF odflákla propagaci. Za nízkou návštěvností prý byly dopingové případy sprinterů Gaye a Powella, ale to jsou výmluvy. Ve skutečnosti jde o trend patrný již v roce 2009 v Berlíně. I tam sledoval Boltův světový rekord poloprázdný stadion. Co to znamená? Chce to změnu. Pětihodinové denní bloky, na začátku týdne jen se dvěma finále, netáhnou. A když nejdou lidé na stadion, je třeba jít za nimi. Proč mají běžci a chodci na dlouhých distancích kroužit kolem stadionu, kde nikoho nezajímají, když by trať mohla vést kolem Kremlu? A program na stadionu? Kdo viděl nedávný mítink v Londýně, mohl se poučit – perfektní harmonogram pestrého programu, profesionální moderace, show. A bojům o tituly to na vážnosti neubralo.
SME: Kovbojové
Kontrolovat zdravotní pojišťovnu znamená mít moc. Pojišťovna nedělá jen to, že posílá peníze nemocnicím za ošetření pacientů. Její moc je v tom, že uzavírá dohody, kolik bude komu platit. Jasná kritéria k tomu neexistují. Existují jen tlaky – finanční, politické či plynoucí z osobních maloměšťáckých komplexů. Státní pojišťovna je díky historické výhodě dost velká, aby ve zdravotnictví šikanovala toho, kdo se jí nelíbí. A odměňovala toho, koho její politicky dosazení manažeři chtějí. Soukromé pojišťovny zase motivují jejich zájmy. Zdá se, že ve zdravotním pojištění, kde se točí miliardy, umíme alespoň nějakou obranu před zneužíváním moci zaručit jen pluralitním systémem několika pojišťoven. Proto je nejlepší nedovolit nikomu, aby ve svých rukou koncentroval moc. A už vůbec ne státu a jeho kovbojům.
