Dne 20. ledna skončí vláda 43. prezidenta USA, kterého mnoho lidí považovalo za prosťáčka
Perex: Poradce francouzského prezidenta Jean David Levitt prozradil tisku obsah konverzace mezi jeho pánem a ruským premiérem Vladimirem Putinem 12. srpna letošního roku: „ A toho Saakašviliho nechám pověsit za koule,“ řekl ruský státník zvesela. „Opravdu si troufneš?“ tázal se obdivně Francouz. „A proč ne? Američané přece nechali oběsit Saddáma Husajna.“ „Jenže to bys mohl dopadnout jako Bush.“ „Ježíši,“ zděsil se Putin. „A víš, že máš pravdu!“
Na této půvabné konverzaci je více než pokroucení skutečnosti (Saddám Husajn byl oběšen přece jen za hlavu a Američané u toho nebyli) příznačný její konec. Jak vlastně dopadl George Walker Bush, že se toho děsí i natolik solidní firma jako Putin? S velkým přehledem a překvapivou důstojností odevzdává úřad nástupci, aby pak odešel na zasloužený odpočinek, stáhl se do ústraní rodinné farmy a oddal se rybolovu, nebo naopak jezdil po světě s přednáškami o své strastiplné době. Nudné skutečnosti však nic nemohou změnit na obraze, který si o něm veřejnost mezitím vytvořila. Virtuální bilance mluví jasnou řečí. Zatáhl Spojené státy americké do prohraných válek, způsobil globální ekonomickou krizi a vůbec – jeho arogance byla srovnatelná snad jen s jeho nebetyčnou hloupostí dobře vyjádřenou inteligenčním koeficientem 95.
Klid a víra
Většina amerických „válečných“ prezidentů (například Abraham Lincoln, Woodrow Wilson nebo Franklin Delano Roosevelt) vstupovala do úřadu s vědomím neodvratnosti války. Když Bush mladší přebíral Oválnou pracovnu, s válkou nikdo nepočítal. On sám ve svém prvním inauguračním projevu vyjmenoval tyto priority: reforma vzdělávacího systému, snížení daňového zatížení a transformace ozbrojených sil k mobilnějším jednotkám uzpůsobenějším na malé konflikty 21. století. Byl přesvědčen, že studenou válku máme za sebou a před sebou žádnou horkou. A přece se stal válečným prezidentem. Jako takového ho budou soudit dějiny. Mnozí současníci ho už kvapně zvážili a shledali lehkým. Slavný investigativní novinář Bob Woodward napsal ve své knize, že jako vrchní velitel byl Bush mimořádně odtažitý a duchem nepřítomný. Stejnou vlastnost by vlídnější pozorovatel mohl nazvat rozvážností či vyrovnaností. Komentátor deníku The Washington Post Charles Krauthammer si na něho vzpomíná: „Za hodinku, co jsem strávil s prezidentem v hovoru o zahraniční politice, jsem se mohl přesvědčit, že si trvale zachovával duševní klid a rozvahu. Vůbec na něm nebyla znát rezignace či zahořklé zklamání z neustálého zpochybňování jeho prezidentského výkonu – jen klid a víra v to, že dějiny mu dají za pravdu.“
Právě tyto vlastnosti mu umožnily prosadit navýšení vojsk v Iráku navzdory odporu politického establishmentu, spojenému úsilí obou frakcí Kongresu, diplomatického sboru a části vojenského establishmentu, o veřejném mínění nemluvě. A právě navýšení vojsk a nová strategie spojenectví s místními kmeny v boji proti al-Káidě způsobily nejdramatičtější obrat ve válce, jaký USA zažily od léta 1864.
