Proč se Norman Foster proletěl nad Záběhlicemi?
Představte si, že by v Praze jediný architekt v posledních pěti letech navrhl novou radnici, most přes Vltavu, Sazka arénu, mrakodrap na Pankráci, rekonstrukci Národního muzea a ještě transformaci Václavského náměstí na pěší zónu. Pak získáte alespoň rámcovou představu, kým je architekt Norman Foster doma v Británii. Ten Foster, který možná bude v Praze stavět celou novou čtvrť.
Nemůžete navštívit Londýn, aniž byste nenarazili na některou Fosterovu realizaci. Přiletíte-li na Stansted, ocitnete se rovnou v jedné z nich. Mezi jeho stavby z poslední doby patří nová dominanta londýnského panoramatu, mrakodrap 30 St Mary Axe (2004), rekonstrukce Trafalgarského náměstí (2003), nová budova radnice přes řeku naproti Toweru (2002), lávka pro pěší Most tisíciletí kousek od katedrály sv. Pavla (2002) a zastřešení vnitřního dvora Britského muzea (2000). Před dokončením je nový stadion ve Wembley.
Sir Norman Foster of Thames Bank, tedy lord z nábřeží Temže, je bezkonkurenčně nejslavnějším britským architektem současnosti. Ostrovní tisk jej s oblibou nazývá nejslavnějším žijícím architektem na světě, ale to přece jen trochu přehání. Podle počtu internetových odkazů, které při zadání jeho jména najde vyhledávač Google, je až na třetím místě za Remem Koolhaasem a Frankem Gehrym. Podle počtu realizací i jejich pestrosti by však Foster oba konkurenty trumfl. Ateliér Foster and Partners je s více než šesti sty padesáti zaměstnanci továrnou na architekturu, schopnou pracovat na desítkách projektů po celém světě současně.
Když hezky poprosíte
Foster je v pozici, kdy si jej nevybírají zákazníci, ale on si vybírá je. Koncem května se najednou objevil v Praze. Přijel si prohlédnout dvě lokality: Újezd u Průhonic, kde společnost MCA, která Fostera do Prahy pozvala, připravuje smíšený rezidenční projekt na ploše blížící se jednomu milionu m2, a na pozemky na pomezí Záběhlic, Chodova a Hostivaře, takzvané Trojmezí. „Tady jde o výstavbu nového městského útvaru na zelené louce o rozloze přibližně 2,5 milionu m2. Jedná se o rozsáhlý rezidenční projekt s důrazem na sociální a lidský rozměr, zahrnující pracovní i nákupní příležitosti, prostor pro volný čas, vše soustředěné kolem centrálního parku,“ vysvětluje Miloš Červenka, předseda představenstva MCA. Společnost přímo spravuje asi čtvrtinu pozemků a obdržela též mandát od městských částí Praha 10, 11 a 15, které se dokázaly sjednotit na společném postupu a mají zájem, aby celé území bylo řešeno jednotně.
Nejde o první projekt, který byl Fosterovi v Praze nabízen. Loni jej Národní galerie oslovila, aby se zúčastnil soutěže na její nové zákaznické centrum na Pražském hradě. Nejprve přislíbil, nakonec ale stejně jako věhlasný japonský architekt Tadeo Ando soutěž neobeslal. Organizátoři soudí, že si to asi rozmyslel, když zjistil, o jak malou zakázku vlastně jde. Jeden z českých účastníků soutěže, architekt Roman Koucký, to výstižně glosoval slovy, že oba pánové vycouvali, když zjistili, že by si nevydělali ani tolik, co by stál benzin do jejich tryskáčů. Ve Fosterově případě to platí doslova, neboť po světě cestuje soukromým letadlem, které si sám pilotuje.
V Praze sice Foster pobyl jen šest hodin, projekt Trojmezí jej však podle slov Miloše Červenky zaujal. „Z hlediska jeho profese i renomé je to tak zajímavý projekt, že se rozhodl nejen pro obhlídku z nadhledu vrtulníku, ale také pro takřka fyzické odkrokování. Je moderní říkat, že to a to představuje obrovskou výzvu. Z předběžných vyjádření Lorda Fostera vyplývá, že to skutečně za výzvu považuje, aniž by se uchyloval k obvyklým vyjadřovacím klišé. Nedávno v Miláně oznámil projekt městské části Santa Giulia, která už je ve výstavbě, a pevně věřím, že se rozhodne milánské Julii vytvořit pražského Romea,“ říká Červenka.
Jak ke štěstí přišel
Norman Foster se narodil v roce 1935 v Manchesteru (sedmdesáté narozeniny oslavil před několika týdny, 1. června). Otec pracoval jako dělník v letecké továrně, matka byla číšnice. Po střední škole, od šestnácti let, pracoval jako pomocný úředník na manchesterské radnici. Už tehdy si ale přivydělával výkresy pro místní stavitele a realitní kanceláře. Ke studiu architektury na univerzitě byl přijat až na základě doporučení z armády po absolvování dvouleté vojenské služby.
