Osobní svědectví českého novináře o tom, jak izraelská komanda...
Celý podtitul: Osobní svědectví českého novináře o tom, jak izraelská komanda napadla humanitární konvoj v mezinárodních vodách
Klidnou mořskou hladinu postříbřil v noci z neděle na pondělí 31. května měsíc. Šest lodí humanitárního konvoje směřovalo s 10 000 tunami pomoci a 650 pasažéry do obležené Gazy: v čele Mavi Marmara, za ní tři nákladní lodě a na chvostu konvoje jachta Challenger a řecká Sfendoni, na níž cestoval i autor tohoto článku a také třeba bývalý americký velvyslanec v Iráku Edward Peck. Někteří cestující na Sfendoni spali, jiní posedávali na palubě. Obrazovka radaru na kapitánském můstku však věštila blížící se nebezpečí. Přestože se konvoj plavil v mezinárodních vodách, smečka neznámých plavidel se kolem něj nebezpečně stahovala. Hodinu přes svítáním prořízly vzduch ostré zvuky rychlých člunů a helikoptér. Palubu a boky Sfendoni zasypaly s mlaskavým zvukem paint-ballové kuličky. Několik aktivistů a novinářů si polekaně svíralo boky a břicho. Během minuty se po zuby ozbrojení vojáci v kuklách a neprůstřelných vestách vyhoupli na palubu. Domluva byla jasná, neklást odpor. Během deseti minut loď s 46 lidmi na palubě obsadilo asi 30 vojáků. Postupně podlehly i ostatní lodě. Žádné velké drama se nekonalo – možná proto, že odpor byl minimální, možná proto, že většina pasažérů pocházela z Evropy, mezi nimi i známé osobnosti. Jen stovku metrů odsud se však odehrála krvavá tragédie. Obsadit tureckou Mavi Marmara s 500 pasažéry už nebyl pro izraelské námořnictvo snadný úkol, zvláště proto, že Turci svou loď, na níž cestovalo přes 100 žen, bránili. Zřejmě málo zkušeným vojákům se to podařilo až poté, co zasáhli civilisty sprškou kulek. Brutální střelba pokračovala i uvnitř lodi a v tiskovém centru. Výsledek? Nejméně devět mrtvých a asi 70 zraněných (z toho deset izraelských vojáků), šest lidí se stále pohřešuje.
Na pomoc Gaze
Freedom Flotilla byla devátým námořním pokusem o prolomení těsné blokády Gazy, kde 1,5 milionu lidí již tři roky živoří a čelí humanitární katastrofě. Blokádu uvalil Izrael a Egypt v červnu 2007 v podstatě jako kolektivní trest za to, že si Palestinci ve svobodných volbách zvolili islámskou stranu Hamás. Do Gazy se bez souhlasu Izraele nebo Egypta nedostane nikdo a nic. Neprojdou ani lidé ani zboží; obyvatelé mají omezený přístup ke zdravotní péči, nemohou si opravit domy a zničenou infrastrukturu. Palestinci se zoufale snaží prokopat pod hranicí s Egyptem, jehož establishment tiše toleruje, nebo možná i participuje na pašování zboží podzemními tunely. Radikální skupiny pak občasně ostřelují izraelské území podomácku vyrobenými raketami ve snaze upozornit svět na bezpráví blokády. Lidskoprávní organizace Amnesty International blokádu označuje za kolektivní trest, OSN za zločin proti lidskosti a porušení válečného práva, které způsobuje nepřijatelné utrpení. Konvoj organizovaný tureckou humanitární organizací IHH a desítkami dalších charit z celého světa měl blokádu symbolicky prolomit. Vezl potraviny, léky, nouzové domy pro Palestince, co živoří ve stanech, kolečková křesla pro invalidy.
