Finančníci

29. 7. 2003

Šestka nejlepších bankéřů a šéfů financí

Mozek prosperující on-line banky
Hans Verkoren Generální ředitel, ING Direct, Nizozemí

Za pouhých šest let své existence dokázala ING Direct řádně rozvířit stojaté vody finančního trhu. Internetová banka se sídlem v Amsterdamu se může pochlubit 7,5 milionu klientů v osmi zemích a aktivy ve výši 85 miliard dolarů. Těmito čísly značně převyšuje své konkurenty Cahoot a Bancopopular-e.com. A zatímco se ztráty většiny on-line společností přijímajících vklady rychle prohlubují, ING Direct v prvním čtvrtletí vykázala vysoký zisk ve výši 8,2 milionu dolarů. “Dosáhli výrazného nárůstu,” říká Sven Janssen, analytik soukromé banky Bankhaus Metzler z Frankfurtu.

Za úspěchem banky stojí její prezident Hans Verkoren. Tento šestapadesátiletý zkušený ekonom tvrdí, že tajemství jeho úspěchu spočívá v promyšleném marketingu, jednoduchých bankovních produktech a ochotě managementu nabízet zákaznickou telefonickou podporu on-line, kterou ostatní internetové banky často opomíjejí. Jednoduché, ale geniální. “Jsme virtuální banka, což znamená, že nemáme žádné pobočky,” prohlašuje Verkoren. “Ale i internetoví klienti nám chtějí občas zatelefonovat a my jim v tom nebráníme.”

Verkoren nabyl své zkušenosti v holandské PostBank, kde pracoval od roku 1978. Banka chtěla snížit své náklady, a proto se rozhodla omezit počet transakcí na pobočkách holandské pošty, která byla hlavním distribučním kanálem. Začala tudíž nabízet své produkty klientům přímo. Nešlo o technicky náročné řešení. “Bylo však velmi účinné,” vzpomíná Verkoren.

Když dobrosrdečného Holanďana v roce 1996 požádali, aby založil společnost ING Direct, nerozpakoval se úspěšnou strategii zopakovat. “Věděli jsme, že tento přístup bude mít úspěch i v prostředí, kde dosud nemáme klientskou základnu,” říká. Verkoren dostal úkol založit mezinárodní maloobchodní banku. Několik evropských finančních institucí se v posledním desetiletí pokusilo o totéž, ale neuspělo.

Holandské řešení spočívá ve vytvoření mezinárodní sítě prostřednictvím internetu a telefonu, které nahrazují kamenné banky a oslovují mladé, bohaté a technicky zdatné klienty. ING Direct slavila se svou strategií úspěch v mnoha rozličných zemích: Německu, Španělsku, Austrálii a USA.

“V jednoduchosti je síla,” tvrdí Verkoren. “Obvykle našim klientům nejprve nabízíme spořící účet, později přicházíme s dalšími produkty.” Největším lákadlem jsou však úrokové sazby. Ve Spojených státech nabízí ING Direct u jednoročních vkladových certifikátů úrok 2,2 procenta ročně. Středisko výměny finančních informací on-line Bankrate.com uvádí, že jde o jednu z nejvýhodnějších úrokových sazeb v zemi. V USA panuje tak živá poptávka, že ING Direct rozšiřuje svou klientskou základnu od severovýchodního k západnímu pobřeží. “Očekáváme, že během pár let zde budeme mít tolik klientů, jako máme nyní v Německu (3,5 milionu),” říká Verkoren, který ve volném čase rád poznává krásy Francie a věnuje se svému hobby - ochutnávkám vína.

