Fotograf, co šel za sny

Jeho fotografické koláže vypadají jak střípky z filmů a vyjímají se nejen na Instagramu. Fotku přitom nevystudoval, přivedla jej k ní tragická událost.

Stranka triumfoval na fotografických „Oscarech“ Sony World Photography Awards, vystavoval v Asii, Americe i Evropě. Česká expozice mu ale chyběla. Napravila to až výstava Dechem, která alespoň na jedenáct dní obsadila pražskou Galerii Mánes, než musela v důsledku vládních opatření zavřít.

I přesto slavila úspěch. „14 let focení a posledních sedm měsíců každodenní práce vedlo k výstavě, která měla být a díky vám byla vrcholem mé dosavadní fotografické práce. Stáli jste denně fronty před otevřením a my jsme alespoň mohli přivítat za prvních 11 dní více jak 13 tisíc návštěvníků. Za to by byla ráda každá velká zahraniční galerie,“ stojí nyní na stránkách věnující se výstavě.

S Martinem jsme se potkali ještě předtím a bavili se o inspiraci, talentu, technice i o tom, co je, a není fotografie. Pomáhal mi v tom i kolega z vydavatelství, Honza Mihaliček, reportážní fotograf a držitel Czech Press Photo. Zajímalo mne, jak moc se světy dvou rozdílných fotografů budou doplňovat.

* Odkud čerpáte inspiraci? Máte nějaký nápad, jak probudit ty nejlepší myšlenky?

Moc rád bych vám návod prozradil, ale nejde to, protože žádný manuál na kreativitu neexistuje. Některé nápady vzniknou spontánně, za jinými je spousta práce a příprav.

Za těch 14 let, co se fotce věnuji, se to celé posunulo. Dnes už jsem schopen vymýšlet dříve nepředstavitelné scény.

Jednou jsme odtáhli staré americké auto do lomu za Prahu. Z jeho oken vytékaly květiny a celá scéna vypadala jako výseč z filmu. Fotografie Dreamers and Warriors měla zase dopředu jasně daný koncept, který vycházel ze symboliky létání, volnosti a celoživotní vášně a snění. Šlo to ruku v ruce s mým celoživotním mottem – člověk by měl následovat svoje sny, i když to na první pohled může znít trochu jako klišé.

*

Když jsem viděl poprvé právě vaši fotku Dreamers and Warriors, říkal jsem si v duchu: Paráda, to je plakát, do Prahy přijedou Daft Punk…

Vidíte, zrovna Daft Punk mám moc rád. Stejně jako je mne baví naprostá anonymita díla. Každá moje fotka pro mě představuje autoportrét, kterým ztvárňuji nějaký svůj vnitřní pocit. Modelové a modelky tedy mívají často zakrytý obličej a jsou otočení směrem od objektivu. Na druhou stranu pracuji jen s lidmi, kteří jsou mi blízcí a jejichž příběhy znám. Má tvorba je natolik osobní a intimní, že si opravdu nedokážu představit hledání modelů a modelek v agenturních katalozích.

* Nemáte uměleckou školu, k fotce jste se dostal po dvacítce. Rozuměl jste si hned s fotoaparáty?

S foťákem jsem se „spřátelil“ po odchodu blízkého člověka. Pravda, nikdy jsem fotku nestudoval, nikdy jsem nechodil na žádné kurzy, nečetl odbornou literaturu… Zásadní bylo moje zapálení pro věc. Hltal jsem každý okamžik, kdy jsem se sám zlepšoval a učil nové věci. A hltám to dodnes. Honza Mihaliček přikyvuje: To je správný přístup, mít ten drajv. Já třeba učím na škole novinařinu a studenti často chtějí ucelený návod, jak se stát spisovatelem… V tom já vidím spíš zradu. Všichni chceme návody a manuály, ale umění není exaktní věda. Hledat inspiraci je naprosto v pořádku, ale pokud se rozhodnete jít vyšlapanou cestou někoho jiného, pak třeba nikdy nebudete naplněni. Všichni jsme jedineční a koukáme na svět skrz vlastní optiku. Jestli můžu něco radit, soustřeďte se právě na svůj pohled, prožitky a buďte autentičtí.

* Chtějí po vás lidé i technické rady? Jaký foťák si mají koupit?

Často po mně někdo chce vědět, jaký si má koupit přístroj, aniž by mi řekl, co chce vlastně fotit. Stačí začít s mobilem. Záhy pochopíte, co to znamená zastavit moment, co je to kompozice. Přirovnávám to k dobré restauraci. Jasně, bude vás zajímat jméno kuchaře, možná ingredience pokrmu, ale v jakém hrnci se jídlo vařilo, vám bude asi úplně lhostejné. Přidává se i Honza Mihaliček: My kdysi hrozně řešili, jestli fotit na film, jestli vůbec má smysl přecházet z analogu na digitální foťák. Dnes je úplně jedno, čím fotíte. Musíte si najít rukopis. Vždyť World Press Photo má dnes kategorii pro mobilní fotku.

