Fotbalista Ivo Ulich: Nechci být v mentálním důchodu

Podnikatel a bývalý ligový fotbalista Ivo Ulich byl celou svoji kariéru zvyklý nastupovat v záloze. Ve třiatřiceti ale musel přejít do útoku. Řeč teď není o fotbale, který celé mládí na vrcholové úrovni hrál, ale o podnikání. Společně s bratrem Romanem založili firmu vyrábějící designové kliky ke dveřím a jejich práce má úspěch.

Bratři Ulichovi prodávají kliky do 43 zemí světa. Vloni zvýšili obrat o 28 procent na 74 milionů, nyní otevírají zastoupení své firmy M&T v Rusku. Jejich klikami otevírají dveře miliardáři Petr Kellner i Andrej Babiš. „Kdybych nezačal podnikat, ještě bych asi hrál fotbal v nějaké nižší soutěži,“ říká dnes jedenačtyřicetiletý podnikatel.

V drážďanském Dynamu jste skončil v roce 2008 a přešel podnikat naplno. Byla to přece jen změna? Co jste věděl o právu, marketingu, účetnictví?

Odborné věci jsme už řešili externě, takže tyhle znalosti ve stoprocentní míře ode mě nebyly potřeba. Je ale pravda, že firma je živý organismus, roste a vy se spolu s tím vývojem také řadu věcí musíte naučit. Musíte se vzdělávat a být o krok napřed, abyste věděli, kam chcete firmu vést, a zároveň si uvědomovali, co budete muset obětovat.

Je pravda, že jste si v posledním roce kariéry vydělal víc jako podnikatel než jako fotbalista?

To je pravda. V roce 2008 ještě nebyla finanční krize a firmě se dařilo. Já tehdy hrál třetí německou ligu, takže ten výdělek už nebyl takový jako na vrcholu.

Jak se řídí firma z vrcholového angažmá z Německa? Navíc jste předtím hrál pod trenérem Haškem krátký čas i v Japonsku.

Tam jsem byl čistého času čtyři měsíce, takže se to zvládnout dalo. Tehdy už začínal celkem slušně fungovat internet, takže když mi zbyl mezi zápasy a tréninky čas, sedal jsem k počítači a podnikal.

Čím byste se živil, pokud byste nezačali s bratrem podnikat?

Těžko říci. Možná bych to řešil jako ostatní. Neskončil bych kariéru ve třiatřiceti a pokračoval dál, dokud by mi sloužilo zdraví. Možná bych hrál ještě dnes v nějaké místní nižší soutěži.

Žádné jiné podnikatelské aktivity vás nelákaly?

Zajímal jsem se o reality a investoval v příhodné době do tohoto segmentu.

Jak to vlastně chodí, když sportovec končí kariéru? To za vámi někdo přijde, že ví, kam investovat, a vy pak doufáte, že se nemýlil?

Kdo má určité finance, tak když přijdou takoví rádci, měl by mít obecné povědomí, kam investovat. Alespoň za sebe bych mu to doporučoval. Nedovedu si představit, že bych slepě důvěřoval nějakému člověku, když mi slíbí tolik a tolik procent a já že se nemusím o víc starat.

Ale evidentně se to u sportovců občas děje.

To ano. Ty příběhy jsou někdy známé, někdy se tím ti dotyční raději ani nepochlubí. Do určité míry jejich přístup ale chápu. Ve sportu si užili tlaku dost a chtějí být v mentálním důchodu. Pak buď mají prostředků tolik, že s nimi nemusejí nijak nakládat, nebo s větším či menším úspěchem investují.

Vy jste vyhráli před pár týdny soudní spor, když jedna z firem kopírovala váš design. Jak je těžké v Česku uspět ve sporu o duševní vlastnictví?

V našem segmentu šlo o precedens. Museli jsme se na tom hodně podílet a být na pozoru, aby ten soud pro nás nedopadl negativně. Firma nakonec musela kování stáhnout z trhu a soud uznal, že šlo o kopie našeho designu. Je to dobrá věc pro všechny, kteří něco tvoří. Vědí, že se mohou chránit.

Jak dlouho spory trvaly?

Byly to dva roky. My jsme chtěli být korektní a dohodnout se mimosoudně, což nám právníci i radili, protože výsledek soudu byl nejistý. Protistrana ale spíš využívala času a dál ty výrobky prodávala. Nakonec jsme se rozhodli razantně zakročit, protože už to nešlo dál.

Máte spočítáno, o kolik jste přišli peněz?

To ne. My jsme nechtěli soudní spor protahovat dokazováním ušlého zisku. Nahrávalo by to protistraně, která by výpočty zpochybňovala. Co si budeme říkat, tohle je vždycky nejisté a soud by se táhl nekonečně dlouho. My jsme tedy nepožadovali napravení finanční újmy, ale úhradu soudních nákladů a stažení výrobků z trhu.

A odhadem?

Nebylo by to málo. Šlo o tři nejprodávanější modely. Řádově mohlo jít o miliony korun.

V Dobrušce jste postavili velkou halu, aby výroba neprobíhala na několika místech v zemi. Ta investice byla naplánována na 50 milionů a sháněli jste kvůli tomu investora. Hala stojí, máte nového investora?

