V korporátním zdanění se objevuje snaha vypořádat se s daňovou distorzí
Daňová reforma je žhavým tématem politiků i odborníků v řadě zemí. Jednou z oblastí, kterou by měly daňové reformy řešit, je omezení ztrát efektivnosti zdanění vyvolané jeho distorzními účinky. V oblasti zdanění příjmů právnických osob se diskuse stále častěji soustřeďuje na problém, jak vyřešit distorzi daní vzniklou rozdílným daňovým zacházením s příjmy z úvěru a vloženého kapitálu, která je základním kamenem řady daňových optimalizací a může sloužit i daňovým únikům.
Úroky a výnosy.
Obecně úroky představují náklad uznatelný pro účely výpočtu základu daně z příjmů právnických osob a výnosy z investovaného vlastního kapitálu (dividendy) jím daňově nejsou. Toto pravidlo má v sobě vloženu daňovou pobídku financovat investici spíše úvěrem než vkladem do kapitálu společnosti. Efektivní daňové zatížení společnosti financované úvěrem je nižší než firmy, u níž se tak děje převážně vlastním kapitálem. V důsledku účelového dluhového financování může být efektivní daňová sazba nulová, či dokonce záporná, neboť výnos z investice zcela eliminují související úrokové náklady, respektive ho převyšují. Jsou-li úroky příjmem zahraničního subjektu, podílejí se ty vyplácené do zahraničí na erozi celkového základu daně z příjmů právnických osob. A často se již nestanou zdanitelným příjmem v domácí ekonomice. Zatímco zdroje k placení úroků do zahraničí jsou vytvářeny na území domácí ekonomiky, neplynou již do ní adekvátní daňové výnosy ze zdrojů vytvářených na něm.
Řešení.
Využití spekulativního způsobu financování dluhem je častější u společností větších nebo mezinárodního charakteru, které mají k tomu úvěrovému jednodušší přístup a jsou schopny využívat i zdroje ze zahraničí. To v konečném důsledku vytváří diskriminaci malých a začínajících společností, které nesou disproporčně vyšší daňovou zátěž než větší předlužené firmy, a snižuje se jejich konkurenceschopnost. V důsledku nadměrného dluhového financování je obecně z ekonomického hlediska podkapitalizovaná společnost také náchylnější k insolvenci a finančně méně stabilní. Některé země se snažily uvedenou distorzi daní řešit v rámci svých daňových reforem tím, že umožnily daňovou odčitatelnost úroků i příjmů z investovaného kapitálu. Příkladem může být Belgie, která od roku 2006 zavedla takzvanou odčitatelnou položku od daně z příjmů právnických osob ve výši stanovené úrokové sazby aplikovanou na vlastní kapitál do společnosti (allowance for corporate equity - ACE). Úroková míra se odvozuje od úrokové sazby na desetileté státní obligace a v roce 2006 dosáhla 3,442 procenta. Podobně uvažovalo Norsko, které od roku 2006 zavedlo možnost odčitatelné položky pro investory, jež představuje obvyklou míru návratnosti z investice/úvěru (allowance for shareholder equity - ASE).
Omezení uznatelnosti úroků.
Další diskutovanou možností, jak zabránit distorzi vzniklé rozdílným daňovým zacházením s úrokem a rozdělovaným ziskem na straně společnosti, je omezení daňové uznatelnosti úroků při výpočtu základu daně z příjmů právnických osob. Tuto myšlenku obsahuje navrhovaná daňová reforma v Německu a Dánsku a v dalších zemích se o ní vážně diskutuje. Zde je třeba zdůraznit, že tato myšlenka se liší od současné, běžně uplatňované restrikce daňové uznatelnosti nákladových úroků se zaměřením na omezení agresivních daňových praktik a úniků formou pravidel takzvané nízké kapitalizace, cen obvyklých pro spřízněné osoby a dalších ustanovení zaměřených zejména na uplatnění hybridních finančních instrumentů používaných především rizikovým a rozvojovým kapitálem.
Příklady ve světě.