* Není na škodu, že je těch fotek dneska přetlak, obsahu je nekonečně mnoho a je složitější vyniknout?

Fascinuje mne na tom, že všichni tvoříme dokument doby. Fotíme skoro každou vteřinu. Ze svého dětství mám tak pět černobílých fotek a tím to hasne. Pro budoucí historiky bude mít naše generace nekonečně studijního materiálu. Ale něco jiného je fotit na sociální sítě a pracovat v ateliéru. Já třeba neumím sázet plátna jako Baťa cvičky. Udělám třeba tři, čtyři projekty ročně. Každý z nich je dokumentem určitého životního období, vzestupů i pádů. Loni jsem takovou svou fotku udělal třeba jednu.

* Právě vaše fotografie vidím u vás v ateliéru vůbec poprvé na plátně. Nemrzí vás, že je spousta lidí odbude jedním pohledem na Instagramu?

Od toho jsou výstavy, třeba jako ta má, Dechem. Jsem rád, že žijeme v době, v jaké žijeme. Dosah na sítích je možností, jak dostat svoje dílo ke spoustě lidem, ale že by byl počet laiků rovnítkem úspěchu, to ne. Je to především prostor, kde můžete sdílet svou práci. Zato výstavy jsou pro umělce pomyslný vrchol. Jedině v galerii má návštěvník možnost být v přímém kontaktu s uměním. Pouze galerie vám zprostředkují ten zvláštně intimní moment, kdy stojíte vedle člověka, který se kouká na vaše dílo. To ničím nenahradíte. Prožít gastronomický zážitek v oblíbené restauraci je přece taky mnohem příjemnější než si přinést jídlo domů.

* Vy těch „intimních momentů“ s návštěvníky zažijete na své výstavě zřejmě dost. Slíbil jste, že na Mánesu budete celý březen přítomen fyzicky.

Není to úplně originální koncept, ale má to svůj velký význam. Ačkoli žiju v Praze, měl jsem většinu výstav v zahraničí. Skoro polovina dotazů na sítích mi chodí právě od Čechů. Ptají se: Tak co, kdy bude něco u nás? A já jsem cítil potřebu jim to vrátit. Budu v Mánesu stát devět hodin denně a přednášet pro firmy i pro školy. Přál bych si, aby mi fungovaly hlasivky. Pusu nezavřu. (Slíbil jsem, že budu na výstavě každý den osobně, a to jsem splnil do poslední hodiny boje, informoval Stranka po uzavření výstavy.)

* Zajímá vás, co si takový běžný návštěvník z vaší výstavy odnese?

Zajímá i nezajímá. Vážím si všech, kteří na výstavu přijdou. Ale tvořím primárně z vnitřního přetlaku. Nedělám to proto, abych ohromoval ostatní. Tvorba je pro mne stejná potřeba jako spánek, dýchání a jídlo. Sice mě zajímá, jak moje dílo s lidmi na místě rezonuje, nikoho ale nezpovídám kvůli tomu, abych nabral inspiraci pro další fotky.

* Vaše fotografie jsou hodně imaginativní. Máte rád detailní popisy, nebo interpretaci necháte na lidech?

Nechci nikomu, kdo přijde na výstavu, brát představivost. Když má dílo popisek a škatulku, smrskne se vám fantazie a vytrácí se kouzlo nevyřčeného. Původní význam svých fotek stejně neprozradím nikomu, inspirace k nim vychází z mých nejniternějších pocitů. Ostatně všiml jsem si, že moje dílo zajímá hlavně dvě skupiny lidí – jedni se zaměřují na to, jak má fotka vzniká po technické stránce, druzí v mém díle vidí „emocionální zrcadlo“. Viděl jsem u svých fotek lidi brečet, smát se…

* Na zdi vám v ateliéru visí vaše fotka We Found Shelter. Jeleni se na ní přišli podívat na pražskou magistrálu. Je pro vás útěk do přírody zásadní téma?

Jsem městský člověk. Kdysi mi ten útěk z tepající metropole přišel zcestný. Postupem času jsem se k přírodě začal vázat víc a víc. Fascinují mě kontrasty mezi městským, konzumním životem a lesem, přírodou. U fotky, kterou zmiňujete, jsem se zamyslel, jaké by to bylo, kdyby příroda přišla naopak za námi do velkoměsta a začala tu s námi komunikovat. Před nedávnem jste začal fotit i portréty.

To byla taková paralelní rovina mé práce. Potkával jsem se během ní s inspirativními a talentovanými lidmi. Přišlo mi, že by byla škoda je nezapojit o něco víc.