Společnost ING Direct by měla v příštím roce překročit magickou hranici deseti milionů klientů, takže její význam pro mateřskou společnost neustále roste. Proto také generální ředitel ING Group Ewald Kist její činnost podporuje. V únoru ING Direct koupila za 350 milionů dolarů druhou největší německou banku specializující se na přímé bankovnictví – Entrium. V květnu pak otevřela pobočku ve Velké Británii, kde je možná nejsilnější konkurence v oblasti finančních služeb v Evropě. “Do ziskových oblastí trhu budeme i nadále investovat,” prohlašuje Kist. Stále více evropských bank přechází na bankovnictví on-line, aby navýšilo svou klientskou základnu s minimálními náklady. Žádná z nich však nedosáhla tak pronikavého úspěchu jako ING Direct.

Strategie koncernu ING je samozřejmě spojena s mnoha riziky. Konkurence nespí a jak se globální ekonomika rozšiřuje, další banky začínají na poli on-line aktivnější. Avšak Verkoren nehodlá prodat svou kůži lacino. ING Direct mnohé ještě určitě překvapí.

Praporek:
Tajemství ING Direct: telefonická podpora on-line zákazníků

Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc Překlad: Tomáš Skřont, www.LangPal.com

Judith Boyntonová Finanční ředitelka, Royal Dutch/Shell Group, Velká Británie

Royal Dutch/Shell Group je jednou z největších společností světa, má stovky poboček ve 145 zemích. Zatím však nikdo neobvinil její finanční ředitelku Judith G. Boyntonovou, že by snad na svou práci nestačila. Několik týdnů poté, co se v červnu roku 2001 stala finanční ředitelkou anglo-holandského producenta ropy, se začala zřetelně prosazovat na jednáních se členy představenstva a s investory.

Boyntonová si u Royal Dutch/Shell získala jméno díky podpoře efektivnosti a restrukturalizace skupiny, jež má snížit náklady o tři procenta ročně. Kromě toho také dohlížela na klíčové akvizice, mimo jiné společnosti Pennzoil-Quaker State a britské společnosti Enterprise Oil.

Američanka Boyntonová se narodila v Connecticutu, vystudovala matematiku a ekonomii na Wellesley College a poté získala titul MBA v oboru finance na Chicagské univerzitě. Zkušenosti získala ve finančním oddělení společnosti Amoco, kde pracovala dvacet let, než se v roce 1998 stala finanční ředitelkou společnosti Polaroid. Nebyla vždy zaměřená jen na strohá čísla. Prozradila, že na střední škole “také byla roztleskávačkou”. Nyní jsou její koníčky usedlejší: rybaření a zahradničení.

Poslední dva roky nebyly pro Royal Dutch/Shell nijak příjemné, zejména kvůli výkyvům na akciových a ropných trzích. Ale skupina letos předvedla skvělé první čtvrtletí. Výnosy se proti předchozímu roku zvedly o 96 procent a návratnost akciového kapitálu dosáhla 19,3 procenta proti 15,2 procenta ve stejném čtvrtletí předchozího roku. Jistě, většina ropných společností je na tom nyní dobře. Ale Royal Dutch/Shell si vede lépe než ostatní. Přínos finanční ředitelky musí být obzvláště krutý pro hlavního konkurenta, firmu BP. Boyntonová se totiž se společností Amoco rozloučila hned poté, co ji BP v roce 1998 získala.

Valerij Kargin, Viktor Krasovickij Zakladatelé, Parex, Lotyšsko

Bývalý novinář a počítačový maniak: asi málokdo by právě takovou dvojici čekal v čele největší a nejvýnosnější banky v Pobaltí. Jenže dvaačtyřicetiletý Valerij Kargin a devětačtyřicetiletý Viktor Krasovickij jsou lidé, kteří popírají všechny stereotypy.

Oba v Lotyšsku narození, rusky mluvící “byznysmeni” si okamžitě padli do oka už v roce 1987 při neformálním setkání podnikatelů v Rize. Krátce nato založili svůj první společný podnik v rámci perestrojky. Vycítili obrovskou příležitost, vzniklou částečným uvolněním cest do zahraničí a pro občany bývalého Sovětského Svazu otevřeli cestovní kancelář Parex. Podnik byl výnosný, ale Kargin a Krasovickij měli vyšší cíle. V roce 1990 přesvědčili sovětské úřady, aby jim jako prvním na území bývalé SSSR vydaly soukromou licenci na směnárnu peněz. Ačkoli si tento virtuální monopol udrželi pouhých šest měsíců, vydělali desítky milionů dolarů, což stačilo na založení Banky Parex v roce 1992.

