Když se v prosinci stal japonským premiérem Šinzó Abe, poslal do centrální banky dvě zprávy. Zaprvé banka musí stanovit jasný dvouprocentní inflační cíl. A zadruhé musí podniknout kroky, které k tomuto cíli povedou. Změna politiky, již centrální bankéři nyní oznámili, však plní jen první z Abeho přání.
Nedůslednost banky je politováníhodná. Ano, dosavadní politika, tedy inflační cíl v rozmezí od nuly do dvou procent, byla příliš konzervativní. Bázlivý rámec měnové politiky je jedním z důvodů dlouhodobé japonské deflace. Ale změna inflačního cíle sama o sobě inflaci nevyvolá.
Dokud banka neukáže, že je svému cíli oddána, budou firmy i spotřebitelé stále více spořit než utrácet. Centrální bankéři měli přijít s okamžitým a odvážným povolením měnových šroubů. Místo toho odložili další možné kolo kvantitativního uvolňování. A oznámili, že se soustředí především na krátkodobý vládní dluh. Což je strategie, která už se v minulosti ukázala jako neúčinná.
SME: Údolí šarlatánů
Výčep U Druhého pilíře se bude brzy – 31. ledna – opět zavírat. A kampaň před závěrečnou graduje. To, že všichni alkoholici, tedy i ti fiskální, se nedokážou mírnit ve spotřebě, ví každý ošetřovatel.
Nejdůležitější tedy je, že otevření spoření nemá nic společného s jeho výhodností pro ten který příjem, věk a podobně. Souvisí jedině s rozpočtem, do nějž je třeba nahnat 200 milionů eur. Debaty s kýmkoli na motivy „pro milion lidí je první pilíř nevýhodný“ jsou na Slovensku folklorem. Aby ale existovala nějaká srovnávací báze, podle níž by bylo možné soudit, zda je lepší zůstat, nebo odejít, musel by deficitní státní pilíř nejdřív snížit důchody na sumu, již může vyplácet bez tvoření deficitu. Právě skutečnost, že politici nedokážou zkrotit průběžný systém, byla zakládající ideou povinného spoření. Diskutovat o tom, jaké budou důchody za dvacet třicet let je šarlatánství.
Podobné jako dělat závěry o výnosnosti fondů po čtyřech letech krize a hloupých zákonech první Ficovy vlády.
Kurier: Slavit, i když není co
Německá kancléřka se chce učit francouzsky. Později, až bude mít více času. Také francouzský prezident skrytě doufá v jedno „později“ – v září, kdy Angela Merkelová možná už nebude v úřadu. Že v předvolebním boji otevřeně podporovala Nicolase Sarkozyho, to jí Hollande nikdy neodpustil. Na oslavách výročí podpisu Elysejské smlouvy leží stín současnosti. Adenauer a de Gaulle, Kohl a Mitterrand, to byly osy, z nichž Evropa profitovala.
Merkelová a Hollande však mají přes slavnostní projevy a atmosféru problém. A nejen osobní. V krizi se oba státy vyvíjely velmi rozdílně. Německo zůstalo motorem Evropy a udává takt. Francii hrozí, že se stane dalším evropským dluhovým pacientem. Hollande v čele živořících jižních států, Merkelová jako vůdkyně severu. Společná šlapající lokomotiva Evropy vypadá jinak.
Čtěte také:
Japonci proti stagnaci nasadili nejtěžší zbraně
Süddeutsche Zeitung: Krachy a zázraky
Smysl pro realitu, smysl pro humor
