Nejvyšší česká fotbalová soutěž by vstupovala do závěrečné čtvrtiny, kdyby v zimě nepadal sníh. Ten překvapivě způsobil, že hrací plocha byla mnohde nezpůsobilá, aby na ni vyběhl výkvět českého fotbalu. Ze šesti „jarních“ kol se všechny plánované zápasy sehrály pouze v jediném, a tak se ligová tabulka před závěrečnou čtvrtinou podobá sudoku. K několika málo jistým číslům patřícím v ní třem mužstvům, kterým se podařilo odehrát všechna utkání, si lze na základě vlastních úvah doplnit ta, která považujete za nejlogičtější. Že vyjde nesmysl, je zřejmé.
Každý rok se opakující praxi odkládání zápasů v počátečních jarních kolech lze změnit jen zaváděním dalších vyhřívaných trávníků. To ovšem něco stojí a představa, že na podobnou vymoženost má finance všech šestnáct ligových klubů, zavání utopií. Navíc (a to i při vědomí, že ligový fotbal se zdaleka nehraje jen pro diváky, kteří přijdou do hlediště) je otázkou, zda při současných návštěvách není vyhřívaný trávník zbytečným luxusem. Například ono jediné kompletně sehrané jarní kolo na stadionech vidělo 30 600 fanoušků, což dává průměr přibližně 3800 lidí na jedno utkání. To je návštěva Matějské poutě v hodně deštivou neděli.
Hlavním důvodem upadajícího zájmu o ligu ale zůstává dění na trávnících. Nejzkušenější hráč Blšan Jan Vorel se po utkání s Libercem vyjádřil, že jeho mužstvo bylo hostům rovnoceným soupeřem. Vzhledem k tomu, že měl pravdu a vůbec nepřeháněl, je toto sdělení děsivé. Blšany totiž k utkání nastupovaly jako poslední tým tabulky, Liberec v pozici jejího lídra. Taková je česká liga. Kdokoli, dokonce i poslední prvnímu, je rovnoceným soupeřem. Všichni jsou stejně průměrní, předvádějí stejnou nekvalitu. I proto je pro ligu Matějská pouť příliš silným konkurentem. Milionkrát omleté přísloví říká, že mezi slepými je jednooký králem. Fotbalové ligy se to netýká, všichni její účastníci jsou shodně nevidomí. Ať titul mistra získá kdokoli, bude vidět asi jako Žižka po výletu k Rabí.