V následujících bouřlivých letech prokázali své finančnické vlohy. Parex přežil nejen krize lotyšských bank v letech 1993 a 1995, ale také katastrofu v roce 1998, kdy zhroucení ruského rublu vedlo k zastavení obchodování s Lotyšskem a vrhlo lotyšskou ekonomiku do recese. Zatímco ostatní banky bojovaly o život, Parex v roce 1998 vykázal dokonce zisk.

Dnes má Parex majetek ve výši 1,7 miliardy dolarů a je jednoznačně největší lotyšskou bankou. Rozšířil své působení z Lotyšska do Estonska, Litvy a dalších bývalých sovětských republik. Vlastní kanceláře v Londýně, Stockholmu a ve Frankfurtu.

Za posledních dvanáct měsíců se Parex posunul z drobného a podnikového bankovnictví do oblasti investic. Kargin a Krasovickij dali dohromady řadu syndikovaných úvěrů a pro západní, ruské a kazašské firmy vydali několik emisí obligací. Jsou stále majiteli akcií Parexu a tím s přehledem nejbohatšími lidmi v Lotyšsku.
Jejich úspěch je o to překvapivější, že žádný z nich nemá bankovní zázemí. Kargin získal titul v oboru žurnalistika na Lotyšské státní univerzitě v roce 1983 a před perestrojkou pracoval v městském výboru Svazu mládeže v Rize. Krasovickij získal v roce 1975 titul na Polytechnickém institutu v oboru automatizace a informatika, a když se setkal s Karginem, byl už deset let šéfem oddělení výpočetní techniky v podniku specializovaném na špičkové technologie.

V příštím období chce dvojice využít očekávaného vstupu pobaltských republik do Evropské unie. “Přistoupení k EU je naše další velká příležitost. Bude to znamenat spoustu obchodů jak doma, tak i v zahraničí,” říká Kargin. Vzhledem k předchozímu vývoji lze čekat, že nepřehání.

Maria Wisniewska Generální ředitelka, Banka Pekao, Polsko

Když Maria Wisniewska před pěti lety převzala vedení polské banky Pekao, bylo to sotva víc, než neuspořádaný slepenec čtyř původně státem vlastněných bank spojených na základě vládního nařízení. Jejich počítačové systémy nebyly kompatibilní a banky měly nadměrný počet zaměstnanců, celkem 25 tisíc lidí v 564 pobočkách.

Bojovná a přímá ředitelka, v angličtině stejně výřečná jako v polštině, se rychle pustila do práce, aby banky propojila v hladce fungující jednotku. Jak? “Vybrala jsem to nejlepší z každé banky a zavedla to do všech ostatních,” říká. Wisniewska snížila počet zaměstnanců na 17 800 a většinu ze stomilionové kapitálové injekce od Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj věnovala na propojení a modernizaci počítačových systémů a reorganizaci banky. V roce 1998 dohlédla na úspěšnou registraci akcií banky na varšavské burze. Byly to hlavně její razantní postoje a výsledky, které v následujícím roce přilákaly při nabídce kontrolního podílu italskou banku UniCredito Italiano. Dnes je Pekao nejsilnější polskou finanční institucí a kontroluje jednu pětinu bankovního majetku země. Dalšími velkými akcionáři jsou německý pojišťovací obr Allianz a EBRD.

Wisniewska zúročila léta finančnických zkušeností. Vystudovala Univerzitu ekonomie v Poznani, rychle postupovala ve Wielkopolski Bank Kredytowy, kde nakonec získala pozici viceprezidenta. Stala se prezidentkou otevřeného investičního fondu Skarbiec. Právě během této doby si jí všimli státní úředníci pověření vytvořením banky Pekao a přípravou její privatizace.