Rozhodující pro jeho architektonický vývoj bylo postgraduální stipendium na americké univerzitě Yale, které získal v roce 1961. Potkal zde svého spolupracovníka a pozdějšího rivala Richarda Rogerse (dnes rovněž lorda, pro změnu s přídomkem of Riverside) a seznámil se s klasickým modernismem Miese van der Roheho a s futuristickými konstrukcemi Buckminstera Fullera, tvůrce geodetické kopule. S Fullerem později také osobně spolupracoval. „I když mu tehdy bylo už přes osmdesát, vždycky jsem jej vnímal jako nejmladšího člověka, jakého jsem kdy potkal. Cítil jsem, že to byl vizionář,“ vzpomínal na něj Foster před pár lety v listu Christian Science Monitor.
Po návratu do Evropy vytvořili Foster, Rogers, jeho žena Su a Fosterova budoucí manželka Wendy společný architektonický ateliér Team 4. Společná praxe však vydržela jen krátce. Vlastní studio, původně pod jménem Foster Associates, si Foster založil v roce 1967. Přelomovým dílem, byť zdaleka nešlo o jeho první velkou stavbu, se pro něj stala centrála Šanghajské banky v Hongkongu, postavená mezi lety 1979 a 1986. Tento sedmačtyřicetipatrový mrakodrap je dodnes jednou z nejdražších staveb ve své kategorii. Dost možná tou vůbec nejdražší, neboť stál údajně půl miliardy liber. Dnes jej však naleznete snad v každé publikaci o poválečné architektuře.
Nejprogresivnější i nejdražší
Šanghajská banka s elegantní nosnou konstrukcí vystavenou na obdiv a s interiéry a technologickým zázemím navrženými tak, aby se minimalizovala energetická spotřeba, je téměř modelovou ukázkou hi-tech architektury, za jejíhož hlavního reprezentanta je Foster považován. Když mu v roce 1999 byla udělena Pritzkerova cena, obdoba Nobelovy ceny na poli architektury, předseda nadace, která ji uděluje, Bill Lacy rozhodnutí poroty vysvětlil následovně: „Budovy Sira Normana Fostera udávají standard pro špičkový design používající moderní technologie na samé hranici jejich uměleckých možností. Jeho budovy představují maximum možného v současné architektuře ve 20. století a nepochybně budou významnou měrou udávat tón v architektuře století příštího.“
Vysoké náklady spojené se stavbou Šanghajské banky nejsou výjimkou. Spíše naopak, Foster málokdy staví levně. Jeho projekty na hranici současných technologických možností jsou většinou také velice drahé. Zastřešení dvorany Britského muzea jemnou pavučinou ze skla a oceli například přišlo na sto milionů liber. Tři sta metrů dlouhý Most tisíciletí určený výhradně pro pěší stál včetně dodatečných oprav 23 milionů liber.
Fosterovi proto někdy bývá vytýkáno, že jeho hi-tech architektura je natolik exkluzivní, až je téměř samoúčelná. Trochu to připomíná výtky, kterými čeští avantgardní architekti ve 30. letech zahrnuli brněnskou vilu Tugendhat od Miese van der Roheho. Jaký prý má smysl stavět takto exkluzivní vilu, když by šlo za stejnou cenu postavit celou kolonii dělnických domků? Dnes je jako jedna z mála tuzemských moderních památek zapsána na seznam Světového kulturního dědictví.
Architekt (nejen) Tonyho Blaira
Dalším krokem na Fosterově cestě k mezinárodnímu věhlasu bylo vítězství v patrně nejprestižnější architektonické soutěži 90. let, v soutěži na rekonstrukci berlínského Reichstagu. Foster v roce 1993 zvítězil s fantastickým projektem, který počítal s tím, že nad celou stavbou vztyčí obří prosklenou konstrukci, jakýsi poklop či obrácené akvárium. Záhy se však ukázalo, že by to bylo příliš drahé i na německý stát. Nakonec se celá rekonstrukce omezila v podstatě pouze na úpravy vnitřních prostor. Jediným zvenčí viditelným novým architektonickým prvkem je prosklená kopule. Ve Fosterově původním projektu se vůbec nevyskytovala, Helmut Kohl si ji však prý velmi přál. Španělský architekt Santiago Calatrava, který podobný motiv použil ve svém soutěžním návrhu, pak Fostra nařkl z plagiátorství. Foster na to kontroval poznámkou, kde bere Calatrava to ego, že věří, že ze všech kopulí, co jich po světě je, by kopíroval zrovna tu jeho.
Až jednou někdo sepíše kulturní dějiny Velké Británie na konci 20. století, dost možná v nich Norman Foster bude figurovat jako „dvorní“ architekt Tonyho Blaira. Řada jeho velkých veřejných realizací z 90. let se přinejmenším časově kryje s nástupem New Labour a výstižně naplňuje Blairův program Cool Britania, snahu vdechnout britské společnosti novou hrdost a pocit sounáležitosti. Snad nikdy předtím nevyrostlo v Británii v tak krátkém čase tolik ambiciózních veřejných staveb a nikdy nebyl pod tolika z nich podepsán jediný architekt. Nebyli by to Britové, kdyby pro to nevymysleli speciální ironický termín: Fosterification.
