Dva velké hedgeové fondy spekulují na pokles akcií nejcennějšího fotbalového klubu světa
V Manchesteru United jsou na útoky soupeřů zvyklí; i když selže obrana, mohou skoro vždycky spoléhat na to, že sami nastřílejí více gólů než soupeř. Tentokrát by jim ovšem nepomohlo, ani kdyby se jejich plodní střelci Wayne Rooney a Robin van Persie postavili na hlavu. Nejbohatší klub planety se totiž musí vypořádat nikoli s útokem na svou branku, ale s útokem v podobě transkontinentálních finančních transakcí na hongkongské burze. Ze sady dokonale vyprázdněných fotbalových klišé jedno přece jen platí – a to i mimo hřiště: fotbal nemá logiku.
Experti přes mezinárodní fotbalové finance zpozorněli v půli prosince, kdy vyšlo najevo, že nejméně dva prominentní hedgeové fondy mají vsazeny miliony liber na pokles akcií United. Prvním z nich je Odey Asset Management, skutečná těžká váha. Vede jej jistý Crispin Odey, playboy mezi finančníky – vystudovaný historik, jenž si vzal dceru Ruperta Murdocha, běžně mluví do britské i evropské politiky a k tomu jakoby mimochodem sám spravuje majetek v hodnotě čtyř miliard liber (celkem má jeho OAM na starost majetek za více než sedm miliard).
Odey vsadil na burzovní neúspěch Manchesteru United 13,5 milionu liber.
Taková částka je spíše menším kapesným pro Odeye i samotný klub, jehož tržní hodnota dnes činí kolem dvou miliard liber (a jen za přestup belgického záložníka Marouana Fellainiho zaplatil v létě dvojnásobek). Ale Odey není sám. Newyorský fond Tremblant Capital na pokles ceny akcií manchesterského klubu vsadil také, i když jen zhruba pět milionů dolarů. Celkem je takto „rozpůjčováno“ – ve skutečnosti prodáno s vidinou budoucího levnějšího odkupu – na pět procent celkové hodnoty klubu, tedy něco okolo sto milionů liber. Odey, Tremblant ani nikdo z rodiny Glazerových, jež Manchester United vlastní, nechtěl situaci komentovat, ačkoli je kvůli tomu kontaktovala všemožná média, včetně deníků Daily Telegraph, Guardian i New York Times.
Vzhůru do Singapuru Že na novinářské dotazy nechtěli odpovídat Glazerovi, je tak trochu pochopitelné. Mnoho Britů a zejména fanoušků United dost nelibě nese, že největší ostrovní klub vlastní právě američtí finančníci, jimž mimo jiné patří i klub amerického fotbalu Tampa Bay Buccaneers. Zprávy o hedgeových fondech nedůvěřujících burzovnímu výkonu Manchesteru totiž přicházejí zhruba dva měsíce poté, co šéf podniku Malcolm Glazer oznámil, že chce v krátké době zhruba 25 procent prodat na singapurské burze. Chce tak získat 600 milionů dolarů, což by znamenalo, že si klubu cení na dvě a půl miliardy dolarů.
To zní jako hodně peněz, vezmeme-li v potaz, že Glazer s řečeným klubem loni v létě absolvoval IPO, a sice na Wall Streetu (jako první organizace profesionálního sportu od roku 1998 – či 1999, berete-li wrestling jako sport). Počáteční emise byla i nebyla úspěšná: na jedné straně se z Manchesteru stal nominálně největší klub světa, když mu deset procent akcií vyneslo 233 milionů dolarů; na straně druhé zaostala za očekáváním, protože Glazer si původně představoval, že dostane 16 až 20 dolarů za akcii, ale nakonec se musel smířit jen se čtrnácti. (Co si fanoušci myslí o tom, že polovina z vyzískaných 233 milionů dolarů šla rovnou do kapsy Glazerovi, je pro účely tohoto textu vedlejší.)
Majitelé klubu se netají tím, proč pro emise akcií zvolili New York a Singapur namísto Londýna: FTSE nepovoluje vydávání řádově stejných akcií s různými hlasovacími právy, což je přesně to, oč Glazerovi jde. Nové akcie mají investorům přinášet dvojnásobnou dividendu (což je samo o sobě trochu legrační nabídka, protože každý ví, že Manchester United – stejně jako jiné fotbalové kluby – dividendy nevyplácí) ale nedávají jim dohromady žádná hlasovací práva. V Londýně takové uspořádání není možné, v New Yorku a Singapuru proti němu nic nemají.