* Jak na vás vlastně reagují konzervativní fotografové? Dokážu si představit, že jste čelil spoustě debat, jestli to, co děláte, je ještě fotka…

Já je rád mám, oni mne méně (smích). Poslední dobou se vyhýbám vysvětlování toho, co je a není fotka a rozřazování do kategorií. Moje fotky mají s reportážní fotkou možná víc společného, než se může na první pohled zdát. Zajímají mne naprosto každodenní prožitky, největší inspirací je pro mě sám život. To ve svých fotkách reflektuji, ale zároveň přetvářím do jakési vlastní reality. Moje dílo je naprosto autentickým zobrazením reality, akorát jako umělec používám jiné prostředky a postprodukci. Do rozhovoru vstupuje Honza Mihaliček: Za mne to fotografie rozhodně je. Fotka je dnes tak široká oblast, že není potřeba vytvářet škatulky a definice. Pravda je, že máme potřebu věci definovat. Většinou čím hlubší je moje neznalost, tím víc potřebuju nějakou nálepku.

* Vy byste taky mohl svého času dostat nálepku: absolvent ekonomky, zaměstnanec HR oddělení…

Dnes bych tu nálepku už nedostal. Svou bývalou práci jsem měl moc rád. Neodešel jsem z ní, protože bych k ní cítil nějakou averzi. Jen ta potřeba tvořit byla silnější. To máte podobné, jako když někdo nejdříve zpívá, pak založí kapelu a postupem času se z koníčku stane i obživa.

* Řekl jste si někdy: Tak teď jsem dobrej, fotografie je moje obživa, jsem spokojen?

Kdybych toho dojmu uspokojení nabyl, střelil bych se obrazně do vlastní nohy. Musí vám zůstat touha a hlad tvořit. Pořád se učím. Ani dnes zdaleka neplatí, že všechno, na co sáhnu, je skvělé a publikovatelné. Fotka je řemeslo, co neustále pilujete.

* Tak tedy jinak. Ptají se vás lidi, jak uspět na trhu s uměním?

Myslíte to tak, že by někdo zkusil dělat umění výhradně pro peníze?

* Zhruba tak.

Takovou otázku jsem si nikdy nepoložil. Vytvoříte-li si kalkul, budete strašně krátkozrací a prázdní. Rovnice „úspěchu“ je úplně jiná. Dělejte to, co milujete. Když tu činnost skutečně milujete, budete ji dělat častěji, a když ji budete dělat častěji, budete ji dělat také lépe a lépe. No a jestli se najdete ve fotce, sochařství, nebo práci v kanceláři, to je už přece jen na vás…

* Zvládáte s tímhle přístupem dělat i komerční zakázky?

Skoro je nedělám, mám to obrovské štěstí, že se můžu živit autentickým uměním. Když už se do nich pustím, nechám si do smlouvy napsat, že je klient obeznámen s mým rukopisem a nechává mi volnou ruku. Ideální spolupráci mám nastavenou třeba s Národním divadlem, ve kterém je práce s baletkami fascinující. No a taky se mi čas od času stane, že po mně chce někdo třeba nafotit svatbu. A to já přece neumím! Hodně lidí si myslí, že když máte foťák, jste univerzál.

* Z mého pohledu fotografa amatéra přece musí být jednodušší se domluvit se svatebčany než přemlouvat k póze jeleny, lišky nebo sýkorky, ne?

Mám štěstí. Ačkoli jsou moje fotky koláže, všechna zvířata si fotím sám a nic nekupuji v žádných fotobankách. A zvěř mi umí kupodivu dobře pózovat. Snad nejlépe se mnou spolupracovala příroda právě na Dreamers and Warriors. Je to koláž složená z několika fotografií. Na eBayi jsem koupil originální oblek pro pilota, model v něm nafotil a na druhý den přišel na stejné místo fotit ptáky. Vůbec jsem nečekal, že na ptačí zob nalákám tolik sýkorek, které kmitaly křídly skoro jako kolibříci. Sýkorky měly navíc dost podobné zabarvení jako oblek. Do toho se ještě zamlžilo hledí helmy a skrz helmu prosvítalo světlo. Spoustu věcí neovlivníte, přírodu jakbysmet. Taky mohly tehdy přiletět vrány a výsledek by byl o dost depresivnější.

* Jak si vlastně vysvětlit název vaší výstavy – Dechem?

Vysvětlivek je spousta. Utonutí blízkého bylo impulzem k tomu, že jsem začal fotit. Když člověk fotí, má tendenci zadržet dech. V neposlední řadě se pro mě fotografie stala jedním ze základních projevů života, podobně jako dýchání. Ale samo sebou si v názvu může kdokoli najít i vlastní interpretaci… ¶

Martin Stranka

Narodil se v pátek 13. dubna 1984 v Mostě. Po ukončení VŠ ekonomického směru se nastálo usadil v Praze. Působil na pozici manažera lidských zdrojů. K fotografii se dostal cestou terapie po ztrátě blízkého člověka roku 2007. Posbíral přes 90 mezinárodních ocenění v oblasti fotografie. Jeho práce jsou vystavovány po celém světě. Publikoval dvě monografické knihy I AM a 10 Years.