Český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) uložil loni pokuty za 1,5 miliardy korun, což je trojnásobek sumy z předešlého roku. Třetina částky je již pravomocná, o zbytku se rozhodne v odvolacích řízeních. Zdálo by se, že je vše v pořádku: kapitalisté dostali přes prsty, předseda úřadu byl médii pasován na ochránce blaha spotřebitelů a vymetená státní pokladna se nepatrně zaplnila. Ve všeobecném jásotu zaniklo, že věci mohou být i poněkud jinak.
Stoletá pře.
Spor o smysl ochrany hospodářské soutěže rozděluje ekonomy už více než sto let. Ještě jejich „otec“ Adam Smith byl přesvědčen, že se tato ochrana „protiví svobodě a spravedlnosti“. Jeho argumenty však pro část ekonomické obce časem notně vyčpěly, a tak dnes panuje obecná shoda snad pouze v tom, že hospodářská soutěž je pro společnost nesmírně důležitá. Tak důležitá, že nad ní musí bdít mocný státní úřad, tvrdí jedni. Tak důležitá, že kontrolu nad ní nesmí mít nikdo, protože i dobře míněné zásahy do fungování trhů mohou mít zničující následky, oponují druzí.
První jsou přesvědčeni, že existují situace, kdy tržní výsledek není „v zájmu spotřebitele“. Důvodem je především to, že výrobci získají větší moc, než jim dle názoru zákonodárců a úředníků přísluší. Příkladem může být dohoda výrobců o cenách, tak zvaný kartel. ÚOHS jich loni odhalil několik – například mezi čerpacími stanicemi (pravomocná pokuta 313 milionů korun) nebo mezi stavebními spořitelnami (nepravomocná pokuta 484 milionů korun). Podobně se úřady snaží zabránit, aby byla firma příliš velká (rozhodování o fúzích obvykle tvoří největší část jejich agendy), a pokud již velká je, aby své postavení nezneužívala (k potrestaným z tohoto důvodu patřily loni například Český Telecom nebo ČEZ). Třetí oblastí, do které mohou tyto úřady zasahovat (v Evropské unii tato poslední oblast spadá pod bruselské „Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž“), jsou veřejné zakázky a státní podpora podnikům. Dá-li například vláda firmě záruku za její bankovní úvěr nebo přímo dotaci, zvýhodňuje ji oproti konkurenci. Úřad by měl takové jednání zakázat, nebo alespoň omezit. Všechna uvedená opatření mají jeden cíl: dosáhnout ideálního stavu, ve kterém bude hodně prodávajících, kteří si budou ve svém boji o zákazníka čile konkurovat bez používání státem zakázaných prostředků.
Překážky klade stát.
Stát se často přirovnává k „rozhodčímu“ na tržním hřišti. Ve většině vyspělých zemí světa mají tito „rozhodčí“ velké pravomoci. Například evropská komisařka pro hospodářskou soutěž Neelie Kroes je jednou z nejmocnějších úřednic starého kontinentu a zástupci jejího úřadu mimo jiné mohou s povolením soudu provádět vyšetřování i v bytech představitelů vyšetřovaných společností na celém území Evropské unie.
Kritici současnému soutěžnímu právu vyčítají, že nebere v úvahu dynamickou podstatu hospodářství. Není jistě náhodou, že na bariéru antimonopolních zákonů naráží právě firmy v nejrychleji se rozvíjejících odvětvích (před sto lety to byly železnice a těžba ropy, dnes telekomunikace nebo výroba software). Jestliže totiž opustíme strnulý svět ekonomických modelů, ztrácí jakákoliv ochrana soutěže smysl. Tak například pokud se i velká firma musí bát, že do jejího odvětví vstoupí nějaký konkurent, bude se chovat tak, jako kdyby konkurenci skutečně vystavena byla. Ani Microsoft si tedy nemůže dovolit naúčtovat za svůj software libovolnou sumu (i když má na trhu operačních systémů pro osobní počítače téměř stoprocentní podíl), protože by tím jen přihrál zákazníky své současné či nově vzniklé konkurenci. Pokud v realitě překážky vstupu do odvětví existují, jsou většinou kladeny státem.
Kaše paragrafů stále houstne.
Mezi odvětví, ve kterých ÚOHS zasahoval loni nejčastěji, patří bankovnictví, telekomunikace nebo produkce cukru. Jde tedy o jedny z nejregulovanějších sektorů v ekonomice, u nichž je většinou státem omezen vstup nové konkurence (bankovní či telekomunikační licence), nebo je státními zásahy trh jinak pokřivován. Například stavební spoření by bez státní podpory (od roku 1994 přišla daňové poplatníky na více než 75 miliard korun) v současné podobě vůbec neexistovalo. Jinými slovy regulace plodí jen další regulaci. I když se soutěžní právo snaží na některé výtky brát ohled, výsledkem je houstnoucí kaše paragrafů, ze které mají radost snad jen šiky specializovaných právníků. Celý proces rozhodování o vině jednotlivých firem a povolování výjimek je velmi neprůhledný (výklad velmi důležitých pojmů – například „relevantní trh“, „dominantní postavení“ nebo „veřejná podpora“ – závisí na libovůli úřadu) a úředníci při něm používají informace zejména od konkurentů obviněné společnosti. Nejsou tedy v žádném případě „rozhodčím“ na hřišti, ale spíše komisí sedící v kanceláři, která o výsledku turnaje rozhoduje na základě dotazníků vyplněných jednotlivými týmy. Je jasné, že takové rozhodnutí bude brát ohled spíše na zájmy soupeřů a členů komise než to, kdo hraje nejlepší fotbal. Jedinou oblastí, které i tito kritici ochrany hospodářské soutěže přiznávají místo, je kontrola státu, aby ve veřejných zakázkách či státní podporou nepreferoval své oblíbence.
I Friedman změnil názor.
Většinový názor a právní realita dnes nahrávají spíše první skupině. Přesto se zdá, že budoucnost patří těm druhým. S tím, jak se hospodářství stává dynamičtějším a stále větší roli v něm hrají znalosti a inovace, si rostoucí počet ekonomů uvědomuje omezenost současného pojetí ochrany hospodářské soutěže. Američan Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a celoživotní zarputilý bojovník za antimonopolní zákonodárství, v době amerických procesů firmy Microsoft před několika lety svůj názor překvapivě změnil a prohlásil: „Viděl jsem, že namísto podpory konkurence dělalo antimonopolní zákonodárství pravý opak. Stejně jako řada jiných vládních aktivit bylo převzato lidmi, kteří chtěli jen regulovat a ovládat. Bylo by lepší, kdyby nic takového neexistovalo.“ Ovšem přesvědčit politiky a úředníky o tom, aby se vzdali potenciální kontroly nad každou firmou v ekonomice, bude obtížné. Ještě obtížnější, než přimět členy parlamentu, aby se zbavili části imunity nebo „omylem zvýšeného“ platu.