Německo i Dánsko dnes v rámci reforem navrhují možnost považovat za daňově uznatelný náklad pouze část úroků nad stanovenou hranici. (V Německu by se daňově uznatelný úrok počítal ve výši maximálně 30 procent zdanitelných příjmů očištěných o vliv úrokových příjmů a nákladů - EBIT -, když úroky přesáhnou jeden milion eur. V Dánsku by měl být daňově uznatelný úrok ve výši maximálně 55 procent z celkových čistých úrokových nákladů, které budou vyšší než deset milionů dánských korun).
USA již v roce 1992 představily takzvanou komplexní podnikatelskou daň, která je také založena na myšlence daňové neuznatelnosti úroků a je velmi často diskutovaným návrhem pro reformu daňového prostředí v USA. Ve Velké Británii je možnost omezení daňové uznatelnosti úroků diskutována zejména s ohledem na praktiky používané vlastníky rizikového a rozvojového kapitálu, kteří zatíží společnosti při jejich spekulativním pořízení nadměrným úvěrem a následně masivně snižují personální a další náklady za účelem pokrytí úrokových nákladů. Francie diskutovala návrh zákona omezujícího daňovou uznatelnost specifických úroků již minulý rok a očekává se, že francouzské ministerstvo financí letos předloží stejné znění.
Důsledek pro ČR.
Obdobně jako v zahraničí i v České republice založily společnosti strukturu svých rozvah a své finanční plány na možnosti daňové uznatelnosti úroků. Současný zákon o daních z příjmů pamatuje na omezení možnosti agresivního daňového plánování založeného na využití úroků jako daňově uznatelného nákladu mezi takzvanými spojenými osobami. Základní omezení uznání úroků jako daňově odčitatelné položky mezi spojenými osobami představují pravidla nízké kapitalizace v § 25 odst. 1 písm. w zákona o daních z příjmů, která povolují maximální podíl úvěru, z něhož je úrok daňově uznatelným nákladem, a vlastního kapitálu. Jinou restrikcí je pravidlo zachování obvyklé výše úroku, je-li hrazen takzvané spojené osobě (§ 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů). Spojenými osobami jsou dle tohoto ustanovení i osoby, které nejsou kapitálově či personálně spojené, ale vytvořily právní vztah (například dluhový) za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. V případě úroků vyplácených do zahraničí, které dle těchto pravidel nesplnily test daňové uznatelnosti v České republice, se na tyto nahlíží jako na vyplacené dividendy (jestliže příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění tuto možnost neomezují). Jakékoli daňové změny vedoucí k omezení daňové uznatelnosti úroků i mezi nespojenými osobami by pro společnosti znamenaly masivně restrukturalizovat svoje rozvahy a změnit své finanční plány.
Nový trend.
Daňové reformy evropských zemí včetně České republiky se soustředí na řešení, jak udržet současnou výši příjmů veřejných rozpočtů z této daně pod konkurenčním tlakem trendu snižování daňových sazeb a jak reagovat na stále složitější a komplexnější obchodní vztahy zejména v mezinárodním měřítku a za existence vývoje přímého zdanění v rámci Evropské unie pod optikou nedávných judikátů Evropského soudního dvora. Evropské země se snaží udržet a zlepšit atraktivitu podnikatelského prostředí a snížit nákladovost daňového systému včetně nadměrného daňového zatížení vyvolaného daňovou distorzí. Dalším z cílů je i boj proti daňovým únikům a praktikám, které využívají agresivní daňové nástroje. Z tohoto pohledu se zcela reálně jeví možnost a objektivní přijatelnost zavedení nové daňové úpravy, která by sjednotila daňové zacházení u kapitálových příjmů na straně společnosti - daňově neuznatelné by například mohly být všechny příjmy z investovaného kapitálu včetně úroků (plně či částečně). Zdá se, že v oblasti korporátního zdanění se vedle trendu snižování nominálních daňových sazeb objevuje nový - vypořádání se s daňovou distorzí vzniklou rozdílným daňovým ošetřením příjmů z úvěru a vloženého kapitálu. V případě řešení této distorze prostřednictvím omezení daňové uznatelnosti úroků také jde o naplnění dalšího doporučení mezinárodních organizací v oblasti daní - rozšířit daňový základ.
