Společná zemědělská politika je jednou z nepropracovanějších společných politik EU. Příčiny jejího vzniku lze hledat v samých kořenech integrující se Evropy, která se po válce chtěla stát průmyslově, ale i potravinářsky silnou a nezávislou.
Velkou roli hrál rozsáhlý zemědělský sektor ve Francii, jež v tehdejším EHS našla jisté odbytiště. Cíle politiky, která se stala jasně protekcionistickou, jsou zakotveny již ve smlouvě o ES, v článku 39. Společenství se snažilo zvýšit produktivitu práce v zemědělství, zajistit zemědělcům životní úroveň odpovídající úrovni ostatních hospodářských sektorů, stabilizovat trhy se zemědělskou produkcí, adekvátně působit na ceny produkce a zajistit soběstačnost regionu.
Financování společné zemědělské politiky se uskutečňuje prostřednictvím Evropského záručního a usměrňovacího fondu, který soustřeďoval v 80. letech až kolem 60 procent rozpočtových výdajů společenství. Narůstající rozpočtové nároky však již nebyly dále udržitelné, evropské sklady byly plné a ES hledalo složitě svá odbytiště. Výkupní ceny, které společenství zemědělcům garantovalo, byly navíc citelně vyšší než ceny světové. A tak se z rozpočtu dotovala nejen produkce, ale i následný vývoz nadprodukce, aby její cena obstála v kon- kurenci světových nízkých cen. Proto přišel ke konci 80. let čas reforem.
Přes odměny za pole nechaná ladem až k sankcím za nadvýrobu se unie dopracovala k redukci výdajů do zemědělství na 42 procenta z 58,4 procenta celkových rozpočtových výdajů v roce 1988. Řešení je zatím na půli cesty.