Padesát minut hororu
V noci na minulé pondělí vydal kapitán lodi Mavi Marmara jednoduchý příkaz: ženy a děti mají odejít do spodních pater lodi. Jednatřicetiletá Američanka íránského původu Fátima Mohammadiová neposlechla a kolem půl páté ráno dokončovala na horní palubě ranní modlitbu. Znenadání se jí nad hlavou objevily izraelské vrtulníky, z nichž slaňovali vojáci. Než se stačila zorientovat, její známý fotograf se svíjel v bolestech zasažen dvěma ostrými projektily do pravé paže. „Neutíkala jsem, snažila jsem se mu pomoci a stáhnout ránu. Všude kolem svištěly kulky,“ řekla Fátima spolupracovníkovi týdeníku EURO. Turecký aktivista Usáma Kašú byl svědkem zásahu na horní palubě. „První čtyři vojáky, co se slanili z helikoptéry, jsme odzbrojili a chtěli odvést do lodi jako rukojmí, abychom se chránili před ostřejším zásahem,“ vysvětlil. Vojáci zřejmě zpanikařili a signalizovali žádost o palebnou podporu. „Další vrtulník do nás začal okamžitě střílet ostrýma,“ dodává Usáma. Podle výpovědí většiny svědků byla loď napadena nejprve slzným plynem, zvukovými granáty a gumovými projektily, ale během minuty dvou začali Izraelci střílet ostrými náboji. To rozpoutalo paniku a vřavu. Izraelští vojáci, možná nováčkové nebo záklaďáci, začali pálit do všech stran. Stříleli i vojáci ze člunů, kteří se na vysokou palubu lodi nemohli dostat. „Izraelci stříleli z horní paluby do civilistů na spodních patrech, co nikoho neohrožovali. Dokonce na muže, který si jen kryl oběma rukama hlavu,“ uvádí další ze svědků Alí Awajsí. Ten také potvrdil, že masakr uvnitř lodi byla spíše pomsta než obrana: „Viděl jsem alespoň pět mrtvých, kteří byli jednoznačně chladnokrevně zavražděni z bezprostřední blízkosti.“ Venezuelský filmař David Segarra označil zásah v tiskovém centru a před ním za masakr. Všude bylo plno krve a zraněných. Jiný ze svědků uvedl, že se odtud s kamarádem snažili v panice utéct, když jeho kolega dostal zásah do týla a padl mrtev. Turek Usáma také tvrdí, že on sám a ještě další aktivisté sloužili vojákům jako živé štíty při obsazování lodi. Panikařící vojáci zřejmě očekávali ozbrojence, ovšem všude byli jen civilisté. Podle Alího vojáci neumožnili poskytnout zraněným řádnou pomoc. Polámané lidi přehazovali z místa na místo, i když byli varování, že manipulace se zraněnými může ohrozit jejich životy. Také Fátima potvrdila, že nejvážněji zranění, z nichž ještě dva bojují o život v Izraeli, byli transportování vrtulníky až po dlouhých hodinách a nekonečných prosbách.
Bouře hněvu
Po masakru na Mavi Marmara se většina aktivistů ocitla v poutech a lodě se zajatci byly odvlečeny do izraelského Ašdodu. Všichni prošli tvrdou osobní prohlídkou izraelského námořnictva a výslechy. Někteří podepsali souhlas s deportací a byli odvezeni na letiště, většina ostatních skončila ve věznici v Beerševě. Izraelské úřady porušily práva zadržených a unesených: odepřely jim právo kontaktovat ambasádu, osobu blízkou i právníka. „Máme rozkaz neumožnit vám telefonát,“ odpověděl na naši žádost jeden z dozorců v beerševské věznici, který se zdál celou situací zaskočen. V pondělí 31. května v noci deset hodin zasedala Rada bezpečnosti OSN a také NATO, protože Izrael napadl loď jednoho ze členů aliance. EU žádá vyšetření, Turecko, Španělsko, Švédsko, Řecko a později i Jihoafrická republika odvolávaly z Izraele své velvyslance. Izraelská vláda a také předseda českého Senátu Přemysl Sobotka stále tvrdili, že celá humanitární akce byla provokací. Ve čtvrtek 2. června nad ránem dopravila tři turecká letadla naprostou většinu zadržených aktivistů a novinářů, zraněné a také těla obětí do Istanbulu. Tam je jako hrdiny vítaly desetitisíce lidí. Všechny – Turky i cizince, pro něž byl dokonce připraven VIP terminál a veškerá pomoc. Čeští novináři ještě týž den odpoledne pokračovali do Prahy. V Turecku okamžitě začaly pitvy postřílených: intenzita použité síly z nich vyplývající šokuje. Z těl devíti obětí lékaři vyňali 30 kulek. Ibrahím Bingel dostal čtyři zásahy do spánku, prsou, boku a zad. Devatenáctiletý Fulkan Dogan byl rozstřílen z méně než půlmetrové vzdálenosti: do tváře, zezadu do hlavy, dvakrát do nohy a do zad. Pět z obětí bylo zastřelo zezadu, do hlavy nebo do zad. Blokáda Gazy dál trvá. Opožděná nákladní loď Rachel Corrie, která se pokoušela projet, byla bez odporu zadržena a odvlečena do Ašdodu. Chystá se však další konvoj: Turecko i Írán nabízejí, že mu zajistí vojenský doprovod. Na Blízkém východě se po letech znovu rozdávají karty.
