Ve světě ekonomie existují zcela protichůdné názory na to, jak moc, respektive zda vůbec by měla vláda zasahovat do hospodářského chodu své země. Zatímco jedni tvrdí, že její vměšování do ekonomiky daného státu je zcela žádoucí, druzí by vše nejraději nechali na takzvané neviditelné ruce trhu. Ať už má pravdu kterákoliv z těchto stran, skutečnost je taková, že kompetence vlády v podobě fiskální politiky zaujímají relativně široké pole působnosti.
Čistě z teoretického hlediska představuje vláda jednu ze čtyř hlavních sil, totiž sektorů (aby byla dodržena správná terminologie) tvořící ekonomiku vybrané země. Těmi zbylými pak jsou domácnosti, tedy běžní spotřebitelé, firmy a zahraničí.
Někde bere, jinde rozdává
Vláda vstupuje do této čtyřsektorové ekonomiky jak po stránce výdajové, tak příjmové. Jinými slovy, kvůli, respektive díky vládním zásahům z ekonomiky peníze mizí, ale zároveň jsou do ní též „pumpovány“. Jak a proč tomu tak je?
Inu, hlavním smyslem existence fiskální nebo též rozpočtové politiky státu je, jak už název sám napovídá, návrh, realizace a správa státního rozpočtu. Na vytváření tohoto rozpočtu se přitom z velké části podílejí sami občané dané země, a to pochopitelně prostřednictvím daní – přímých i nepřímých - či plateb sociálního pojištění. Zbylé příjmy tvoří například nejrůznější evropské fondy.
Co se samotných daní týče, část těchto peněz je lidem stržena přímo z jejich mzdy, platu, potažmo výdělku – to v případě fyzických osob – respektive z vykázaného výsledku hospodaření – u osob právnických. Do kategorie přímých daní pak dále spadají ještě daně z nemovitosti, převodu nemovitosti, dědické, darovací a silniční. Oproti tomu daň z přidané hodnoty (DPH), spotřební a ekologická náleží do skupiny daní nepřímých.
Výdaje na důchod i k zajištění hlasů před volbami
Stát si takto vybrané peníze pochopitelně nenechá, ale přerozdělí je. A to s ohledem na cíle své politiky, kterými je udržování ekonomického růstu země a vysoké zaměstnanosti jejích občanů, napomáhání zachování cenové stability a tlumení výkyvů hospodářského cyklu.
Způsobů, jak tyto prostředky přerozdělit zpět mezi obyvatele, má přitom vláda hned několik. Může je například vynaložit na výstavbu dálniční sítě, modernizaci armády, navýšení platů ve zdravotnictví apod., přičemž všechny tyto oblasti spadají do položky takzvaných vládních výdajů na nákup zboží a služeb.
Dále je může, respektive musí „věnovat“ občanům samotným, a to prostřednictvím transferových plateb. Ty pro změnu představují třeba výplaty starobních důchodů, podpory v nezaměstnanosti či dávek státního pojištění.
V neposlední řadě může s takto vybranými penězi rovněž umořit veřejný dluh či je formou dotací, případně vládních subvencí věnovat konkrétním firmám nebo například zemědělcům.
Bývá rovněž nepsaným pravidlem, že čím více se blíží termín nových voleb do poslanecké sněmovny, tím více se vládnoucí strany uchylují k takzvaným populistickým krokům, které mnohdy mají pro stanovený rozpočet neblahé dopady. V praxi se pak může jednat například o snížení daňové zátěže, zavedení nejrůznějších typů slev pro konkrétní cílovou skupinu atd.
Jak tedy vidno, možností, pomocí nichž lze vybrané peníze opětovně přerozdělit, je skutečně nepřeberné množství. Některé jsou součástí mandatorních, tedy povinných výdajů, jiné závisí na domluvě zúčastněných stran. Vše se odvíjí od toho, jaké jsou aktuální potřeby konkrétního státu, respektive jak je vnímá úzký kruh lidí, kteří jsou v inkriminovaný okamžik zrovna u moci, a také na kritériu, podle něhož je rozpočet pro konkrétní rok nastaven.
Stát žije na dluh již dlouho
Vláda České republiky, ale ani naprosté většiny ostatních zemí, není povinna sestavovat vyrovnaný rozpočet. Ba naopak, případů, kdy se příjmy rovnají výdajům, či je snad převyšují, je, alespoň v rámci Česka, jen velice málo. Naposledy se tak stalo v roce 1998. Od té doby byl vždy plánován jako schodkový, přičemž pouze v letech 2016 a 2018 nakonec skončil v přebytku. Co se týče letošního rozpočtu, ten byl měl dosáhnout plánovaného schodku ve výši 40 miliard korun.
V závislosti na tom, jak je tento plán finančního hospodaření státu nastaven, lze posléze určit, zda se jedná o fiskální politiku expanzivní, neutrální, či naopak restriktivní.
První varianta je tradičně spojená s potřebou stimulace ekonomického výkonu země v době, kdy hrozí pokles hrubého domácího produktu.
Druhá možnost je, jak již bylo naznačeno, ve světě spíše výjimečná. Setkat se s ní i přes to lze. S vyrovnaným rozpočtem hospodaří například Evropská Unie jako celek.
Pakliže stát disponuje vysokým veřejným dluhem, má smysl začít uvažovat o třetím typu fiskální politiky – o politice restriktivní.
Když každý vidí ekonomii trochu jinak…
Jak tedy z článku vyplývá, způsobů, cest a možností, jak ovlivnit ekonomickou výkonnost země má vláda opravdu mnoho. Zda je to dobře, či nikoliv, záleží na tom, jak daný člověk na ekonomii jako takovou nahlíží.
Zpochybňovat přínos vlády pro řízení hospodářství konkrétního státu bylo během prvních šedesáti let minulého století v podstatě nemyslitelné. Podle slavného britského ekonoma Johna Maynarda Keynese ovlivněného především světovou hospodářskou krizí z roku 1929 jsou zásahy státu do národní ekonomiky nezbytné.
Pak je tu ale i skupina takzvaných monetaristů v čele s jistým Miltonem Friedmanem, kteří tvrdili, tvrdí a budou nadále tvrdit naprostý opak. „Neoklasici“ z chicagské ekonomické školy jsou přesvědčeni, že by měl v tomto ohledu panovat liberalismus, neboť neviditelná ruka trhu nakonec vše vyřeší sama.
Na tom, který z těchto přístupů je ten správný, se však ekonomové jednoduše shodnout nedokáží.
