Marodění není jen záležitost systémová, ale i čistě lidská
Situace je asi vážná, když i bohorovné ministerstvo zdravotnictví zahájilo akci. Pokud by všechno dopadlo tak, jak si představují jeho úředníci, vymetla by se letos ze systému zdravotního pojištění minimálně miliarda korun navíc. Je sice otázkou, jakým způsobem tyto peníze napumpovat do zadlužených nemocnic, ale nějaký mechanismus by se určitě našel. Podstatnější je, že ve 160 miliardách korun, které by tento rok měl mít systém k dispozici, jedna miliarda jaro nedělá. To by nastolil efektivnější a hospodárnější způsob financování, který by vyřešil klíčovou slabinu českého zdravotnictví, kterou je plýtvání – léky, penězi, technikou, prací, časem. Není ani tak podstatné, zda se vydá o deset miliard více nebo méně, jako to, aby toky peněz byly přehledné, plynulé a zabezpečovaly třeba ne komfort, ale slušný standard pro poskytovatele zdravotnických služeb i jejich klienty. Na to je 160 miliard dost peněz.
O těchto systémových otázkách by měla v únoru jednat sněmovna, až jí ministryně zdravotnictví Marie Součková předloží svou vizi změn. Třeba se při této příležitosti najde zákonodárce, který připomene, že české marodění není jen záležitost systémová, ale i čistě lidská. Lékaři jsou tradičně solidární a homogenní sociální skupinou. Profesní organizace i představitelé oboru líčí doktory jako lidi, kteří za pár korun dělají zázraky. To je možná mnohdy pravda. Není ale pravděpodobné, že by se nějaká - byť solidární a homogenní - skupina dokázala extrémně vymykat z celkové společenské atmosféry. Případ lékařky, která zmařený dětský život ocenila, s přihlédnutím k tíživé sociální situaci rodiny, na deset tisíc korun, je toho příkladem.
Jaroslav Kadlec, radní Plzeňského kraje pro zdravotnictví a sociální věci, uvádí pregnantní vysvětlení nechuti praktických lékařů konat lékařskou službu první pomoci: „Nejsme už v situaci, kdy potřebujeme sloužit. Máme vyděláno tolik, že nás to nezajímá.“ Služby první pomoci se stávají značným problémem, ačkoliv jsou součástí smlouvy lékařů s pojišťovnou. A ačkoliv existuje takové dobrodiní pro lékaře, jako jsou kapitační platby – paušální platby za pacienta. Nejsou totiž jenom pacienti, kteří každý týden otravují s prkotinou. Jsou i takoví, kteří přijdou jednou za dva tři roky, ale kapitační platba za ně neustále běží.
Průměrný plat českého lékaře-zaměstnance, nikoliv soukromého podnikatele - tam je to o něčem jiném, bývá odhadován na 30 000 korun. To je ve srovnání s USA hrůza. Na druhé straně ne všude jsou nůžky tak otevřené jako za oceánem. Existují vyspělé evropské země, v nichž srovnatelný lékařský plat činí asi dvouapůlnásobek průměrného. Od toho už oněch 30 000 není tak daleko. Samozřejmě že by vysokoškolsky vzdělaný lékař neměl třít bídu s nouzí. Není také normální, že podstatnou část lékařských platů tvoří přesčasy a služby. Na druhé straně je otázkou, nakolik racionálně jsou služby organizovány, zda je skutečně nutné, aby byl lékař fyzicky přítomen na každém oddělení, a zda by nestačilo, aby byla v případě potřeby na telefonu připravena příslužba jako v zahraničí. Manažeři některých nemocnic by mohli vyprávět o tom, že na jedné straně kritizovaná vysoká přesčasovost lékařské práce je na straně druhé účinnou pákou vůči vedení, aby platilo bez ohledu na ekonomickou situaci zdravotnického zařízení. V Plané u Mariánských Lázní to urychlilo hořký konec celé nemocnice.
Mluvit o tom, že mezi lékaři jsou nejen špičkoví specialisté, ale i lidé, kteří roky vykonávají několik rutinních úkonů, že v první linii slouží někdy pracovníci, jejichž údajné celoživotní vzdělávání skončilo brzy po promoci, je dnes považováno za rouhání. Současně s tím, jak se bude konsolidovat finanční systém zdravotnictví i odměňování zdravotníků, bude ale nutné zapojit lidský faktor do hry. Kvalitě české zdravotní péče významně pomůže, až se z vyděšených „pacošů“, potažmo jejich příbuzných, vděčných za to, že se jimi doktor za těch pár korun vůbec zaobírá, všeobecně stanou sebevědomější a svých práv znalí partneři lékařů. To určitě závisí i na těch penězích, ale – viz tristní situace českého soudnictví – nejen na nich.