Vyhraná „prohraná“ válka
Takový druh odhodlání vyžaduje velkou vnitřní sílu. Někteří Bushovi vyčítají, že právě jeho přehnaná důvěra ve vnitřní kompas vehnala zemi do iráckého dobrodružství. Fór je v tom, že v okamžiku rozhodování Bush vůbec nebyl sám. Pro vstup do války byla naprostá většina veřejnosti, komentátorského sboru, ba i Kongresu. Ani nad iráckou válkou dějiny zatím nevyřkly definitivní soud. Je jasné, že byla delší a nákladnější, než se původně očekávalo. I nejbanálnější podniky se zpravidla prodražují oproti rozpočtu vinou nepředvídaných prací, natož taková válka. Možná že jednou Američané dospějí k závěru, že výsledek této války – transformace agresivně nepřátelského režimu v centru Blízkého východu ve strategického spojence – za všechnu tu námahu stál. Pokud však vyhraná válka nebude dodatečně prohraná – ale to už bude mít na triku jiný státník. Uprostřed hurónského smíchu kritiků Bush splnil, co slíbil – vytvořil na místě orientální despocie jedinou zárodečnou demokracii v regionu. Slíbil Američanům, že nedopřeje nepřátelům záběry potupného úprku jejich vojáků z bojiště jako kdysi v Saigonu. A slovo dodržel. Vytvořil věcný a mezinárodněprávní rámec pro udržitelné vítězství a povlovné stažení armády. Jeho nástupce to možná nepřizná, ale bude se mu to náramně hodit. Slaboduchost nepřiznají ani zástupy znalců ztrativších miliony slov o dokonané porážce, o nevyhnutelné občanské válce v Iráku, o rozpadu země do tří oblastí a tak dále. Budou nadále opakovat mantru o nikdy nenalezených zbraních hromadného ničení, jako by chemické zbraně mezi ně nepatřily nebo bylo málo důkazů o jejich použití proti vlastnímu obyvatelstvu. Ano, nenašly se. A nenašel se ani Usáma bin Ládin. Přesto víme, že přinejmenším existoval.
Zapomínat je lidské
Za léta relativního klidu jsme šťastně zapomněli na vlastní pocity z doby po 11. září 2001. I ti, kteří prohlašovali, že „s teroristy se nemluví“, zpravidla nevěřili v možnost vítězství nad touto novodobou zhoubou. Hrozba se zdála příliš masivní. A příliš nesrozumitelná pro lidi Západu. Při probírání dobových komentářů pozdějších kritiků Bushových válek zaráží nápadný pesimismus soudů, praktická nepřítomnost pozitivních scénářů ohledně konfrontace západní civilizace s islámským radikalismem a přemíra poraženeckých proroctví. Hrozba se zdála neodolatelná – jako bič boží. Co mohl postavit hédonistický Západ proti ideologii sebeobětování a mučednictví, jež se nedala zastrašit smrtí, natož nějakým menším trestem? Mezinárodní terorismus se zdál neporazitelný svou nebývalou pokrokovostí. Jeho struktura měla postmoderní síťovou podobu. Všudypřítomné spící buňky mohly udeřit kdekoli a kdykoli, jejich zásahy se vyznačovaly maximální efektivitou. Proti partyzánskému způsobu boje byly bezmocné pravidelné armády a veškerá konvenční vojenská moudrost, teroristická síť neměla žádný hlavní stan, který by se dal dobýt. Celá válka se přitom měla odehrát v ulicích západních měst, živočišný strach civilistů měl zlomit odhodlání Západu a přinutit jej ke kapitulaci nebo ponižujícím kompromisům. Jestliže z výšin naší znovuzískané bohorovnosti se tyto obavy jeví jako výplod chorobného mozku, může za to především Bushova bytelná zemitost. Nedostatek zhoubné umělecké fantazie ho chránil před pokušením ustoupit nepříteli a připustit jiné řešení než vítězství. Pevně věřil v některé osvědčené zásady a nemohl pochopit, proč by zrovna tentokrát neměly platit. Než aby honil spící buňky na vlastním území, zasadil úder, kde se rekrutovaly. Vnutil teroristům válku proti pravidelné armádě – na jejich vlastním hřišti, ale za svých podmínek. Najednou nekrváceli civilisté západních měst, ale vlastní soukmenovci islamistů. Dle Bushových pravidel bin Ládin hrát neumí. Válečná vřava spálila nejen těla sebevrahů stažených z celého světa spolu s jejich nevinnými oběťmi, ale i samotný smysl islámského radikalismu, který začal být nesrozumitelný i pro své nositele. Věc, která ztratila vyšší smysl, přestává budit děs. Strach z teroru, kdysi první v žebříčku starostí Američanů, poklesl na jedno z posledních míst. Ti, kteří na svůj tehdejší strach mezitím zapomněli a nabyli pocitu, že mezinárodní teror vyšuměl jaksi sám od sebe, bez cizího přičinění, tím však jen dokázali, že hloupost má mnoho podob. Na pozadí jejich nepevných, tetelivých úsudků se Bushova mezkovitost jeví div ne jako tvrdošíjná moudrost starozákonních proroků.
