Kultura
Do 10. ledna je poslední šance přihlásit se do opakovaného konkurzu na generálního ředitele Národního památkového ústavu. Jediné, co k tomu člověk potřebuje, je ukončené vysokoškolské vzdělání, desetiletá praxe v řídící funkci, znalost světového jazyka, občanská bezúhonnost a lustrační osvědčení. Zkušenosti z oboru? Znalost problematiky? Odborná kvalifikace? Netřeba. Ministrovi kultury Vítězslavovi Jandákovi jde hlavně o manažerské schopnosti a celý resort má podle něj fungovat jako firma.
Šlo by i o rozumný požadavek, nebýt toho, že nejdůležitějšími manažerskými schopnostmi jsou podle Jandáka zjevně: umění dělat spektakulární gesta, rozhodovat od stolu a příliš se nezatěžovat přemýšlením. Jeho „reforma“ památkové péče budiž toho příkladem. Ministr nejdříve bez zdůvodnění odvolal všechny ředitele, pak vypsal výběrové řízení na jejich posty a až když to skončilo fiaskem, vyzval k širší diskusi o tom, co vlastně s památkovou péčí dělat.
Svůj návrh koncepce reformy ministerstvo zveřejnilo těsně před Vánoci, tři týdny poté, co s ní ministr fakticky již začal. Ministerská analýza současných problémů se omezuje na několik povrchních postřehů a generalizací. Důvodem k reformě mají být například průtahy správních řízení, protichůdná stanoviska či nízký kredit památkářů. Souhlasit s tím lze, brát to vážně nikoliv. Jaké jsou příčiny tohoto stavu a nakolik se jedná o věc řešitelnou institucionální reformou, tomu se návrh vůbec nevěnuje.
Ještě povedenější je část zabývající se cíly reformy. Dočteme se zde hlavně nicneříkající moudra, že jde o to vytvořit moderní systém, který snese srovnání s evropskými zvyklostmi, nebo že základními úkoly památkové péče v 21. století je přispívat k poznání, udržení a využití památek. Bylo tomu snad někdy v minulosti jinak? Ohánět se Evropou je pak pouhou módní rétorikou. I při všech problémech nám řada evropských zemí náš systém ochrany památek může jedině závidět. Stačí se jet podívat třeba do Bruselu.
A navrhovaná řešení? Na prvním místě – mediální kampaň. Ministerstvo kultury sice nedokáže formulovat, v čem je problém a čeho chce dosáhnout, má však jasno v tom, že je třeba udělat mediální kampaň, která lidem vysvětlí, že je „to“ potřeba.
Vítězslav Jandák má jediné štěstí, že ministerstvo ve skutečnosti žádná opravdová firma není.
