Jistotu dlouhodobého pracovního poměru nebude mít téměř nikdo Na trhu práce existuje základní a přirozený konflikt: zaměstnavatel potřebuje minimalizovat náklady na pracovní místo, zaměstnanec si potřebuje vydělat peníze a mít alespoň základní sociální jistoty.
Jistotu dlouhodobého pracovního poměru nebude mít téměř nikdo
Na trhu práce existuje základní a přirozený konflikt: zaměstnavatel potřebuje minimalizovat náklady na pracovní místo, zaměstnanec si potřebuje vydělat peníze a mít alespoň základní sociální jistoty.
Sociální jistoty a stabilitu pracovního místa nabízejí firmy stále méně často, přičemž probíhající globalizace dále umocňuje existující problémy. Mnozí sociologové a ekonomové tak vidí budoucnost černě, totiž jako nepředvídatelný růst nejistoty a stresu ze ztráty zaměstnání.
Strach z nejistoty pomine
Naše vize ale nemusí být tak temná, a to z několika důvodů. Strach, který dnes pociťují někteří pracovníci a který ostře kontrastuje s dosavadními pracovními jistotami, pomine, až se flexibilita stane běžnou součástí našeho života. K tomu bude zapotřebí překonat některé stereotypy. Jedním z nich je postoj k nezaměstnanosti. Pro některé lidi je nezaměstnanost atraktivním způsobem zabezpečení, pro většinu společnosti jde nadále o událost spíše stigmatizující. Růst počtu lidí, kteří se už alespoň jednou ocitli krátkodobě bez práce, na tom zatím změnil jen málo.
Dočasná práce se stane běžným jevem
Rozsah změn v ekonomické aktivitě a přesunů lidí mezi pracovními místy bude přibývat s nárůstem tzv. numerické flexibility neboli schopnosti firem snáze ovlivňovat počet pracovníků, případně jejich pracovní dobu. Numerická flexibilita bude přibývat s tím, jak se bude deregulovat pracovní trh a zvyšovat podíl zaměstnaných v odvětvích s menší sociální ochranou - zejména ve službách. Stejný vliv bude mít růst počtu firem s vysokým podílem flexibilních pracovníků (tedy zejména malých) a počtu neziskových a dobrovolných organizací, jejichž činnost je financována z časově omezených projektů.
Celoživotní vzdělávání se stane nutností
Dalším typem je funkční flexibilita neboli schopnost pracovníka vykonávat různé pracovní úkoly. K tomu velmi napomáhá celoživotní vzdělávání - přesněji řečeno však učení pracovníků, neboť vzdělání si určuje pracovník sám a nikoli firma. To u nás není příliš oblíbené, zejména u starší generace. Na ono známé „proč jsme se jen ve škole neučili anglicky, teď už je pozdě“ je tedy třeba najít nějaký lék. Nejvíce táhnou příklady odhodlaných lidí, kteří se vzdali pohodlí a zapsali do kurzů s vědomím, že nové znalosti mohou v budoucnu potřebovat - právě o nich by se měla veřejnost dozvědět.
Místo podpory know-how
Nové trendy flexibilizace oslabí regulační roli státu, nicméně stát by neměl rezignovat na pomoc potřebným. Musí však opatrně zvážit své možnosti a napomáhat hlavně získání know-how a informací o tom, jak najít novou práci, kde si doplnit vzdělání. Stát by se z „dobrotivého monarchy“ dávajícího almužnu měl stát konzultantem pro marginalizované skupiny. Na to ovšem nelze aplikovat jeden mustr, nýbrž je třeba poskytovat individuálně optimální řešení, ať na úřadech práce, na obecních úřadech nebo v sociálních institucích.
Role odborů se oslabí
Podobně jako stát se budou muset transformovat i odbory. Jedním z projevů flexibilizace je individualizace pracovního vztahu. Budeme se méně často setkávat s univerzální pracovní smlouvou pro větší skupinu pracovníků, s každým pracovníkem se bude vyjednávat osobně. Vyjednávací pozice odborů je tak nepochybně oslabena, tím spíše že organizovanost je u nás pouze třetinová. Odráží to špatnou pověst z minulosti, ale také současné postoje odborů snažící se uchovat bezpečný, ačkoliv nepříliš efektivní, status quo. Komunikace s odbory se například ukázala jako jedna z velkých překážek při zavádění fraktální montáže v jedné z českých automobilek. Při fraktální montáži navazují na hlavní montážní linku další submontážní linky zajišťované cizími podniky. Nemožnost kontrolovat chování zaměstnanců ze subdodavatelských firem vedla odbory k odporu a přispěla k pozastavení tohoto moderního způsobu organizace práce.
Roli státu mohou převzít občanské organizace
Stát a odbory umí lépe bránit zájmy větších skupin lidí, zatímco zájmy marginalizovaných skupin mohou zase dobře zastupovat neziskové organizace, včetně církví. Malé instituce jsou poměrně flexibilní a umí lépe pomoci znevýhodněným skupinám začlenit se do společnosti. Příkladem z Anglie je třeba otevření speciálního obchodu zaměstnávajícího pracovníky trpící epilepsií či jinými problémy, kteří by jen těžko hledali pracovní uplatnění na běžném trhu. Aktivní politika zaměstnanosti nemusí být tedy nutně doménou státu. Stát může „subkontrahovat“ (další termín flexibilní ekonomiky) tyto aktivity soukromým nadacím nebo jednotlivcům, kteří předloží přesvědčivý projekt.
Vzdělávání už není a nebude výsadou mládí. Kurzy a rekvalifikace nás budou provázet celý život.
ILUSTRAČNÍ FOTO: ČTK
