Nádherná prvorepubliková vila nad Brnem od architekta Miese van der Rohe je už pětadvacet let symbolem dělení Československa. Za zmínku stojí skutečnost, že toho 26. srpna 1992 byli ve vile Tugendhat přítomni tři současní členové redakce týdeníku Euro. Kolega Mirek Zámečník seděl v předpokoji jednací místnosti ve funkci ředitele ekonomické sekce Kanceláře prezidenta republiky, autor tohoto textu, tehdy ekonomický redaktor deníku Právo, pak čekal na výsledky jednání před vilou s dalšími novináři, mezi nimiž byl i tehdejší fotograf ČTK a dnešní art director týdeníku Euro Tomáš Novák.
Událost, dnes považovaná za jeden z nejdůležitějších a také nejúspěšnějších předělů naší moderní historie, neprobíhala v nějaké slavnostní atmosféře. Ve vzduchu bylo silné napětí. Velká část slovenské veřejnosti velmi důrazně požadovala vlastní stát, zatímco Češi měli pocit, že přicházejí o kus vlastního těla. A samozřejmě se řešily federální penězovody z českých zemí na zaostalejší východ. Petr Pithart, předseda české vlády končící volbami v červnu 1992, už rok předtím přišel při přípravě rozpočtu na rok 1992 s tezí „každý za své“. A objevil onen slavný „dvojdomek“, v němž mají žít společně oba naše národy, ale každý za své. V praxi to představovalo seškrtání rozpočtových transferů na Slovensko o 25 miliard korun a posílení českého rozpočtu o odpovídající částku.
Podívejte se na snímky z 25. výročí konce federace
Už jen dělení
To samozřejmě ještě akcelerovalo slovenský nacionalismus projevující se od revoluce v roce 1989 nejprve slavnou pomlčkovou válkou o oficiální název, pokračující úsilím o další a další kompetence dosud patřící federaci. Když na počátku roku 1992 přišli Slováci s požadavky na vlastní zahraniční, obrannou a měnovou politiku, bylo jasné, že řeč se už nevede o nějaké nové formě soužití, ale o faktickém oddělení Slovenska.
Nebylo asi v Česku racionálně uvažujícího člověka, který by si nemyslel, že Slováci na oddělení od silnějšího a vyspělejšího Česka prodělají. A nejen kvůli oněm rozpočtovým transferům.
Každý svou cestou
Že to nakonec bylo jinak, dokládá pohled ekonoma. A to přestože dlouhá éra vládnutí Vlada Mečiara způsobila zemi hospodářské problémy i oddálení vstupu do EU. Opravdu by tak stálo za to, aby někdo důkladně analyzoval, co Slovensku to čtvrt století staré rozhodnutí o osamostatnění přineslo. Jeví se jako nesporné, že to byla rozpočtová, měnová i hospodářská politika více odpovídající poměrům v zemi, než by bylo možné dosáhnout v československé federaci, kde si větší a vyspělejší česká ekonomika vynucovala jiný přístup k měně i fiskálu. Slovensko mělo zcela jinou strukturu ekonomiky s převažujícím těžkým strojírenstvím se silnou zbrojařinou fatálně navázanou na Sovětský svaz. Zároveň chyběly menší a střední firmy a především podnikatelská tradice, takže se tam rozjezd drobného podnikání, jak ho známe od nás, prostě nekonal. Slovenská cesta nutně musela být jiná než česká.
A fungovalo i rozpočtové omezení, takže sociální polštář tam nebylo čím nafukovat. Na rozdíl třeba od Česka, kde těch pětadvacet miliard navíc z federálních transferů prakticky zrušilo veškeré úvahy o reformě financování zdravotnictví, jak v jednom z rozhovorů kdysi přiznal Václav Klaus. Reforma by nutně musela lidi bolet, a když to šlo zalepit penězi, nebylo co řešit. A tak je zřejmě české socialistické zdravotnictví posledním pohrobkem československé federace.
Dále čtěte:
Rozdělení Československa pomohlo více Slovákům, tvrdí Klaus
Přijetí eura: kdo v Evropě zchudl a kdo zbohatl?
Esej: Zamávejte eurobusu