Třiačtyřicetiletá Wisniewska každopádně splnila všechna očekávání. A co víc, její odvážný styl a snižování nákladů z ní udělaly hvězdu - zejména pro mocné investory z Mnichova a Milána, kteří vidí, že se cena akcií banky od privatizace téměř zdvojnásobila.

Mehmet Dalman Člen představenstva, Commerzbank, Německo

Kvůli obrovské zadluženosti a klesajícím cenám akcií prožila německá Commerzbank několik těžkých let. Avšak v prvním čtvrtletí letošního roku se frankfurtská komerční banka vrátila zpět do kladných čísel a vykázala zisk 201 milionů dolarů.

Zotavení je z velké části dílem Mehmeta Dalmana, člena představenstva odpovědného za investiční bankovnictví. V uplynulém roce srazil náklady o více než dvacet pět procent. Snížil počet zaměstnanců a spojil podnikové a investiční bankovní operace. “Tím, že je propojíte, snížíte náklady a můžete se pokusit o vysoké marže a křížové obchody,” říká pětačtyřicetiletý Dalman. Dokázal také vybudovat pro Commerzbank výhodnou pozici na poli úvěrových derivátů a oživil obchodní operace, které v prvním čtvrtletí vytvořily zisk 270 milionů dolarů.

Objevilo se několik překážek, ale zdá se, že je Dalman dobře zvládl. Loni v říjnu zasáhly Commerzbank nepodložené fámy, že divize úvěrových derivátů zaznamenala obrovské ztráty. Dalman spekulace potlačil. “Sdělil jsem ratingovým agenturám, aby se přišly podívat na naše účty. My sami jsme neměli žádné pochybnosti,” řekl.

Dalman se narodil na Kypru a vystudoval mezinárodní dějiny na londýnské univerzitě. Commerzbank ho přilákala v roce 1997 poté, co pracoval v několika investičních bankách v Londýně. Dalmanovy výsledky svědčí o tom, že udělala dobře.

Manuela Ferreira Leiteová Ministryně financí, Portugalsko

Když se Manuela Ferreira Leiteová stala v březnu 2002 ministryní financí Portugalska, zdědila největší fiskální chaos západní Evropy. Předchozí vláda nedokázala uhlídat veřejné výdaje a dovolila, aby se rozpočtový schodek dostal na 4,1 procenta hrubého domácího produktu – daleko nad tříprocentní strop stanovený smlouvou Evropské unie o stabilitě a růstu. “Naše ekonomika se topila,” konstatuje Leiteová. “Museli jsme jednat, abychom ji zachránili.”

Leiteová okamžitě přišla s programem oživení. Zvýšila daň z přidané hodnoty z patnácti procent na sedmnáct, zbavila se státního majetku a zavedla kontroverzní mýtné na silničním obchvatu Lisabonu. Prudce snížila výdaje na obranu a propustila tisíce státních zaměstnanců. Růst platů ve státním sektoru přitom držela pod úrovní inflace. Není divu, že taková opatření zvedla vlnu kritiky včetně jednodenní generální stávky odborů loni v listopadu. Dokonce i někteří její kolegové ze sociálně demokratické strany se začali rozčilovat. Ale odvážná dvaašedesátiletá žena, která si díky svému nekompromisnímu postoji jako ministryně školství v devadesátých letech vysloužila přezdívku „portugalská Železná dáma“, neustoupila.

Tvrdý přístup se Leiteové vyplatil. Neohroženě se postavila odborům a dokázala snížit schodek rozpočtu na 3,7 procenta v roce 2002. Letos chce přes zadrhávající ekonomiku pokračovat. Doufá, že se oběti loňského roku přetaví do investic a ekonomického růstu. Dokud má státní kasu pevně v ruce, má Portugalsko stále šanci.