Nakonec se ta investice vyšplhala ještě výš. Když už se věnujeme designu, nechtěli jsme postavit obyčejnou halu, která by nekorespondovala s duchem naší firmy. Nakonec jsme se dostali k 75 milionům korun a partnery se nám podařilo najít. Jsem ale v tomhle vázán mlčenlivostí a jejich jména prozradit nemůžu.

A šlo o český subjekt?

Ano, je to privátní investor.

Přemýšlel jste o tom, mít jinou práci, třeba ve vedení Slavie?

Dneska jsem sponzorem Slavie a tahle rovina mi jako spojení s mým bývalým klubem stačí. Žádnou nabídku bych nemohl akceptovat, musel bych se práci tam věnovat naplno a s firmou by to skloubit nešlo.

Ale možná by vaše zkušenost v klubu byla potřeba, ne?

S pátým místem v tabulce asi nemůže být nikdo plně spokojen, ani já ne. Ve sportu to ale už tak bývá, že jsou horší a lepší období. Slavie má teď to horší. Měla mít ty nejvyšší cíle a bohužel je nenaplňuje. Ale všichni věříme, že teď stojí před restartem a bude nám dělat radost.

Zpátky k podnikání. Vaše výrobky jsou postavené na designu. Takhle jste to ale neplánovali už od úplného začátku, že? Tehdy jste prodávali zboží po krachující firmě.

Převzali jsme kromě zboží i její obchodní činnost. Zboží jsme přeprodávali, ale brzy jsme si uvědomili, že tohle není náš cíl. Kvalita byla špatná a ani ty kliky se nám nelíbily. Pocházíme z města, kde mělo strojírenství tradici, tak jsme oslovili firmy, od nichž jsme chtěli komponenty v požadované kvalitě. Nakonec jsme se během roku a půl dopracovali do stavu, kdy jsme pomocí subdodavatelů byli schopni kliky vyrábět a u nás je montovat a expedovat. To byl rok 2000, kdy jsme vyšli s první modelovou řadou.

Proč zrovna tenhle obor?

Bratr pracoval ve firmě, která podnikala v podobném odvětví. Jednou na veletrhu pozoroval zájem, který se točil kolem klik ke dveřím. Asi někde tam vznikl nápad na naše podnikání.

Design má na starost přímo váš bratr Roman?

Designuje naše kliky, má na starost i vývoj. Jeden model vzešel také ze spolupráce s designérkou Barborou Škorpilovou, takže součástí jeho práce jsou i nové nápady, inovace.

Jak se získávají zakázky pro domy a kanceláře nejbohatších Čechů, jako je Andrej Babiš nebo Petr Kellner?

Většinou je to přes architekty, kteří se podílejí na tvorbě interiérů. Dříve se při těchto náročných zakázkách hodně ohlíželi po špičkových firmách v zahraničí, my ale nabízíme kvalitativně i designově stejnou úroveň s lepší cenou, a tak často dojdou k nám. Někdy se stane, že se na nás obrátí přímo investor, jako to bylo v případě Andreje Babiše. Jeho paní má slušný přehled o českých i zahraničních firmách v našem oboru a některé věci s námi řešila přímo ona.

Všiml jste si, že by bylo vaše jméno výhodou při jednání se zákazníky nebo s bankami?

To ani ne. Na začátku jsme sice naši značku moc nepropagovali a v obchodním rejstříku figurovalo moje jméno coby fyzické osoby, pak jsme ale začali podnikat jako právnická osoba a udělali jsme dobré rozhodnutí, když jsme M&T. Moje jméno může v něčem pomoci, ale jindy může být zase na překážku a koneckonců už jsem z fotbalu dlouho pryč a značka se za tu dobu stala známější než já.

S bratry máte rozděleny firemní role. Vy konkrétně obstaráváte zahraniční obchod. Jak se vám na tomhle poli daří? Naposledy jsem četl, že vyvážíte do patnácti zemí.

Kromě zahraničního obchodu mi z dřívějška zůstaly na starost finance a marketing. Co se týče aktuálního stavu, jsme před podpisem o zastoupení naší značky v Rusku. Jinak jsme spočítali, že jsme dodali už do 43 zemí světa.

Máte všude kanceláře, nebo obchodujete přes prostředníky?

Když se nám povede najít adekvátního partnera, dostane smlouvu o zastoupení, exkluzivní podmínky a o tu zemi se stará sám. Když ne, máme partnery, kteří nás prodávají napřímo. Samotné zastoupení máme v pěti oblastech OE na Slovensku, v Polsku, na Ukrajině, jedno máme pro Benelux a jedno nově pro Rusko.

Jak se v zahraničí daří obchodně? Podíl na obratu je stále menší než v Česku?

V zahraničí podnikáme aktivně teprve poslední tři roky, takže je tam oproti Česku určitý skluz. Zahraničí se podílí na celkových tržbách částkou kolem patnácti procent, náš cíl je někde na hranici čtyřiceti procent do pěti let.

Stává se, že se jako bráchové někdy pohádáte?

Zatím se to nestalo. My jsme všichni takoví spíš klidnější kluci. Taky je to dáno tím, že jsme si rozdělili role a netříští se nám kompetence. Na celkové vizi jsme se shodli vždycky a doufám, že to tak zůstane i dál.