Jak jezdí... Pavel Turek
Jak jezdí Pavel Turekhlavní marketingový manažer týmu F1 West McLaren Mercedes
Kdy poprvé za volantem? To bych ani neměl říkat, protože mi bylo deset nebo jedenáct a řídil jsem automobil otce svého spolužáka ze základní školy. Byl to hranatý Wartburg 353. Za volant dalšího vozu jsem si sedl až v autoškole. Po ní jsme si s kamarádem napůl koupili Ford Granada.
Když jsem se v loňském roce přestěhoval z Hamburku do Londýna, bylo praktičtější si pořídit dva automobily: jeden v Praze, kde žije moje rodina, a jeden v Británii. Oba to jsou mercedesy v úpravě od AMG, oba s automatickou převodovkou, jen mají volant na jiné straně. Mercedesy mám samozřejmě kvůli tomu, pro koho pracuji, ale tak jako tak bych spíše inklinoval k německým automobilkám a všemu, co se s nimi pojí. Manželka má menší vůz, spíše praktický, od „jiné značky“ - jmenovat ji po mně nechtějte :-) Přemlouval jsem ji sice, aby si koupila větší a bezpečnější automobil, ale naprosto jí vyhovuje.
Kdysi jsem si udělal závodní licenci, ale nikdy jsem ji nevyužil. I když jsem dostal několik nabídek zúčastnit se jako host závodů, spíše mi připadalo, že bych těm skutečným závodníkům na trati překážel. Považuji ji ale za dobrou průpravu pro běžné ježdění. V poměrně bezpečném prostředí se člověk naučí ovládat vůz v kritických situacích, zjistí rozdíly mezi pohonem předních a zadních kol, naučí se lépe reagovat a má daleko lepší pocit, když potom veze rodinu.
Jelikož pracuji v prostředí, kde se mohu svézt téměř jakýmkoli automobilem, ani po žádném speciálním netoužím. Zajímavým zážitkem bylo určitě svezení v maybachu. To je vůz z jiné planety. Ne že by člověk měl chuť ho řídit, to ani náhodou. Komfort, jaký v něm člověk má na zadních sedadlech, je však neskutečný. Zatímco vpředu se řidič veze v ekonomické třídě, vzadu sedíte ve First Class. Ani ta byznysová na popis nestačí.
V monopostu formule 1 jsem samozřejmě seděl, ale nikdy jsem ho neřídil. Dokonce jsem se v něm ani nesvezl, když jsme nechali postavit dvoumístnou formuli a pro známé osobnosti jsme zprostředkovávali jízdy se závodníky týmu McLaren. Připadalo mi nemorální se pokoutně po skončení akce vozit, zvláště když jsem věděl, kolik stál jeden kilometr a že se v kokpitu vystřídali lidé jako španělský král.