Srovnávat srovnatelné
Dejme tomu, že v předtuše neklidné doby si leckterý Američan tiše povzdechne: Za Bushe jsme mohli aspoň klidně spát. Nezaplatily snad USA za tento pochybný přepych příliš vysokou cenu? Nebyl to snad George W. Bush, kdo přivedl hospodářství na pokraj zhroucení a spustil nejhlubší krizi za posledních několik desítek let? Nemá smysl zaujímat v hodnotícím článku stranu v nekonečném sporu mezi keynesiánci a friedmanovci. A odvolávat se na názor, že zkázu nekvalitních hypotečních úvěrů založil již bývalý prezident Jimmy Carter v roce 1977, protože nechal schválit zákon o rovném přístupu k hypotékám. Srovnávat lze jen srovnatelné. Proto má smysl srovnat ekonomický výkon Spojených států amerických za Bushovy vlády s tím stejně vyspělých zemí světa. To porovnání, věru, nevyhlíží nijak ostudně. Dle údajů Mezinárodního měnového fondu (MMF) americký HDP rostl v tomto období v průměru o 2,2 procenta ročně (včetně předpovědi na zbytek roku 2008). Prezident Bush zanechá svému nástupci hospodářství o devatenáct procent větší, než přijal od předchozí hlavy státu Billa Clintona. Za stejnou dobu ekonomika Francie vzrostla o čtrnáct, Japonska o třináct, Itálie a Německa o osm procent. Mezinárodní srovnávací program (ICP) Světové banky uvádí, že ukazatel HDP na hlavu v USA činil v roce 2005 41 813 dolarů (v paritě kupní síly). To je o třetinu více než ve Velké Británii, o 37 procent než v Německu a o 38 procent než v Japonsku.
Spotřeba domácností dle stejné studie byla v USA druhá největší po Lucembursku – ze 146 zemí světa. Činila 32 045 dolarů a čněla vysoce nad ukazateli Spojeného království (25 155), Kanady (23 526), Francie (23 027) a Německa (21 742 dolarů). Pro srovnání, v Číně spotřeba domácností na obyvatele činila ve stejné době 1751 dolarů.
Výdaje na zdravotnictví byly v USA zdaleka nejvyšší ve světě – 6657 dolarů na obyvatele. To je dvojnásobek britských výdajů. I pokud odečteme výdaje soukromých fondů, zbylý podíl těch veřejných ve výši 9,1 procenta HDP je zcela srovnatelný se stejným ukazatelem ve Francii a Německu. V roce 2007 americký statistický úřad uváděl, že 84,7 procenta Američanů pokrývá zdravotní pojištění, což je o 3,6 milionu více než v předchozím roce. Nepojištění Američané měli tak jako tak nárok na nemocniční ošetření na úkor pojištěnců. Očekávaná délka života sice nezávisí jen na úrovni zdravotní péče, přesto vzrostla ze 77 v roce 2000 na 78 let v roce 2006.
Další pozitivní čísla
Investice v dobách Bushova prezidentování dosáhly závratné výše – 8018 dolarů na obyvatele, zatímco v Německu činily 4963 a ve Velké Británii 4937 dolarů. Rozložení bohatství mezi obyvatelstvem zůstávalo na britské úrovni, přestože USA zažívaly neuvěřitelný příliv přistěhovalců. Podíl obyvatel narozených v cizině se zvýšil za deset let o deset milionů a dosáhl takřka 40 milionů. Do svých původních domovů mohli emigranti v roce 2006 poslat 42 miliard dolarů, což je dvojnásobek oproti roku 1995. Průměrná nezaměstnanost v době Bushova vládnutí činila 4,7 procenta. Za stejný časový úsek Clintonovy vlády byl tento ukazatel 5,2 procenta. Pro srovnání, v eurozóně nezaměstnanost dosahovala ve stejných letech průměru 8,3 procenta.
