Ratingové agentury se dosud dokázaly vyhýbat legálním postihům za své chybné ratingy. Stavěly se do role poskytovatelů erudovaných názorů spíše než investičních rad. Nakolik tuto zdánlivou imunitu naruší verdikt australského soudu nad agenturou S&P, se uvidí. Soud konstatoval, že agentura při hodnocení jednoho z derivátových produktů nepoložila některé zásadní otázky, ani nevystavila produkt odpovídajícím zátěžovým testům.
Je správné hnát agentury k odpovědnosti, pokud se chovají příliš laxně. Neměly by se schovávat za argument, že investor není jejich klient. Jejich úkolem je hrát roli hlídače brány na finanční trhy, a měly by tedy nést odpovědnost. V tomto ohledu lze rozsudek uvítat. Nelze jej ale vnímat jako řešení.
Věci se skutečně změní až ve chvíli, kdy budou agentury silněji regulovány a kdy budou dostávat peníze od investorů, nikoli od emitentů cenných papírů. Do té doby je třeba k ratingům přistupovat s opatrností.
Süddeutsche Zeitung: Republikáni potřebují porážku
Když Abraham Lincoln v roce 1861 nastoupil do úřadu prezidenta USA, pokorně zdůraznil: „Kdykoli budou občané znechuceni z úřadující vlády, mohou uplatnit své revoluční právo a vládu shodit.“ Revoluční právo – to je právo volební.
Americké volby jsou dodnes existenčním rozhodováním, dodnes mají nádech šermířského souboje. Demokraté, nebo republikáni, Obama, nebo Romney – to nejsou nějaká většinová rozhodování, to jsou duely. Politika v USA se vede brutálnějšími metodami než v únavně konsenzuální střední Evropě. Ovšem političtí extremisté na pravé straně otrávili toto ovzduší, posilují napětí a vnucují zemi náboženský konflikt, který Americe škodí.
Ekonomická data hrají pro zvolení Romneyho. Přesto si jej nezaslouží. Znamenalo by odměnu za dvouletou blokádu Kongresu a couvnutí před hysterickým křikem. Republikáni potřebují porážku, protože jedině ta může vrátit umírněné části partaje dominantní roli nad krajní pravicí.
Pravda: Pokračujeme
Na žádost francouzských a německých akcionářů SPP o skokové zvýšení cen plynu nezapůsobila dohoda Roberta Fica s možným budoucím majitelem jejich podílu o tom, že se ceny zvyšovat nebudou. Na situaci nic nezměnila ani valná hromada SPP, na níž zástupci státní většiny jejich návrh zamítli.
Čtěte také:
Australský soud potrestal S&P za špatný rating
Mitt Romney uznal porážku, poblahopřál Obamovi
Fico komplikuje Křetínskému 60miliardovou investici do SPP
Jaké karty asi akcionáři mají v ruce či v rukávu? První se nabízí: podle privatizační smlouvy má návrh cen plynu v kompetenci představenstvo SPP, následně jej posuzuje regulační úřad. Jenže podle zákona z dob první Ficovy vlády má cenový návrh schvalovat i valná hromada. Nyní se akcionáři rozhodnou využít první z protichůdných pravidel a regulační úřad jim návrh podle toho druhého hodí na hlavu. Co pak? Arbitráže?
Druhá karta: starý bonmot praví, že nejlepší je žádat 120, dostat 100 a potřebovat jen 80. Regulační úřad žádost o zvýšení cen o 18 až 25 procent hodí do koše. Následně ale může konat sám a přezkoumat situaci. Může z toho být třeba pět až deset procent. Plynová bitka nekončí.