Proč – a jestli vůbec – si Glazer myslí, že investoři budou napřesrok žhavější, než byli loni, je jiná otázka. K jejímu zodpovězení je třeba nahlédnout o několik let zpět, zejména u vědomí skutečnosti, že Glazer sám po svém příchodu do Manchesteru před necelým desetiletím klub z burzy stáhl. Manchester United byl jedním z prvních anglických fotbalových klubů, které na burzu vstoupily. Bylo to v roce 1991, v době velkého očekávání spojeného se vznikem dvou lukrativních soutěží, anglické Premier League a evropské Ligy mistrů. Obě tehdy slibovaly obrovské znásobení příjmů z prodeje televizních práv. Obě začaly fungovat v roce 1992; do poloviny 90. let bylo jen v Británii na burze plných 27 klubů. Dnes jsou to kromě Manchesteru jen tři: Arsenal, jehož akcií se volně obchoduje nepatrný zlomek; druholigový Birmingham City a skotský Celtic Glasgow.
Zaseklý stroj na peníze Manchester se od prvotního úpisu na burze s jedinou výjimkou drží v černých číslech, což je na fotbalový klub pozoruhodný výkon.
Právě to přilákalo pozornost rodiny Glazerových, kteří v nejbohatším klubu Premier League viděli dobrou investici. Převzali klub v roce 2005, zaplatili za něj 800 milionů liber a stáhli jej z burzy. Očekávali, že dluh snadno splatí a klub jim buď bude vydělávat, nebo jej výhodně prodají.
Nebyl to nelogický záměr; naneštěstí však nepočítal s iracionalitou fotbalového prostředí. Právě v době, kdy Glazerové Manchester kupovali, si začínali výstřední miliardáři všeho druhu kupovat špičkové anglické kluby – Chelsea, Manchester City, Hull City, Southampton, Fulham, Arsenal jsou jen ty největší.
A noví majitelé do nich začali lít peníze horem dolem.
Následkem toho strmě stouply ceny všeho, od nákupu hráčů a jejich výplat až po sponzoringové částky. (Ještě na začátku 90. let měl Manchester United hlavní sponzorskou smlouvu s firmou Sharp v hodnotě 500 tisíc liber na pět let. Až napřesrok vstoupí v platnost smlouva, kterou United uzavřel letos s General Motors, vynese klubu během sedmi let 595 milionů liber. To není překlep.)
Jinými slovy – vést špičkový fotbalový klub jako byznys začalo být prakticky nemožné.
Jediný klub, který to v Anglii dlouhodobě dokáže, je Arsenal. Manchester United, jehož tržby (loni 320 milionů liber) převyšují obrat Arsenalu téměř dvojnásobně, by to dokázal také – nebýt zhruba pětačtyřiceti milionů liber ročně, jež musí splácet. Loni Manchester oznámil čtyřicet milionů liber provozního zisku, ale dluh jej tíží.
Protože hodnota firmy se v případě fotbalového klubu značně odvíjí od momentální sportovní výkonnosti, je to pro jeho majitele jako Hlava XXII: může buď krvácet finančně, nebo na hřišti a následkem toho s jistým zpožděním opět finančně. Když soupeříte s arabskými šejky nebo ruskými oligarchy, jimž je nějaké hospodaření srdečně jedno (takový Roman Abramovič bez mrknutí nasypal za deset let do Chelsea miliardu liber), nemůžete vyhrát a zároveň vydělat.
Jistou naději jim přináší vidina systému Financial Fair Play, opatření evropské fotbalové asociace UEFA, která má bezhlavému utrácení učinit přítrž. Kluby budou smět hospodařit jen s osmiprocentním deficitem, což by teoreticky mělo soutěžní podmínky klubů narovnat.
FFP se má částečně rozjet už příští rok, naplno pak v roce 2018 – a do té doby potřebují Glazerovi založit, aby udrželi se šejky a oligarchy krok. To je asi nejsmysluplnější vysvětlení jejich současného počínání.
Největší IPO sportovní historie (v mil. USD)
233,2
Manchester United fotbalový klub Británie (2012)
190,4
World Wrestling Federation asociace profesionálního wrestlingu USA (1999)
128,6
Juventus Turín fotbalový klub Itálie (2001)
124,7
Borussia Dortmund fotbalový klub Německo (2000)
115,4
Olympique Lyon fotbalový klub Francie (2007)
86,6
Newcastle United fotbalový klub Británie (1997)
83,5
Williams Grand Prix Holdings výrobce automobilů F1 Británie (2011)
66,6
Lazio Řím fotbalový klub Itálie (1998)
63,9
AS Řím fotbalový klub Itálie (2000)
62,2
Ajax Amsterdam fotbalový klub Nizozemsko (1998)
Zdroj: Reuters
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
