Zdá se, že spolu s cestovním impériem Václava Fischera padla i jeho legenda. Až do onoho okamžiku, kdy na jeho dvě firmy soud uvalil soudní exekuci, byl mezi kapitány české ekonomiky světlou výjimkou. Vedle Soudků, Stehlíků a jim podobných privatizátorů vypadal jako podnikatel z jiné planety.
Fischer své firmy nezískal od politiků v nějaké pochybné privatizační soutěži, ale odstartoval je s kapitálem, který vydělal v emigraci. Firmy bývalého senátora se však nakonec dostaly do podobných problémů jako podniky privatizované tzv. „českou cestou“ - totiž neschopnosti splácet břímě bankovních úvěrů. Velké české podniky se často dostávaly do rukou podnikavcům, kteří měli hluboko do kapsy. Z důvodů, které jsou zdravému rozumu naprosto nepochopitelné, jim velké banky půjčovaly peníze, za které tito odvážlivci bez zkušeností i bez kapitálu přišli k obrovským továrnám. Česká cesta měla ovšem úskalí: ekonomicky byla naprosto pochybná. Už zakladatel ekonomie Adam Smith popsal, proč není možné financovat veškeré podnikání z bankovních úvěrů. Podnik fungující plně na úvěr by musel kvůli jeho splácení z nějakých důvodů vydělávat daleko víc, než je v daném oboru obvyklé. Vzhledem ke konkurenci, která stlačuje ceny a zisky na obvyklou úroveň, to ale není dlouhodobě možné. Rozumný podnikatel si může zčásti vypomoci malým bankovním úvěrem, který jeho podnik snadno splatí. Když se ale pustí na šikmou plochu nadměrného zadlužování, bude mít brzy v domě exekutora. Na obranu Václava Fischera je třeba říci, že nebyl jediný, kdo se nepoučil od zakladatele ekonomie. Možná jej ani nečetl. Možná jej nečetl ani profesor ekonomie Václav Klaus, když podporoval českou cestu privatizace za pomoci kapitalistů bez kapitálu. Zdatně jej při tom podporovaly státní či polostátní bankovní ústavy, které se pyšnily bankovními licencemi a rozsáhlými týmy ekonomických analytiků a specialistů. Také Fischerovi zdatně půjčovala Komerční banka. Těžko potom můžeme vytýkat jenom jemu, že špatně odhadl svou schopnost splácet úvěry, když ji stejně špatně odhadli i odborníci, kteří by měli patřit mezi nejpovolanější. To se ale téměř nikomu nepodařilo. Aby nebyla vlna bankrotů tak rychlá, rozjel se naplno tzv. bankovní socializmus. Kdyby se Fischerovo impérium dostalo do potíží před pár lety, jistě by je nějaký státem dosazený bankéř bez mrknutí oka úvěroval tak dlouho, až by ztráta dosáhla několika miliard. Potom by dluhy převzala státní Konsolidační agentura, a zájezd s Fischerem by si zaplatil každý daňový poplatník nejméně třikrát. Aniž by ovšem byť jen koutkem oka zahlédl letenku na některý z jeho zájezdů. Podstatný je i způsob, jakým Fischer končí. Nepředvádí hrůzostrašné scénáře o zástupech nezaměstnaných, kteří opustí jeho firmy. Ukázal lepší stránku bankrotu, o které u nás zatím jen mluvili ekonomičtí teoretici. Konec majitele nemusí znamenat konec firmy, ale její nový začátek. Fischer dokázal na poslední chvíli najít silného investora, který může pod zavedenou Fischerovou značkou, ale už s vlastním kapitálem pokračovat v provozování nejsilnější cestovní kanceláře v zemi. Zástupy propuštěných zaměstnanců se jednoduše nekonají. Jejich firma totiž dělá něco, v čem má smysl pokračovat. Většina českých gigantů naopak ony zástupy nezaměstnaných úspěšně produkovala, protože se nebyla schopná restrukturalizovat. VUSA za velké hospodářské krize vyskakovali krachující bankéři z oken. Václav Fischer skákat nemusí. Odchází vcelku se ctí. Mohl lépe a včas informovat o situaci ve svých firmách. Mohl se více snažit při hledání kapitálově silného partnera. To vše je pravda. Ale také je pravdou, že se bankrotu dokázal vyhnout, i když jen těsně. A navíc tu daňovým poplatníkům nenechal stamiliónové dluhy, jak je obvyklé. Chceme-li soudit Václav Fischera, musíme si uvědomit, že potíže v důsledku předlužení, které jdou ruku v ruce s nadměrnou expanzí firmy, se nevyhýbají ani největším a velmi nadějným firmám. Vlna krachů amerického Enronu a spousty podobných „ekonomických zázraků“ je toho důkazem.