Cožpak náklady na válku v Iráku a Afghánistánu nepodkopaly základy amerického hospodářství? Sotva. Vždyť vojenské náklady v roce 2006 činily pouhých 4,1 procenta HDP oproti 3,8 v roce 1995. Zdaleka to nedosahuje podílu vojenských výdajů v dobách druhé světové nebo korejské války. V přetěžkém loňském roce výkon americké ekonomiky zůstával těsně nad hranicí recese, Evropa však již hospodařila v červených číslech. To znamená, že se během Bushovy vlády evropské zaostávání za USA nejen nesnížilo, ale zvýšilo. Lisabonská strategie nechává pozdravovat!
Nový americký prezident bude muset dokázat víc, abychom mohli hodnotit Bushovu ekonomickou politiku jako propad.
Mediální posměšky
George Bush je oblíbeným terčem mediálních posměšků. K jeho projevům usedají komentátoři s jedinou snahou – vychytávat a zaznamenávat jakékoli nesrovnalosti a přebrebty prozrazující znalostní deficit. Každého konejší a posiluje mu vědomí, že je chytřejší než 43. prezident Spojených států amerických. Bushovi se nikdy neodpouštělo to, co se běžně promíjelo ostatním. Když Barack Obama během letošní kampaně vyjádřil přesvědčení, že dosáhne úspěchu ve všech 57 státech americké unie, novináři měli pochopení pro hlubokou únavu z nekonečného volebního maratonu. Zato když George Bush málem vyslovil Austrálie místo Austrie, byl ještě dlouho poté bit jako žito. Stejně se zacházelo i s prezidentem Ronaldem Reaganem. Některé tiskoviny tehdy zavedly zvláštní rubriky průběžně zaznamenávající jeho perly. Bylo vydáno na tucet knih dokazujících podprůměrnost toho, kdo byl později nazván „prezidentem století“. Dyslektik Bush tolik materiálu nikdy neposkytl. Přesto je absolvent Yaleovy univerzity pokládán za výjimečně nevzdělaného prosťáčka. V zemi politické korektnosti dotažené ad absurdum to překvapuje dvojnásob.
Obranný mechanismus
Pravda je však taková, že schopnost kriticky myslet, natož dosahovat úspěchu, není primárně vázaná na vzdělanostní a kulturní úroveň, na školy a univerzity. Ani mravní úsudek není důsledkem náboženské osvěty, nýbrž lidskosti. To jen fanatici osvícenství stavějí vzdělance a kulturtrégery proti davu, lůze, buranům. Ti druzí se stávají snadnou kořistí každého demagoga, zatímco v prvních spočívá naděje a útěcha lidstva. Takový pohrdavý postoj vyvěrá z intelektuální nevyvinutosti. Samo formální vzdělání ještě nikdy nikoho nespasilo před iracionalitou. Stejně jako náboženská výchova nikoho nezachránila před hříchem. Hitler, bin Ládin, Lenin se mohli pochlubit slušným vzděláním a vysoce kritickým myšlením. Mezi jejich odpůrci byli lidé více i méně vzdělaní, věřící a bezvěrci. To vzdělanci sestrojili a shodili atomovou pumu. Naprázdno vyjdou veškeré pokusy stanovit přímou závislost mezi vzdělanostní úrovní člověka a jeho mravní a ideovou volbou v mezních životních situacích. Je zvláštní, že titíž lidé, které tato prostinká pravda dojímá ve vysokém umění, nejsou schopní ji rozpoznat v žité skutečnosti. Toho se vlastně týká příběh Foresta Gumpa. Muže, který byl od přírody obdařen skromnými vlohami, ale ty, jež měl, dokázal využít v míře mimořádné. Dosáhl maximálního úspěchu ve všem, na co sáhl. Mnoho rozumu nepobral, dovedl však těžit z toho mála dobrých zásad a spolehlivých návodů, které si odnesl z domova. Divák, okouzlený jeho neokázalou lidskostí, cítí, že Gumpova omezenost je jakýmsi obranným mechanismem, který mu umožňuje nalézt nejkratší cestu k pravdě a neutopit se přitom ve spleti neplodné pochybovačností.
