Sedíme v kanceláři předsedy české fotbalové asociace. Je prázdná, bez vládce. „Není to dobré. Ale rozhodne hlavně motivace dostat se na Euro,“ říká Vladimír Šmicer, bývalý hráč, nyní manažer národního mužstva, před rozhodujícím (dvou)soubojem o postup s Černohorci (11. listopadu v Praze a 15. venku).
Foto: vlkrivka.rajce.idnes.cz
O co hraje český fotbal?
Co se týká financí, je to jasné. Startovné na Euru je osm milionů eur (nejlepší tým může vydělat až 23,5 milionu, pozn. red.), takže minimálně o ně. Ale hraje se mnohem o víc. O prestiž, image. Pokud do Evropy pojede tým i fanoušci, naši partneři dají do fotbalu víc peněz. Navíc některé smlouvy končí, je potřeba ukázat, že se jim vracejí a zhodnocují.
Motivace soupeře z Černé Hory bude ještě vyšší – malá země, nikdy nikde nehrála, může vydělat i následnými přestupy.
Přesně tohle tvoří jejich velikou sílu, mohou se poprvé někam dostat. Nacionální náboj bude obrovský, aby se stali hrdiny. Cítí to hráči i fanoušci. Na 10 tisíc míst stadionu v Podgorici mají žádosti o 60 tisíc vstupenek.
Zatímco u nás to vypadá jinak.
Hráči i trenér rok a půl bojují s kritikou a nedůvěrou. Máme problém vyprodat Španělsko a nemyslím, že by 60 tisíc lidí chtělo jít na Černou Horu. Uvidíme, jak náš fotbalový národ chce postoupit a pomoci těm našim klukům. Nebo jen sledovat, zda to vyjde…
Odehraje se část souboje i v zákulisí – může stát větší mocenský zájem o postup tradiční země, nebo naopak o svěží divočejší vítr?
Jsme bráni jako fotbalový stát. I v Liverpoolu jsem poznal, že se připískávalo těm silnějším. Tak to opravdu je. Ale nemyslím si, že to bude hrát roli. Přeju si, aby to bylo férový.
Poměr sil mezi „malými“ a „velkými“ týmy se mění. Stále víc neznámých zemí se tlačí na velké turnaje. Na druhou stranu koncentrace kapitálu pokračuje ve velmocích.
Rozdíl na klubové úrovni se proto prohlubuje, jsou obrovské rozdíly ve finančních možnostech. Na top kluby už nestačí nejen české nebo bulharské týmy, ale i švýcarské, nizozemské, belgické. U národních týmů to je jiné. Rozdíly ve výkonnosti nemusejí odpovídat ekonomickým. Kvalifikace bývají těžší, přichází víc překvapení. Jen se podívejte, jak se vylepšilo Lichtenštejnsko z naší skupiny. Dostávali osm devět gólů. Teď jeden dva. Jedině Španělé je přehráli. A nedávné zápasy Černé Hory s Anglií. Jejich hráči berou v klubech mnohokrát míň, ale na hřišti uhrají dvakrát remízu.
Reálná síla českého týmu poklesla. Může se ale postupem udržet v přijatelné křivce.
Nedostat se na Euro by bylo zklamání a potvrzení, že se někde udělala nebo dělá chyba. Přitom myslím, že v mládežnickém fotbalu se hodně mění, hrajeme na menší hřiště, aby si kluci víc zahráli. Přebíráme systémy trénování z vyspělých zemí.
Na vrcholné úrovni ale došlo k jistému nasycení hladu po trofejích, slávě, výdělcích.
Teď se mi zdá, že se hráč uspokojí s Ruskem a Tureckem poté, co má doma dobrou půlku sezony. Ne, měl by dokázat doma, že je nejlepší. Když se mu to nepodaří, neměl by odcházet, protože bude mít strašně těžkou pozici. Ta konkurence tam vypadá úplně jinak. Motivací by měla být reprezentace, tam ukázat, že na to máš, a pak jít do zahraničí.
Navíc nikdy tolik fotbalistů neodmítlo národní dres.
Většinou už něco odehráli. Ujfaluši, Grygera a další…Byli unavení z tlaku, k tomu náročný kalendář, někdo špatně snáší kritiku. Namísto nároďáku si odpočine doma, má klid. U těch starších se to dá pochopit. Když to máte za sebou, priority se vyvíjejí. Potřebuju hrát hlavně za klub tři čtyři roky, víc nezbývá, abych se zabezpečil, co to jde.
Je na tom český fotbal celkově líp, nebo hůř než před 10 lety?
Líp. V té době po revoluci tu přece jen byla větší divočina. I když teď taky můžete říct: „Máte tam různé lidi, kteří nejsou moc průhlední.“ Za našeho mládí to byla úplně jiná doba. My byli pořád venku, sportování zadarmo, stát ho podporoval. To byly zlaté doby. Ale je to lepší, opravdu, jde to dopředu. Přesto, že se sport dostal na jinou pozici ve společnosti.
Proč fotbal víc netáhnou (skoro)čtyřicátníci z vaší generace, hvězdy s kreditem? Vidět jste jen vy a Karel Poborský.
Když jdete do boje, do funkce, máte přátele a nepřátele. Někdo si řekne: „Nemám to zapotřebí.“ Jsou zabezpečení, nemusejí nic dělat. Ivan Hašek do toho chtěl jít, zbavit se některých lidí. Ale nemohl. Nejdřív musíte za hlasy z valných hromad něco slíbit. Ne jen říct: „Chci to dělat dobře.“ Ivan musel vyjednávat s lidmi, s nimiž by si za stůl jinak nesedl, dělal kompromisy. Došla mu energie s tím bojovat. Poborák má šanci do budoucna tady zasednout i jako předseda. Už má zkušenosti, nemusí být někomu vděčný, někoho si kupovat. Ale právě proto je pro mnohé nebezpečné ho tam dosadit. To je politika. Musíš být hlavně dobrý politik.
Nejlíp s dobrým výsledkem národního týmu v zádech.
Já mám naštěstí jen ten nároďák… Zatím to snáším.