Málokdy se stane, aby se do užšího výběru různých architektonických cen dostalo více staveb od jednoho architekta. Ve Fosterově případě to ale pomalu již začíná být pravidlem. Mezi pěti finalisty Stirlingovy ceny, ocenění za nejlepší stavbu britské architektury za uplynulý rok, byly loni dvě jeho stavby. Cenu získal mrakodrap 30 St Mary Axe, přezdívaný Gherkin (nakládací okurka). Foster se tím stal prvním architektem, který Stirlingovu cenu obdržel podruhé. Gherkin pak letos mezinárodní porota vybrala také mezi pět finalistů evropské ceny Miese van der Roheho, mezi osmadvacet staveb užšího výběru (z 242 nominovaných) se přitom vešel ještě Fosterem navržený most ve francouzském Millau, který je jedním z nejvyšších a nejdelších mostů na světě. V nejvyšším bodě měří 343 metrů, o 23 metrů víc než Eiffelovka.
Není všechno zlato, co je hi-tech
Foster učinil ze svého stylu dobře prodejnou značku. Obrat Foster and Partners se počítá v desítkách milionů liber a Foster po světě cestuje v soukromém letadle, které si sám pilotuje. Jeho ateliér momentálně pracuje paralelně na tak různých projektech, jako je vlakové nádraží v Drážďanech, letiště v Pekingu, rekonstrukce Smithsonian institutu ve Washingtonu DC, opera v Dallasu, výstaviště v Miláně, padesátišestipatrový mrakodrap v Sydney a pavilon pro slony v kodaňské zoologické zahradě, abychom uvedli alespoň některé.
Zdaleka ne vždy však jde o prestižní zakázky. Foster and Partners produkují také nijak zvlášť výjimečné administrativní budovy, u nichž se architektonický vklad omezuje v podstatě jen na pár zajímavých, občas možná i trochu samoúčelných hi-tech detailů. Vedle architektonické haute couture produkuje zkrátka i dost konfekce, které však visačka s jeho jménem dodává šmrnc výjimečnosti. Příkladem může být palác Metropolitan ve Varšavě. Obří administračka, která těžko někoho uchvátí. Příznačné je, že na oficiálních internetových stránkách Fosterova ateliéru nenajdete o této realizaci ani zmínku.
Že se Foster při tomto rozsahu práce může na jednotlivých projektech podílet jen ve velmi omezené míře, netřeba asi zdůrazňovat. Studio pracuje podle přesně zadaných pravidel, všichni vědí, jak má vypadat Fosterova stavba, jaké detaily, jaké materiály a jaké barvy by se na ní měly objevit. Když koncem roku 2003 Fosterův ateliér po třiceti letech opustil jeho hlavní designér Ken Shuttleworth, britský tisk hojně přetřásal, nakolik jsou vlastně Fosterovy poslední stavby skutečně ještě jeho. Shuttleworth se sice o svému někdejším šéfovi vyjadřuje korektně, jeho vlastní studio Make je ale téměř přesným opakem toho, jak funguje Fosterova praxe. Žádná přísně hierarchická struktura, žádné zdůrazňování toho, kdo je ve firmě pánem.
Senzace, ale...
Nejslavnější český architekt Jan Kaplický, který od konce 60. let žije v Londýně, nemůže Fosterovi přijít na jméno. Obviňuje jej z vykrádání svých vlastních návrhů. Mrakodrap 30 St Mary Axe se sice v mnohém skutečně podobá Kaplického staršímu nerealizovanému projektu mrakodrapu Green Bird, je však otázkou, zda to lze považovat za důkaz plagiátorství, když oba architekti vycházejí z podobných pozic. Kaplický se stejně jako Foster hlásí k odkazu Buckminstera Fullera a svou kariéru v Británii začal u Fosterova někdejšího partnera Richarda Rogerse. Na přelomu 70. a 80. let několik let pracoval i ve Fosterově ateliéru. I když nebudeme brát Kaplického slova vážně, skutečnost, že právě Fosterovi dřív než jemu byla v Praze nabídnuta velká zakázka, v sobě nese trpkou ironii. Škoda. Fosterových staveb je po světě bezpočet, ty Kaplického, byť jsou odbornou veřejností rovněž vysoce ceněné, by se daly spočítat na prstech.
Na čem teď závisí, jestli Foster na nabízenou zakázku kývne? „Myslím, že ho zaujal prostor i rozsah tvůrčí příležitosti. Mohu říci, že po návštěvě již mezi námi začala konkrétní jednání,“ říká Miloš Červenka. „Záleží nám na tom, aby na Trojmezí vzniklo něco, o čem se jednou ve světě moderní architektury bude mluvit s úctou. Bude-li to s Normanem Fosterem, bude šance toho dosáhnout o to větší. Pokud se rozhodne do projektu zapojit, troufnu si říct, že jeho autorská spoluúčast na projektu Trojmezí bude mezníkem v dosavadní pražské metropolitní tvorbě.“