Maximalizace lidských vloh
V předvečer prezidentských voleb střižnu opustil nový film Olivera Stonea W. Je o Bushovi. Režisér rozhodně nepatří k obdivovatelům 43. prezidenta. Přesto se předáci Demokratické strany dožadovali odložení veřejné projekce. Domnívali se, že film může ovlivnit voličské nálady v jejich neprospěch. Stoneova umělecká profesionalita totiž mimoděčně zhatila původní kritický záměr a vyjevila v Bushově příběhu jeho pravou podstatu. Z původně zamýšlené nemilosrdné satiry se stal příběh člověka, kterému osud postavil do cesty mnohá protivenství – alkoholismus, drogovou závislost a především pomalejší myšlení – a jenž je dokázal jedno po druhém překonat a vytěžit vrchovatě z toho, co mu Hospodin nadělil. Koneckonců dvě prezidentská období je výkon, na který lecjaký chytrák nestačí. Historie není matkou spravedlnosti, ale ať už její soud bude jakýkoli, George W. Bush zůstane navždy příkladem zdařilé maximalizace lidských vloh.
Box 1:
George Walker Bush
Narodil se 6. července 1946 jako první ze šesti dětí George a Barbary Bushových v New Havenu ve státě Connecticut. Od dvou let však žije v Texasu. Vystudoval historii na rodinné almě mater – Yaleově univerzitě. Pak sloužil čtyři roky jako pilot v texaské Národní gardě a nemusel do války ve Vietnamu. Popírá však, že by se jí vyhýbal. V roce 1975 ukončil magisterská studia (titul MBA) na Harvardově ekonomické fakultě.
Po neúspěšně kandidatuře do Kongresu (1978) se začal věnovat naftařskému byznysu. Založil firmu Arbusto Energy, do níž investoval i James Bath, který byl už tehdy zástupcem saúdskoarabské rodiny bin Ládinů pro Severní Ameriku. Před krachem nakonec zachránila Bushovu firmu společnost Spectrum 7, pozdější součást Harken Energy Corporation. Na konci osmdesátých let Bush výhodně koupil podíl v baseballovém klubu Texas Rangers.
Až do čtyřiceti let byl Bush spíše outsiderem těžícím z podpory prominentní rodiny. Tehdy však přestal pít alkohol a našel víru v Boha a nové sebevědomí. Tady se začal rodit onen „soucitný konzervativec“ a budoucí nejmocnější muž světa. Možná nejlepší krok však udělal už v roce 1977, kdy se oženil s knihovnicí Laurou. V roce 1981 se páru narodila dvojčata Barbara a Jenna.
Do politiky nespěchal, ale už při prezidentské kampani svého otce v roce 1988 v sobě Bush mladší našel schopnost působit na voliče, zejména na širokou protestantskou střední třídu. Spolu s masivní finanční podporou a jednoduchým politickým programem se pak překvapivě v roce 1994 stal guvernérem Texasu. V čele státu se projevoval pragmaticky, na přijetí zákonů se dokázal domluvit i s demokraty. Do funkce byl zvolen i podruhé.
Na prezidentskou kampaň 2000 shromáždil Bush tehdy rekordních 193 milionů dolarů. Posvěcením Nejvyššího soudu USA nakonec volby těsně vyhrál, přestože celkově dostal méně hlasů než demokrat Albert Gore. Do obhajoby mandátu v roce 2004 Bush vstupoval jako mírný favorit, což vítězstvím nad Johnem Kerrym potvrdil.
George Bush je po Johnu Quincym Adamsovi v roce 1825 prvním synem, který vstoupil po svém otci do Bílého domu.
Jeho druhé prezidentské období skončí 20. ledna 2009, kdy po něm funkci amerického prezidenta převezme Barack Obama.
pp
Box 2:
Nejdůležitější Bushova rozhodnutí
Bushovo působení v Bílém domě poznamenaly útoky z 11. září 2001. Aby se nic podobného neopakovalo, vyhlásil válku terorismu, která ho přivedla k invazi do Afghánistánu a Iráku.
S válkou proti terorismu je však také spojeno zřízení speciální věznice na kubánské základně Guantánamo, schválení vyšetřovacích metod hraničících s mučením a tajný souhlas s odposloucháváním Američanů. Po 11. září 2001 si Bush vytkl za cíl šíření demokracie ve světě jako nástroj boje s terorismem.
V posledních letech jeho vlády rostlo napětí s Ruskem – zejména v souvislosti s Bushovým záměrem rozšířit protiraketovou obranu USA do střední Evropy a s americkou kritikou odklonu Moskvy od demokratických principů a aktuálně i s ruským postojem vůči Gruzii.
Bushova administrativa se může pochlubit upevněním vztahů se zeměmi střední a východní Evropy.
Bush bojoval proti klimatickým změnám a do tohoto boje chtěl zapojit i nejrychleji se rozvíjející ekonomiky světa, jako jsou Čína, Indie nebo Brazílie.
Bush také prosadil změny v přístupu k imigrační politice navzdory opozici v Kongresu z obou politických stran.
V domácí politice usiloval o reformu vzdělávání, která však nepřinesla kýžený efekt. Prosadil výhodnější podmínky ve federálním zdravotním programu pro důchodce a zahájil debatu o řešení problému nezákonných přistěhovalců.
V ekonomice sice zásadní rozhodnutí poskytnout velkým společnostem daňové úlevy přispělo k hospodářskému oživení během prvního Bushova mandátu, ale vedlo i k razantnímu zvýšení rozpočtového deficitu – v roce 2007 dosáhl rekordních 455 miliard dolarů.
Finanční krizi, na jejímž počátku byl krach hypotečního systému, se Bushova vláda pokusila vyřešit výkupem nekvalitních aktiv nejméně za 700 miliard dolarů. Hrozící problém se Bushova vláda snažila řešit už v roce 2003, kdy navrhla změny v regulaci financování trhu s bydlením – její iniciativa však Kongresem neprošla.
Bushovy výroky
„Jsem hluboce přesvědčen, že jednoho dne budou lidé a ryby spolu žít v míru.“
„Nesmíme dovolit Arabům, teriérům a jiným národům, aby terorizovali naši zemi!“
„Evropa? Skvělá země!“
„Budoucnost bude lepším zítřkem.“
„Slabší volební účast je příznakem toho, že méně lidí jde k volbám.“
„Přebytek znamená, že někde budou peníze, které zbyly. V opačném případě nelze mluvit o přebytku.“
„Nejdůležitější věcí není být v mém případě guvernérem nebo první dámou.“
„Pokud neuspějeme, riskujeme nezdar.“
„Naše životní prostředí neohrožuje znečištění. Mají to na svědomí nečistoty v ovzduší a ve vodě.“
„Problém s Francouzi spočívá v tom, že nemají výraz pro slovo ,podnikatel‘.“
„Výbornou vlastností knih je, že jsou v nich občas krásné obrázky.“
„Slibuji, že budu naslouchat tomu, co říkáte, i kdybych tady nebyl.“
„Kdo může za vraždy? Vrazi.“
Popisek 1: Toto umím. Odstupující prezident George W. Bush vykopává míč před zápasem v americkém fotbalu mezi týmy námořnictva a pozemních sil USA, který se uskutečnil 6. prosince 2008 ve Filadelfii.
Popisek 2: Tam nesmíš. Krocan jménem Svoboda vyděsil 19. listopadu 2001 George Bushe (vpravo) na každoročním aktu usmiřování těchto ptáků, které Američané v hojném počtu spořádají na den díkůvzdání. Přihlížejí představitelé chovatelů krocanů Heft Radford (vlevo) a Stuart Proctor.
Popisek 3: Mezi svými. George Bush zdraví 12. ledna 2007 ve výcvikovém táboře v Kuvajtu vojáky, kteří mají pomáhat udržovat pořádek na Blízkém východě.
Popisek 4: Přímo do hlavy. Fotografie George Bushe s botou během demonstrace 20. prosince 2008 v Ammánu v Jordánsku. Demonstranti tím vyjadřovali podporu iráckému novináři Muntadaru Zajdímu, který hodil na tiskové konferenci po prezidentovi obě své boty.
Popisek 5: Vřelé díky. George Bush a jeho pes Barney zdraví 12. dubna 2004 na letišti ve Waco v Texasu své příznivce při odchodu do vládního speciálu.
